Česká egyptologie

(Ladislav Bareš)


zpět na obsah


Prvním egyptologem českého původu byl Jan (Giovanni) Kminek-Szedlo, který však větší část svého života prožil v Itálii, kde také pracoval i zemřel. Okrajově se zejména dějinám Egypta věnoval i Justin V. Prášek, jehož hlavní zájem se ale soustřeďoval na země klínopisné oblasti.

Skutečným zakladatelem naší egyptologie se tak stal až František Lexa, původním povoláním středoškolský profesor, který se jako samouk začal staroegyptským jazykem zabývat na počátku tohoto století. Na popud prof. R. Dvořáka byl potom v letech 1907–08 vyslán na stipendijní pobyty na univerzitách ve Štrasburku a v Berlíně, kde své znalosti prohloubil pod vedením profesorů Spiegelberga a Ermana. Různé okolnosti, především 1. světová válka, mu teprve v roce 1919 umožnily habilitovat se na Univerzitě Karlově jako soukromý docent egyptologie a zahájit zde přednášky z tohoto oboru. V roce 1922 byl jmenován mimořádným profesorem egyptologie, zprvu ještě v rámci semináře vedeného prof. B. Hrozným. V roce 1925 dosáhl zřízení samostatného Egyptologického semináře na Filozofické fakultě UK a o dva roky později se stal řádným profesorem tohoto oboru.

Ve své vědecké činnosti se Lexa přednostně zaměřoval na zkoumání démotštiny (předposlední vývojové fáze staroegyptského jazyka), jejíž dosud uznávanou mluvnici napsal a z níž přeložil a vydal řadu textů. Zejména v počátcích své vědecké dráhy věnoval značnou pozornost i otázkám egyptského náboženství a magie. Po celý svůj dlouhý život pak soustavně do češtiny převáděl základní díla staroegyptské literatury.

Lexa soustředil okolo egyptologického semináře řadu žáků, z nichž nejvýznamnější byl Jaroslav Černý, pozdější vynikající znalec tzv. novoegyptštiny a koptštiny (fází egyptského jazyka, které předcházely démotštinu, resp. po ní následovaly), a také egyptských dějin a náboženství. S Lexovým přispěním získal  J. Černý od roku 1925 možnost jako první český egyptolog pracovat přímo v Egyptě, a to jako člen francouzské expedice zkoumající sídliště dělníků v Dér el-Medíně. V roce 1930 se pak habilitoval jako soukromý docent egyptologie na Univerzitě Karlově, krátkou dobu působil i jako tajemník kulturní sekce tehdejšího Orientálního ústavu. Dobu 2. světové války strávil v zahraničí, kde se účastnil protinacistického odboje. Po válce se nakrátko vrátil zpět do ČSR, ale vzhledem k nedostatku uplatnění odešel do Anglie, kde pak působil na univerzitách v Londýně a Oxfordu. Po roce 1948 byl sice zbaven čs. občanství, ale uchoval si k vlasti vřelý vztah a podle možnosti vždy podporoval českou egyptologii. Egyptologickému ústavu UK odkázal i svou mimořádně rozsáhlou a cennou odbornou knihovnu, jednu z největších svého druhu na světě.

Lexovým nástupcem na FF UK v Praze se stal Zbyněk Žába, od roku 1953 jako docent a od roku 1959 profesor egyptologie. V době svého působení v Egyptě v letech 1953–56, kde pracoval jako lektor češtiny na jedné z káhirských univerzit, si Žába uvědomil nezbytnost zahájit zde vlastní archeologické výzkumy jako nutného předpokladu pro další rozvoj oboru. Díky jeho úsilí a s podporou F. Lexy se podařilo původní egyptologický seminář v roce 1958 přetvořit na Český (tehdy Československý) egyptologický ústav UK, jehož ředitelem se Žába po Lexově smrti v roce 1960 stal. Podle původního záměru se měl ústav zabývat všestranným zkoumáním Egypta od starověku po dnešek, ale tento záměr se bohužel, především z ekonomických důvodů, nikdy nepodařilo plně uskutečnit.

Pod vedením Z. Žáby, původně vynikajícího filologa a později i archeologa, zahájil nově vzniklý ústav hned v tomto roce vlastní archeologický výzkum v Egyptě. Na radu J. Černého byla zvolena hrobka hodnostáře Ptahšepsese z doby 5. dynastie (okolo 2400 př. n. l.) ležící v Abúsíru, asi 25 km jihozápadně od Káhiry. Výzkum této hrobky musel být ale přerušen v době, kdy tehdejší Československo přijalo výzvu UNESCO účastnit se záchrany památek Núbie ohrožených stoupajícími vodami tehdy budované nové asuánské přehrady. V letech 1961–65 se tak pod Žábovým vedením uskutečnilo pět vědeckých výprav do Núbie. Během nich se podařilo objevit a zaznamenat necelých 300 starověkých a středověkých skalních nápisů často značné historické hodnoty a zhruba 5 000 skalních kreseb, většinou prehistorických. Kromě toho byla upřesněna poloha tzv. Jižního chrámu v Táfě, ztraceného pod nánosy bahna původní asuánské přehrady, byla prozkoumána římská pevnost v Kertásí a také raně středověké pohřebiště ve Vádí Kitně a byla zaznamenána řada dalších méně významných archeologických lokalit.

Po skončení archeologické fáze núbijské záchranné akce se činnost ústavu soustředila opět na Ptahšepsesovu mastabu. Jak se záhy ukázalo, byla to největší soukromá hrobka tohoto typu z 3. tisíciletí př. n. l. v celém Egyptě. Z nálezů, mezi nimiž převažují fragmenty původní reliéfní výzdoby, mají největší hodnotu zlomky asi 20 soch tohoto hodnostáře, zhotovené z různých materiálů. Výzkum Ptahšepsesovy mastaby byl dovršen v roce 1974 pod vedením F. Váhaly, který se po předčasné Žábově smrti nakrátko stal vedoucím egyptologického ústavu, s postavením značně okleštěným v důsledku normalizačních opatření po roce 1970.

Po smrti F. Váhaly převzal v roce 1975 vedení ústavu M. Verner (od roku 1980 jako jeho ředitel), v té době jediný egyptolog na FF UK kromě dvou právě končících studentů L. Bareše a B. Vachaly. V témže roce se M. Vernerovi podařilo pro ústav získat novou rozsáhlou archeologickou koncesi v Abúsíru, jejímž jádrem byla nikdy předtím nezkoumaná oblast jižně od abúsírských pyramid a kde probíhají české archeologické výzkumy dodnes. 

Výzkumu soukromých hrobek v Abúsíru se dlouhodobě věnuje B. Vachala (včetně Ptahšepsesovy mastaby) a také Miroslav Bárta.

V roce 1980 se na jihozápadním okraji abúsírské koncese podařilo identifikovat skupinu velkých hrobek z doby okolo poloviny 1. tisíciletí př. n. l., tvořených obrovskými šachtami s pohřební komorou uloženou hluboko pod zemí. Dosud byly prozkoumány pouze dvě, z nichž jedna patřila hodnostáři Vedžahorresnetovi, který se významným způsobem zapsal do dějin Egypta v bouřlivých dobách perské okupace po roce 525 př. n. l. Druhá hrobka, v níž byl pohřben jinak neznámý kněz Iufaa, zůstala až do dnešní doby nevyloupena, a vzbudila proto velkou pozornost veřejnosti i médií. Na zkoumání těchto hrobek se kromě L. Bareše významným způsobem podílí i Květa Smoláriková, která podobně jako Jaromír Krejčí a M. Bárta absolvovala v roce 1994 studium egyptologie na FF UK v Praze a je od té doby spolu s nimi zaměstnána v Českém egyptologickém ústavu.

Vedle interních pracovníků ústavu se na zpracování výsledků českých archeologických výzkumů v Abúsíru, resp. v Egyptě vůbec, dlouhodobě podílela i řada externích spolupracovníků – antropologové Evžen Strouhal a (v menší míře) Viktor Černý, architekt Michael Balík (v minulosti i  Miroslav Korecký a Vladimír Fiala), geodeti Ota Vosika, Mojmír Švec a Jaromír Procházka, geofyzici Vladimír Hašek a Josef Menšík, prehistorik Jiří Svoboda a další. Po určitou dobu byli v minulosti členy ústavu i egyptolog Jaromír Málek (později Griffith Institute, Oxford), arabisté Jaroslav Oliverius a Milan Fiedler, historik a klínopisec Petr Charvát, afrikanistka Jaroslava Chyská a archeolog Karel Preuss. K publikaci výsledků núbijské kampaně přispěli i egyptologové Pavel Červíček (od roku 1969 v SRN) a Ján Midžiak.

Kromě vědeckých úkolů plní členové ústavu i úkoly pedagogické, včetně výchovy postgraduálních studentů z ČR a ze Slovenska. V nemalé míře se věnují rovněž dlouhodobé popularizaci výsledků českého i mezinárodního vědeckého bádání v prostředí české veřejnosti a také propagaci výsledků českého egyptologického bádání v zahraničí. Viz též Český egyptologický ústav FF UK.


zpět na obsah