V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

DOHNAL, Jiří

Jiří DOHNAL (* 12. 8. 1905 Holoubkov, okres Rokycany, † 9. 9. 1984 Praha)  – herec; bratr divadelního herce a ředitele Jaromíra Dohnala (1912–1991). Jeho otec, úředník v železárnách, padl v 1. světové válce a rodina se pak přestěhovala do Strašic v Brdech k matčiným rodičům. Vyučil se zámečníkem v továrničce, kde byl jeho dědeček mistrem. V prohlubování technických znalostí chtěl pokračovat na strojní průmyslovce, aby se stal konstruktérem. Když však v první vlně hospodářské krize počátkem 20. let ztratil zaměstnání, odešel k divadlu. Se zkušeností ochotníka začínal u venkovské div. společnosti Alfréda Vladyky (1923–24) a pak působil ve Východoslovenském národním divadle v Košicích (1924–25), v div. společnosti R. Branalda (1925–26), Městském divadle v Plzni (1926–31, 1932–35) a činohře Slovenského národního divadla v Bratislavě (1931–32). V letech 1935–82 (tedy odchodu do důchodu) byl člen a také normalizační umělecký šéf (1969–72) činohry Národního divadla v Praze s výjimkou pár let, kdy spoluzakládal a byl ředitelem Realistického divadla (1945–46) a pak ředitelem kladenského Divadla Jaroslava Průchy (1970–74). Přitažlivý zjev fyzicky zdatného muže, kultivovaný projev s charateristickým silným a zvučným hlasem, niterné zaujetí, věrojatnost i mnohopólovost ve výrazu jej předurčily nejen pro úlohy lyrických milovníků, ale i sebevědomých temperamentních typů. Na jevišti hrál dlouho mladé lidové hrdiny českého klasického repertoáru (Strakonický dudák, Radúz a Mahulena). V polovině 40. let se přehrál do rolí charakterních, opět z převážně českého a ruského repertoáru (Jánošík, Jan Hus, Měšťáci, Ljubov Jarová), ale také do rolí shakespearovských (Zkrocení zlé ženy, Kupec benátský, Král Lear). Ve zralém věku vytvářel rázovité venkovany, šlechtice, vesměs pozitivní typy (Strakonický dudák, Naši furianti, Vojnarka, Višňový sad). Na film. plátně, kam poprvé vstoupil úlohou malíře Jiřího Voborného z operety S. Innemanna U svatého Antoníčka (1933), působil zprvu nepřirozeně díky svému jevištnímu výrazu plnému teatrálnosti, sentimentality a patosu. V polovině 30. let rozmnožil řady uhlazených milovníků a mladých, zdravím a sebevědomím kypících mužů – umělci, dělníci, synové ze zámožných rodin, mladí muži s vysokoškolskými tituly, venkovští chasníci i továrníci – v divácky vděčných a umělecky podprůměrných filmech veseloherního i sentimentálního ražení režisérů druhé a třetí garnitury, např. S. Innemanna (U svatého Antoníčka, 1933), V. Slavínského (První políbení, 1935; Studentská máma, 1935; Vdavky Nanynky Kulichovy, 1935; Uličnice, 1936), Miroslava Cikána (Lojzička, 1936; Vandiny trampoty, 1938; V pokušení, 1939), J. Svitáka (Rozvod paní Evy, 1937; Srdce na kolejích, 1937; Srdce v celofánu, 1939), V. Kubáska (Světlo jeho očí, 1936; Ideál septimy, 1938), Karla Špeliny (Krb bez ohně, 1937), V. Binovce (Jarka a Věra, 1938; Dceruška k pohledání, 1940; Madla zpívá Evropě, 1940). Mezi jeho postavy a postavičky z hodnotnějších filmů patřil např. nezaměstnaný malíř Emil Růžička v sociálně laděném melodramatu M. Friče Ulička v ráji (1936), sympatický pražský fotbalista Franta Cikán ve Fričově dramatu Lidé na kře (1937), nalezenec a muzikant Švanda v komedii podle Tylovy hry Švanda dudák (1937) S. Innemanna, lehkomyslný Števa Buryja v Cikánově adaptaci hry Gabriely Preissové Její pastorkyňa (1938), magistrátní úředník František Vejvara v Krňanského herrmannovském příběhu Otec Kondelík a ženich Vejvara (1937), vesnický chasník Jakub Míla v Čápově film. verzi románu Boženy Němcové Babička (1940), zamilovaný továrníkův syn Oldřich v Cikánově komedii Karel a já (1942), nesympatický selský synek Pavel Zgabaj v Čápově dramatu Děvčica z Beskyd (1944) a kameník Vosmík z dramatu L. Broma Skalní plemeno (1944). Po válce se stejně jako na jevišti, tak i před kamerou přehrál do vážných charakterních rolí, které nejlépe reprezentují postavy redaktora Tomáše Perouta ve šrámkovském dramatu režiséra K. M. Walló Léto (1948), učitel Jíra v Cikánově sociálně laděném historickém dramatu podle románu Antala Staška O ševci Matoušovi (1948). Před kamerou zpodobnil několik autentických historických osobností ve filmech Václava Kršky: slov. historik Pavel Josef Šafařík (Revoluční rok 1848, 1949), spisovatel Jakub Arbes (Mikoláš Aleš, 1951), hrabě Buqvoy (Posel úsvitu, 1950). Prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda ztělesnil dokonce dvakrát, v Cikánově budovatelském dramatu Výstraha (1953) a Tomanově válečném snímku Tanková brigáda (1955). Od poloviny 50. let, kdy patřil k předním komunistickým umělcům a funkcionářům, ho film zaměstnával už jen velmi ojediněle (Žižkovská romance, 1958; Konečná stanice, 1981; Šílený kankán, 1982). Díky výraznému hlasu se uplatnil i v rozhlase. S televizí spolupracoval od jejích počátků, kdy psal scénáře pro pokusná vysílání přímých přenosů a podle nich režíroval. Výraznou roli ředitele domova důchodců vytvořil v tv. psychologické detektivce Jak chodí babičky spát (1968), zahrál si i řadě záznamů div. her (Poprask na laguně, 1966; Naši furianti, 1971), incenací a filmech (Lidé na křižovatce, 1971; Rudý primátor, 1978), výjimečně i v seriálu Dnes v jednom domě (1979). Ve 30. letech byl aktivním členem komunistické Levé fronty a antifašistického Klubu českých a německých divadelníků. Po osvobození ovšem neblaze ovlivňoval div. dění ze své pozice angažovaného komunistického činovníka. Režim se ho za to oměnil mj. tituly Zasloužilého umělce (1958) a Národního umělce (1971), Řádem práce (1964) a Řádem Vítězného února (1980).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!