V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

ZOUNAR, Miroslav

Miroslav ZOUNAR (* 15. 6. 1932 Osečnice, okres Rychnov nad Kněžnou, † 28. 3. 1998 Praha)  – herec; otec herce M. Zounara. Dětství a dospívaní prožil v podorlické vesnici. Když mu za války zemřela maminka a otec (slévač v hutích) se znovu oženil, vzala si ho na výchovu bezdětná teta s manželem, kteří mu zajistili rodinné zázemí a vzdělání: navštěvoval piaristické gymnázium v Rychnově nad Kněžnou a po maturitě měl pokračovat ve studiu na lesnické škole v Písku. Vše změnilo účinkování s rychnovskými ochotníky, za nimiž dojížděli z Prahy i herci Národního divadla. Právě jeden z nich, L. Boháč, u něj rozpoznal jistý herecký talent a doporučil mu studia DAMU. Po absolutoriu (1955) nastoupil do Vesnického divadla, respektive Státní zájezdové scény (uplatnil se zde i jako loutkoherec), kterou po dvou sezonách kvůli vytíženosti filmováním opustil. Na jeviště se pak vrátil roku 1959 jako člen Městského divadla v Příbrami, odkud přešel do Divadla Vítězného února v Hradci Králové (1962–74), kde vytvořil své největší div. role (Ibsenův Peer Gynt, Pěšák v Majakovského Sprše, Švejk v dramatizaci Haškova románu, Trepifajksl v Drdových Dalskabátech, Shakespearův Othello, Jimmy v O’Neillově Měsíci pro smolaře, Šefl v Čapkově Loupežníkovi). Roku 1975 získal angažmá v pražském Činoherním klubu a od roku 1977 byl členem hereckého souboru FSB, v jehož svazku setrval až do jeho zániku počátkem 90. let. V letech 1955–58 hostoval v Národním divadle v Praze (Ďábelský kruh, Jánošík, Král Lear), kde si účinkování zopakoval v roli mlynáře z Jiráskovy Lucerny (1975–76). Před kamerou začínal ve školních filmech posluchačů FAMU Václava Vorlíčka (Muzikanti, 1954) a Pavla Hobla (Ztracená posice, 1956). S profesionálními podmínkami natáčení se seznámil pod vedením režiséra Václava Gajera, v jehož filmu ze života mravně narušené mládeže Vina Vladimíra Olmera (1956) hrál sympatického Mirka Koutného, který pomohl medikovi Olmerovi (E. Cupák) k návratu ze šikmé plochy na správnou cestu. Následovalo několik dalších postav „hezkých chlapců s příjemným úsměvem“: automobilový závodník Toman z Radokovy retrokomedie Dědeček automobil (1956) a hlavně vojáci a důstojníci naší „pokrokové“ armády (Váhavý střelec, 1956; Padělek, 1957; Bomba, 1957), z nichž největší byla postava poručíka Karla Horáka v Machově filmu Zatoulané dělo (1958), velitele posádky děla, který na přesunu z výcvikového prostoru do Prahy včasným převozem do nemocnice zachránil život těžce nemocnému dítěti a přitom našel novou lásku v tanečnici Olině (M. Dvorská). Rozhodnost a smysl pro zodpovědnost neschází ani hrdinům z dalších filmů: starší svazák Vaněk, vedoucí pionýrů v Kaněrově dětském snímku Partyzánská stezka (1959), vychovatel domova pro narušenou mládež Balcar v psychologickém dramatu Jiřího Hanibala Škola hříšníků (1965) a vyšetřovatel SNB Mareš v Hanibalově kriminálním příběhu Dům ztracených duší (1967). Zatímco v 60. letech byl filmaři obsazován velmi sporadicky, vynahradili mu to režiséři normalizační kinematografie, kde byl od poloviny 70. let protagonistou řady politicky exponovaných a silně tendenčních filmů v postavách „mužů činu“, jak oddaných ideálům komunismu, tak zastávajících opačné ideologické pozice. Dvakrát ztělesnil na plátně komunistického pohlavára Klementa Gottwalda. Poprvé v agitce A. Kachlíka Dvacátý devátý (1974) o vnitrostranickém puči v KSČ, kterou ovládla Gottwaldova bolševická klika. Podruhé ve slov. hraném „dokumentu“ Poéma o svedomí (1978). V Brynychově Noci oranžových ohňů (1974) si poradil s rolí surového vězně Kocmana, který s komplicem Jeřábkem (O. Lackovič) týral uvědomělého Petra Ryneše (S. Matyáš). V Traplově agitce o údajné štvanici na hodné komunisty Tobě hrana zvonit nebude (1975) hrál naopak uvědomělého strážmistra VB Hoška, který chránil ženu stranického funkcionáře před veřejným lynčem v srpnu roku 1968 a pomáhal prokurátorce Rynešové (J. Petrovická) při stíhání viníků. „Pokrokový“ byl i jeho strojník ze smíchovské fabriky Josef Bernášek ve Strnadově dramatu Čas lásky a naděje (1976) podle románu Antonína Zápotockého Rozbřesk, zasvěcující Terezu Dolejšovou (E. Hudečková) a její dceru Barunku do problémů a cílů probouzejícího se dělnického hnutí. Podobné téma i období si zvolil Matějka pro životopisný film o průkopníkovi českého dělnického hnutí Josefu Hybešovi (P. Štěpánek) Hodina života (1981), v němž hrál dělníka Bendu, člena stranického výboru, který jediný nebyl zatčen, ale dal se zastrašit tvrdou policejní represí a přes protesty své ženy (Z. Hadrbolcová) odmítl s Hybešem spolupracovat. V dalším Traplově „dokumentu“ – tentokrát zkreslující události roku 1948 – Vítězný lid (1977) byl uvědomělým předsedou závodní rady ve strojírnách Mirkem Karnetem. Ve filmu J. Macha a Štěpána Skalského Tichý Američan v Praze (1977) představoval někdejšího příslušníka mládežnické odbojové organizace Jiřího Háčka, který v předúnorovém období pomohl pracovníkům bezpečnosti odhalit „nepřátelské pikle“ Američana Bartona (J. Langmiler) a jeho spolupracovnice Mileny Singrové (Barbara Brylská). V Soukupově dobrodružném filmu ze života pohraničníků těsně po 2. světové válce Drsná Planina (1979) mu naopak připadla „negativní“ postava štábního strážmistra Pavlíka, který se svou mladou a atraktivní ženou (J. Gýrová) pomáhal za peníze při ilegálních přechodech hranice. V 70. a 80. letech mu v psychologických a kriminálních dramatech, jakož i ve filmech s výrobní tematikou svěřovali role příslušníků bezpečnosti (Stíhán a podezřelý, 1978; Silnější strach, 1978; Blázni, vodníci a podvodníci, 1980; Zelená vlna, 1982; Smrt talentovaného ševce, 1982; Zrelá mladosť, 1983; Zátah, 1985), advokátů a prokurátorů (Jak napálit advokáta, 1980; Opera ve vinici, 1981; Sny o Zambezi, 1982) a výjimečně i pachatelů (Řetěz, 1981), ale také inženýrů a vedoucích pracovníků různých podniků (Běž, ať ti neuteče, 1976; Hrozba, 1978; Paragraf 224, 1979; Já nejsem já, 1985), stranických funkcionářů (Atomová katedrála, 1984; Výjimečná situace, 1985), lékařů (Kluci z bronzu, 1980; Cena medu, 1986) a výjimečně si zahrál i otce (Poslední vlak, 1982). Historické kostýmy oblékl jako hrabě August Sylva Taroucca v životopisném portrétu malíře Josefa Mánesa (P. Kostka) Paleta lásky (1976) J. Macha a lajtnant Hans von Pallawski ve válečném dramatu Martina Hollého Signum laudis (1980). Celou předchozí galerii film. postav zcela zastínila v očích současných diváků komická role kovbojského předsedy hoštického zemědělského družstva v trojici situačních komedií Zdeňka Trošky Slunce seno, jahody (1983), Slunce, seno a pár facek (1989) a Slunce, seno, erotika (1991). Režisér Troška ho počastoval také poslední film. rolí – kapelníka – v pohádce Princezna ze mlejna (1994). Režijně a autorsky připravoval pásma poezie v Památníku národního písemnictví. Recitoval v rozhlase a v televizi (Nedělní chvilky poezie), kde byl hojně obsazován do inscenací a filmů, opět hlavně těch tendenčních (Chvíle rozhodnutí, 1973; Lekce z přítomnosti, 1975; Premiéra se odkládá, 1976; Dům na konci města, 1977; Cesta domů, 1978; Vysokofrekvenční píšťaly, 1978; Zastřený barevný svět, 1979; Sůl země, 1981; Spor dramaturga Stroupežnického, 1982; Vyhnanství, 1982; Oblouk světla, 1983; Šťastlivec Sulla, 1991), a seriálů (30 případů majora Zemana, 1974–79; Plechová kavalérie, 1979; Zkoušky z dospělosti, 1980; Dynastie Nováků, 1982; Sanitka, 1984; Třetí patro, 1985; Rodáci, 1987; Chlapci a chlapi, 1988; Náhrdelník, 1992). Za cyklus tv. her pro mládež Tak se ptám (1983) získal Zlatého krokodýla (1983). Od mládí se projevoval i literárně: vydal sbírky veršů pro děti Zatoulaná slovíčka (1973) a Povídej, maminko (1995), napsal novelu Člověk na cestě i texty k dětským písním. Za rozhlasovou hru Víš, jak létá ledňáček obdržel 1. cenu Prix Bohemia (1983). Angažoval se v profesních, společenských i politických organizacích (ROH, SČDU, KSČ). Spolu se synem a za přispění Otakara Brůny vydal knihu vzpomínek Vlny rozkoše (1995). Zasloužilý umělec (1984).
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!