V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

ZINDULKA, Stanislav

Stanislav ZINDULKA (* 5. 5. 1932 Jilemnice)  – herec; otec herce J. Zindulky. Vyrůstal jako prostřední ze tří synů textilního výtvarníka a nadšeného ochotníka, s nímž odmalička hrál na jevišti. Zájem o divadlo ho přivedl po maturitě na jilemnickém gymnáziu ke studiu herectví na DAMU, po jejímž absolvování (1955) působil dvanáct sezon v Krajském oblastním divadle, respektive Divadle Vítězného února v Hradci Králové s výjimkou ročního angažmá ve Státním divadle v Brně (1959–60). Na hradecké scéně upoutával zejména vnitřním zvýrazněním postav a sklonem k tragikomické charakteristice (Plautův Lišák Pseudolus, Merkutio v Romeovi a Julii, titulní hrdina Brechtova Zadržitelného vzestupu Artura Uie, Ondřej Třasořitka ve Veselých paničkách windsorských). Roku 1967 se stal na dvaadvacet let členem brněnského Divadla bratří Mrštíků, kde si ho velká část publika oblíbila hlavně jako představitele veseloherních rolí (Malvolio z Shakespearovy Aprílové komedie, Hadrián z Římsů ze stejnojmenné Klicperovy komedie, krejčík Jehlička z Nestroyovy frašky Lumpacivagabundus). Blízké mu byly postavy klaunů a šašků, kterým neschází osten bolesti a jehož přičiněním dostávaly přirozeně lidskou tvář (Trinkulo ze Shakespearovy Bouře, Prubík z komedie Jak se vám líbí, Archie Rice v Osbornově Komikovi). Roku 1989 odešel do Prahy, do Městských divadel pražských (Sbohem, lidi), aby roku 1994 posílil soubor Činoherního klubu (Ženitba, Impresário ze Smyrny, Vodní družstvo). Hostuje také např. v libereckém divadle F. X. Šaldy (Maryša) a pražském Divadle Ungelt (Řidič slečny Daisy). Od počátku kariéry ho provázely charakterní role, v nichž tíhl k tragikomickým postavám smutně groteskních outsiderů, kteří navzdory zranitelnosti a těžkému údělu oplývají úžasnou vitalitou a až hektickou energií. Ve srovnání s bohatou a plodnou div. činnosti zůstal film v jeho tvorbě dlouhou dobu okrajovou záležitostí. Od poloviny 50. let, kdy vstoupil do kinematografie epizodní úlohou vojína Říčánka v Tomanově komedii Váhavý střelec (1956), nepřesáhlo jeho účinkování před kamerou rámec epizodních rolí: opilec (Letos v září, 1963), vězeňský lékař (Obžalovaný, 1964), vyšetřovatel bezpečnosti (Znamení Raka, 1966), armádní důstojník (Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, 1967), německý šikovatel (Maratón, 1968), příslušník VB (Náš dědek Josef, 1976), venkovan (O moravské zemi, 1977), dělník (Tajemství zlatého Buddhy, 1973; Požáry a spáleniště, 1980; Dneska přišel nový kluk, 1981), řidič autobusu (Maturita za školou, 1973), učitel (Do zubů a do srdíčka, 1985), funkcionář (Když v ráji pršelo, 1987; Vyžilý Boudník, 1990; Tichá bolest, 1990). Ve Vávrově „rekonstrukci“ historických událostí roku 1938 Dny zrady (1973) zpodobnil říšského ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa a v životopisném portrétu Božská Ema (1979) hrál italského dirigenta Artura Toscaniniho. Jako dědeček Josef vytvořil s M. Kantorkovou dvojici prarodičů malého hrdiny Kvida v Nikolaevově zfilmování Vieweghova tragikomického románu Báječná léta pod psa (1997). S televizí spolupracoval od svého příchodu do Brna. Schopnost podřídit svůj div. projev tv. kamerám dokázal v inscenacích Dokud jsou ryby němé (1971), Strýčkův sen (1971), Příliš velká výhra (1972) a Před premiérou (1977). Značný divácký ohlas mu přinesla až ústřední postava dojemně komického pošťáka, nadšeného vlastence a fanfarónského tatínka Josefa Pumplněho v tv. okupačním seriálu K. Kachyni o osudech rodiny ze severomoravského pohraničí Vlak dětství a naděje (1985). Okouzlil rovněž rázovitými figurkami v dalších seriálech: Ferda Pačanda (Rodáci, 1986), nerudný a škodolibý pan Fajst (Bylo nás pět, 1994), podivínský mystik (Nanebevstoupení L. L., 1994) a četník Turko (Četnické humoresky, 2000). Galerii svérázných hrdinů doplnil v posledních letech na film. plátně několika výraznými úlohami vitálních dědků i šaramantní seniorů: tuberkulózní pacient a bývalý hostinský Mandík v Jirešově psychologickém dramatu Učitel tance (1994), politický vězeň opat Heřman Tyl v psychologickém snímku H. Bočana Bumerang (1996), odbojář proti své vůli Pištora v okupační komedii Stůj, nebo se netrefím (1998), obyvatel chasidské vesničky Jid Fajnerman v adaptaci Olbrachtovy povídky Hanele (1999) K. Kachyni a zachovalý osmdesátník Vlastimil Hybš, spoluorganizátor srazu maturantů náchodského gymnázia po 60 letech ve Štancelově poetické komedii Pamětnice (2009). Zatím největší film. ocenění, Českého lva, získal za vedlejší roli důchodce Edy, jednoho z dvojice bývalých operetních sboristů (druhého kamaráda Františka Hánu ztělesnil V. Brodský), kteří se odmítají podrobit stáří v Michálkově smutné komedii Babí léto (2001). Neodmítá ale ani menší role: Žid Wasserstein, zastřelený během deportace do koncentračního tábora (Poslední vlak, 2007), starý pacient Sládek (Hodinu, nevíš, 2008), pan Vacek (Ocas ještěrky, 2009) a vězněný kněz (Klíček, 2009). Debutující režisér Václav Havel ho ve svém zfilmování vlastní hry Odcházení (2011) obsadil do role Osvalda, pomocníka v domácnosti bývalého kancléře Riegera (J. Abrhám). Podobně jako na divadle a v televizi také ve filmu rád přijímá nabídky k účinkování v pohádkách: úředník (Císařovy nové šaty, 1994), kominík (Kouzelný měšec, 1996), starý dráb Lorenc (Anděl Páně, 2005) či děda Pohádka (Dešťová víla, 2010). Nejčastěji se s ním diváci setkávají na tv. obrazovce v inscenacích, filmech i pohádkách (Hledání v bílém obdélníku, 1991; Hřbitov pro cizince, 1991; Zámek v Čechách, 1993; Genij vlasti, 1998; Návštěva staré dámy, 2000; Karlínská balada, 2001; Lišák, 2002; Poslání s podrazem, 2002; I ve smrti sami, 2004; Návrat zbloudilého pastýře, 2004; Černá karta, 2005; O ševci Ondrovi a komtese Julince, 2005; Kouzla králů, 2008; Na rozchodnou, 2009) a také v seriálech (Když se slunci nedaří, 1995; Na lavici obžalovaných justice, 1998; Případy detektivní kanceláře Ostrozrak, 2000; Četnické humoresky, 2003; Dobrá čtvrť, 2004; Náves, 2006; Proč bychom se netopili, 2009), z nichž asi „nejpopulárnější“ byla postava hamižného obchodníka Miroslava Stárka ze seriálu Ulice (2007). Významná byla i jeho pedagogická činnost na brněnské konzervatoři (1968–75). Vzpomínkový bilanční medailon s ním natočil George Agathonikiadis pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy (2010). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (2002).
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!