V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

ČEPEK, Petr

Petr ČEPEK (* 16. 9. 1940 Praha, † 20. 9. 1994 Vrchlabí)herec; bratr operetního zpěváka a herce Karla Čepka (* 1947), bývalý manžel tanečnice Jany Lipovské (* 1942). Pocházel z rodiny úředníka sociální pojišťovny a budoucí učitelky hudební školy. Vyrůstal ve vesnici Hrabůvka u Ostravy, po otcově smrti roku 1944 se rodina přestěhovala. Po maturitě na ostravském gymnáziu vystudoval herectví na DAMU (1962) a první angažmá získal v Divadle Petra Bezruče v Ostravě (Milenci v kiosku). Roku 1965 se stal kmenovým členem pražského Činoherního klubu, jemuž zůstal věrný až do smrti. Vytvořil zde nezapomenutelné postavy téměř ve všech stěžejních inscenacích této scény (Ligur v Mandragoře, Pierot ve hře Aleny Vostré Na koho to slovo padne, Poštmistr v Revizorovi, McCann v Pinterových Narozeninách, Kilián v Na ostří nože, Popel v Gorkého Na dně, Läuffer v Lenzově Vychovateli, žokej Alfréd Besano v Ten, který dostává políčky, Macheath v Brechtově Krejcarové opeře, James Tyrone mladší v Cestě dlouhého dne do noci, Horatio v komedii Tři v tom, Oskar v Povídkách z vídeňského lesa, Vladimír v Hrabalově Něžném barbarovi, Oktávio v Marianniných rozmarech, Lloyd Dallas ve Fraynově komedii Bez roucha, Lee v Shepardově Pravém západu, titulní hrdina Ibsenova dramatu John Gabriel Borkman). Ve svém projevu silného citového výrazu spojoval schopnost charakterního psychologického herectví se spontánní expresivitou, což obohacoval komediálními finesami. Podmračená tvář ostrých rysů s výmluvně zelenýma, hluboko posazenýma očima uhrančivého pohledu, výrazný nos, široké obočí a husté černé vlasy představovaly důležité atributy, které vnějškově umocňovaly portréty jeho mladých hrdinů, velmi často nešťastných a vnitřně rozpolcených, nebo dokonce fyzicky postižených mužů z různých epoch. Na film. plátno, kam ho na doporučení J. Kačera uvedl režisér Antonín Máša, vstoupil hlavní rolí idealistického básníka Petra Hudce, marně toužícího po čisté lásce, ale nacházejícího místo ní smrt, v poetické tragikomedii Hotel pro cizince (1966). Za protagonistu si ho Máša zvolil ve svém následujícím psychologickém filmu Ohlédnutí (1968), kde ztělesnil bohémského film. scenáristu Františka Černého, kterého práce na adaptaci novely na čas citově sblíží s její autorkou, ženou o deset let starší (J. Třebická). Skutečnou proslulost mu přinesla ústřední postava vzpurného, málomluvného a senzitivního zemanského synka Ondřeje z Vlkova, jenž se marně pokusil vymanit ze svazku křižáckého řádu, ve Vláčilově středověké baladě Údolí včel (1967). S Františekem Vláčilem se pracovně sešel ještě při natáčení baladické romance opět podle literární předlohy Vladimíra Körnera Adelheid (1969), kde ztvárnil vážně nemocného příslušníka zahraničního odboje Viktora Chotovického, který těsně po válce přichází do pohraničí jako národní správce a setkává se zde s dcerou (E. Černá) bývalého nacisty. Komediální polohu si vyzkoušel v roli geniálního fyzika veselohry O. Lipského Zabil jsem Einsteina, pánové (1969), když už předtím se objevil ve Vorlíčkově parodii na špionážní filmy Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967). S příchodem normalizace počátkem 70. let nastal u něho zřetelný příklon k záporným postavám. Vedle rolí propuštěného vězně Jana zvaného Drsňák z Matějkova psychologického dramatu Nahota (1970) a černého myslivce z Moskalykovy dvoudílné tv. adaptace románu Boženy Němcové Babička (1971) či povrchního Glenara v Herzově Morgianě (1972) vytvořil jednu ze svých vrcholných kreací opět po boku I. Janžurové v Herzově secesně zbarveném příběhu podle stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy (1971). V postavě zhýralého a syfilidou stiženého důstojníka rakousko-uherské armády Pavla Maliny dokázal mimořádně sugestivně vystihnout proces psychického rozkladu osobnosti a totálního rozpadu lidské podoby končící šílenstvím a smrtí. Od počátku 80. let začal své dramaticky exponované a charismaticky nervní hrdiny vyvažovat ve svém rejstříku i postavami komediálními, v nichž dokázal, jak komická může být démoničnost a uhrančivost, když je schválně naočkovaná mužskou hysteričností, vzpupností a chorobnou žárlivostí: velitel dobrovolných hasičů a člen správní rady pivovaru di Giogio v hrabalovské komedii Postřižiny (1981), hrubiánský řidič a notoricky žárlivý manžel Turek v další komedii J. Menzela Vesničko má středisková (1985), hysterický produkční v komedii komedii Z. Podskalského Trhák (1980), následník trůnu arcivévoda Ferdinand d’Este a jeho dvojník zločinec Nývlt v mystifikační biografii Jára Cimrman, ležící, spící (1983) L. Smoljaka, militantní a popudlivý veterán Bimbác v Lipského přepisu Werichovy pohádky Tři veteráni (1983) a indický fakír Rádži Tamil v laskavé retrokomedii J. Svěráka na námět Z. Svěráka Obecná škola (1991). Na přelomu 80. a 90. let navázal opět spolupráci s Mášou vedlejšími úlohami konformních mužů ve společenských moralitách Skřivánčí ticho (1989) a Byli jsme to my? (1990). Bolestně poznamenán zhoubnou nemocí završuje svou film. dráhu dvojrolí Fausta a Mefistofela ve Švankmajerově provokativním podobenství Lekce Faust (1994), jehož uvedení do kin se však nedožil, stejně tak jako ocenění Českým lvem za fascinující herecký výkon. Podstatně méně prostoru mu poskytla televize, ať už v inscenacích a filmech (Dotek motýla, 1973; Nikola Šuhaj loupežník, 1977; Pracka v láhvi, 1978; Kamenný orchestr, 1981; Jasnovidec, 1981; Portrét, 1982; Bitva na kopci, 1987; Fanynka, 1987; Honorární konzul, 1991) nebo seriálech (mj. Byl jednou jeden dům, 1974; Bambinot, 1984). Jednu z mála výjimek tvoří titulní postava ctižádostivého rudolfinského doktora Jana Jessenia ve výpravném historickém seriálu Lékař umírajícího času (1984), zpracovaného později pro kina pod názvem Svědek umírajícího času (1990). Po roce 1989 se věnoval také pedagogické činnosti na DAMU. Svědectví o jeho uměleckém a lidském profilu podali ve svých knihách Jaroslav Vostrý Petr Čepek: talent a osud (1996, 2004) a novinářka Eliška Pilařová Petr řečený Čepek (1995).

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!