V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

WERICH, Jan

Jan WERICH (* 6. 2. 1905 Praha, † 31. 10. 1980 Praha)herec, zpěvák, textař, dramatik, prozaik, překladatel a divadelní ředitel; otec herečky a překladatelky J. Werichové. Narodil se jako jedináček v rodině nižšího úředníka pojišťovny. Studoval spolu s J. Voskovcem, s nímž se znal od roku 1914, na reálném gymnáziu v Praze v Křemencově ulici, ale odmaturoval (1924) na smíchovském reálném gymnáziu. Oba se zapsali na Právnickou fakultu UK, ale Werich po složení jediné státní zkoušky studia zanechal (1927). V dubnu 1927 uvedli Werich a Voskovec jako příležitostnou studentskou recesi soukromé představení Vest Pocket Revue v pražské Umělecké besedě, jež mělo takový ohlas, že si vynutilo další reprízy, a tak se v létě 1927 dostala s celým souborem na repertoár avantgardního Osvobozeného divadla (v sezoně 1935–36 pod názvem Spoutané divadlo), kde pak Werich a Voskovec působili jako autoři i herci a vytvořili osobitou komediální dvojici. Vedle Voskovcovy intelektuální komiky vynikal podsaditější Werich při společných výstupech a improvizovaných dialozích dobromyslnou bodrostí a bezprostředním komediantstvím, které se v mnoha směrech blížilo cirkusové klaunerii. Během jedenácti let činnosti této scény, kreativně rozvíjející avantgardní směry a postupy (inspirace dadaismem a poetismem, jazzem a němými film. groteskami), se Werich autorsky i herecky podílel na všech uváděných inscenacích (mj. Smoking revue, Fata morgana, Sever proti Jihu, Golem, Caesar, Osel a stín, Kat a blázen, Balada z hadrů, Nebe na zemi, Rub a líc, Těžká Barbora, Pěst na oko). Se smyslem pro jazykovou hru, groteskní paradox, parodii a satirické invektivy se v nich tvůrci formou jazzových revuálních pásem, jež dějově parafrázovala nejrozmanitější literární a umělecké žánry a kombinovala herecké kreace s písněmi a tanečními čísly, vysmívali strnulým konvencím, měšťáckému životnímu stylu, ale stále ostřeji také reagovali na aktuální problematiku. Na charakteru jejich mimořádně úspěšného hudebního divadla se podílel i skladatel a klavírista Jaroslav Ježek. Na sklonku 30. let se výrazně angažovali proti hrozícímu fašistickému nebezpečí. Po mnichovských událostech a následné úřední likvidaci Osvobozeného divadla emigrovali V + W společně s Ježkem počátkem roku 1939 do USA. Kromě zájezdů po spolcích krajanů upravovali některé své hry anglicky s novými zpěvními vložkami a od března 1940 pracovali v Úřadu pro válečné informace v New Yorku, kde připravovali pravidelné rozhlasové relace určené čs. posluchačům (během čtyř let jich natočili přes dva tisíce). Spolupracovali i s britskou rozhlasovou stanicí BBC. S J. Voskovcem namluvili vlastní český komentář k dokumentárnímu filmu Wiliama Wylera o válečných letcích Příběh létající pevnosti/Memphis Belle (1943). Na přelomu let 1944–45 účinkovali v nastudování Shakespearovy Bouře (Philadelphia, Boston, broadwayské Divadlo Alvin v New Yorku). Po návratu z exilu v říjnu 1945 hrál Werich krátce v Realistickém divadle, vystupoval s orchestrem Karla Vlacha v rozhlase a na estrádách. Po příjezdu J. Voskovce do vlasti společně založili Divadlo Voskovce a Wericha, v němž se pokusili navázat na přerušenou tradici Osvobozeného divadla (na scéně uvedli např. muzikál Divotvorný hrnec, kde Werich exceloval v roli vodníka Čochtana). Po definitivním odchodu Voskovce do exilu (1948) přešel Werich s většinou souboru do Divadla státního filmu v Karlíně, kde působil nejprve jako dramaturg a později jako umělecký šéf, souběžně byl od roku 1949 vedoucím dramaturgem 9. tvůrčího kolektivu FSB a od konce roku 1952 zastával tutéž funkci v nově založeném Ústředním televizním studiu Praha (ČST). V letech 1955–59 byl uměleckým ředitelem a hercem Divadla satiry (roku 1957 přejmenovaného na Divadlo ABC), kde se s novým hereckým partnerem M. Horníčkem vrátil i k některým hrám Osvobozeného divadla. Přestože mu vážné onemocnění hrtanu znemožnilo od počátku 60. let pravidelně vystupovat na jevišti, ještě než odešel do důchodu, byl členem Hudebního divadla v Karlíně (1963–68) a současně se věnoval literní činnosti. A protože se svou morální autoritou postavil roku 1968 na stranu demokratizačního procesu, normalizační režim mu v 70. letech znemožnil přístup do médií, který si nevykoupil ani podpisem tzv. Anticharty. Ve filmu se poprvé objevil s J. Voskovcem v roli konferenciéra amerického zvukového filmu Paramount Revue (1929), do něhož zařadili i později nesmírně populární zpěvní skeč Tři strážníci. Roku 1931 podepsali smlouvu s K. Lamačem na natočení snímku s A. Ondrákovou Ona i Oni, který se však nerealizoval. Podobně sešlo z plánu režiséra Josefa Kodíčka obsadit ve film. adaptaci Čapkova Loupežníka (1931) Voskovce do titulní role (ztvárnil ji J. Gleich) a Wericha do postavy zahradníka Šefla (hrál ho nakonec L. Veverka). Spolu V + W natočili čtyři filmy: nejprve pod režijním vedením Jindřicha Honzla komedii Pudr a benzin (1931), v níž Werich hrál nešikovného strážníka a Voskovec podobně nešikovného řidiče taxíku; zařadili do ní i slavnou scénu s lanem ze hry Sever proti Jihu a parodii klasického baletu ze Smoking revue. Následovala další Honzlova komedie Peníze nebo život (1932) s Werichem jako nezaměstnaným Tondou, pochybným kvítkem z periferie, a Voskovcem v roli bohatého Pepíka. V satirické komedii Hej-Rup! (1934) v režii M. Friče s nezastřenou sociální či spíše socialistickou tendencí si úlohy obrátili: Werich ztělesnil zkrachovalého továrníka mléčných konzerv Jakuba Simonidese a Voskovec nezaměstnaného dělníka Filipa Korneta. Po spontánním úspěchu filmu i u kritiky a při neustále vzrůstajících potížích s divadlem oba zauvažovali o možnosti věnovat se výhradně filmu. Připravovali snímek z exotického prostředí, v němž měli vytvořit postavy Robinsona a Pátka, dále koprodukční film s Francií Dobrý kumpán Golem, který měl režírovat Julien Duvivier, a měli i další plány. Dokonce se roku 1935 kvůli tomu vzdali prostor divadla, které tím málem zaniklo. Brzy si uvědomili, že udělali chybu, když spoléhali na sliby film. producentů, kteří je nedodrželi. Režisér Duvivier natočil v barrandovských ateliérech film Golem (1935), ale bez nich a jejich hra mu posloužila jen jako jeden z námětových zdrojů. Neutěšená politická situace je inspirovala ke zfilmování hry Rub a líc, jejíž kinematografickou podobu pod názvem Svět patří nám (1937) režijně zformoval opět M. Frič. V tomto jejich politicky nejexponovanějším filmu, který otevřeně upozorňoval na hrozbu nacismu, oba komici představovali dvojici příležitostných kamelotů, kteří se náhodně připletou do připravovaného protidemokratického puče a napomohou jeho nezdaru. Ve všech filmech se Werich podílel na námětu a scénáři (pseudonym F. Formen – z anglického Four Men – „čtyři muži“, v titulcích posledních dvou filmů kryl vedle dvojice Voskovce a Wericha i režiséra Friče a scenáristu V. Wassermana) a s Voskovcem psal texty písní. Sám pak vytvořil hlavní postavu uprchlého trestance Ferdinanda Kaplana, jemuž se v poláčkovském filmu Miroslava Cikána U nás v Kocourkově (1934) podaří obratně zmanipulovat hloupé činovníky jednoho městečka, takže ho zde zvolí starostou. Po návratu do vlasti stál Werich několik let mimo film. tvorbu. Teprve roku 1951 vytvořil velkou dvojroli císaře Rudolfa II. a pekaře Matěje Kotrby v dvoudílné historické veselohře Císařův pekař – Pekařův císař (1951), jejíž děj byl založen na staropražské legendě o Golemovi. Režiséra J. Krejčíka, který se s Werichem neshodl na koncepci, při natáčení pohotově nahradil M. Frič. Za „pokrokovou myšlenku, účinné scenáristické zpracování a vynikající herecký výkon“ byl Werich vyznamenán státní cenou I. stupně (1952). Poté se pokusil režisér Bořivoj Zeman spojit v pohádce Byl jednou jeden král… (1954), opírající se předlohu pohádky Boženy Němcové Sůl nad zlato, specifický humor Wericha v titulní roli s excentrickou komikou V. Buriana v roli králova rádce Atakdále. Nepohrdl však ani malými úkoly, jak o tom svědčí úložky nadšeného diváka v Kadárově a Klosově hudební komedii Hudba z Marsu (1955), rychtáře z Pocínovic ve Fričově historickém dramatu Psohlavci (1955), kapitána holandské lodi v Zemanově fantastickém snímku Baron Prášil (1961). K nejúspěšnějším Werichovým kreacím před kamerou patřila opět dvojrole, tentokrát kastelána Olivy a kouzelníka-majitele zázračného kocoura, pod jehož zrakem se veřejně projevují pečlivě skrývané lidské slabosti a charaktery v poetickém barevném filmu Vojtěcha Jasného Až přijde kocour (1963). U většiny filmů s jeho hereckou účastí se větší či menší měrou podílel na scénářích či alespoň na dialozích. Spíše fyzickým zjevem než specifickým civilním hereckým projevem zaujal Werich také některé zahraniční režiséry: v sovětské válečné epopeji Pád Berlína/Paděnije Berlina (1949) režiséra Michaila Čiaureliho zpodobnil nacistického činitele Hermanna Göringa, francouzský režisér Henri Verneuil mu v okupačním dramatu La 25e heure/25. hodina (1966) svěřil úlohu velitele zajateckého tábora seržanta Constantina a v britském akčním thrilleru Vala Guesta Assignment K/Dohoda K (1968) hrál doktora Spieglera. Svým mluveným doprovodem výrazně obohatil řadu animovaných filmů (Dárek, 1946; O zlaté rybce, 1951; Dva mrazíci, 1954; Osudy dobrého vojáka Švejka, 1954; Tragédie vodníkova, 1958; Stvoření světa, 1959; Bajka kompromisní, 1959; Jednoslabičný příběh, 1968; Královna Koloběžka První, 1981; Lakomá Barka, 1986) i hraných snímků (Vzorný kinematograf Haška Jaroslava, 1955; Křik, 1963). V 60. letech se uplatnil více v televizi než ve filmu. Autorsky se spolupodílel na scénářích k tv. komediálním inscenacím podle literárních a dramatických předloh světových autorů, v nichž vytvořil též hlavní role po boku S. Zázvorkové (Medvěd, 1961), J. Adamové (Kočár nejsvětější svátosti, 1962), J. SovákaV. Brodského (Uspořená libra (1963), J. Sováka (Magnetické vlny léčí, 1965), J. Brejchové (Král a žena, 1967). Hrál i v jiných tv. hrách (Slzy, které svět nevidí, 1962; Drahý zesnulý, 1964) a v seriálech Klapzubova jedenáctka (1967) a Pan Tau (1970), kde ztělesnil majitele továren na hračky pana Violu. Roku 1967 získal hereckou cenu ČST Zlatého krokodýla a již předtím (1963) byl jmenován Národním umělcem. Tv. diváci si ho pamatují z devítidílného publicistického tv. cyklu s názvem Co tomu říkáte, pane Werichu, v němž se ptal Vladimír Škutina a odpovídal občan Jan Werich. Účinkoval i před rozhlasovým mikrofonem. Významná byla jeho činnost literární: spolupracoval na scénářích a textech řady filmů, překládal, je autorem moderních pohádek Fimfárum (1960, 1963, 1997) a Tři veteráni (1963), cestopisné causerie Italské prázdniny (1960) a Lincoln 1933 (1990) a knihy pamětí Jan Werich vzpomíná… vlastně Potlach (1982). Posmrtně vyšly např. Rozhovory s Janem Werichem (1982, s Jiřím Janouškem), Hovory s Janem Werichem (1991, s M. Horníčkem), úvahy Úsměv klauna (1984) a Když už člověk jednou je… (1995), výbory textů Faustovy skleněné hodiny (1997) a soubory korespondence Listování (1988) a Korespondence I, II (2007, s J. Voskovcem). Podle jeho pohádkových próz vznikly tv. hry (Tři veteráni, 1964; Koloběžka První, 1984), animované krátké filmy (Jednoslabičný příběh, 1968; František Nebojsa, 1983; Královna Koloběžka První, 1981; Lakomá Barka, 1986; Až opadá listí z dubu, 1991), celovečerní loutková pásma (Fimfárum Jana Wericha, 2002; Fimfárum 2, 2006) a celovečerní hraný film režiséra O. Lipského a scenáristy Z. Svěráka Tři veteráni (1983) s R. Hrušínským, P. ČepkemJ. Somrem v titulních rolích. Na audionosičích jsou zachyceny jeho interpretace písní i namluvené literární texty (Fimfárum, Táto, povídej, Osudy dobrého vojáka Švejka). Jeho fenoménu jsou věnovány četné studie, sborníky a knižní tituly odborného i populárního charakteru a zaměření. Zatím naposledy na něj vzpomínají J. Suchý a Ondřej Suchý v knize Pan Werich z Kampy (2011). Režisér a herec F. Menzela o něm natočil vzpomínkový dokument Klaunova antická tragédie (2010) pro cyklus ČT Příběhy slavných. In memoriam Medaile Za zásluhy II. stupně (1995).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!