VYSKOČIL, Ivan (1)
Ivan (1) VYSKOČIL (* 27. 4. 1929 Praha) – herec, dramatik, spisovatel a pedagog. Otec byl restaurátorem knih. Po maturitě na Akademickém gymnáziu rok studoval na Státní konzervatoři v Praze, poté na DAMU herectví a režii (1949–52) a pedagogiku, filozofii a psychologii na FF UK (1952–57). Při studiu byl externím vychovatelem v různých nápravných zařízeních, kde aplikoval terapii hrou. Pak učil psychologii a pedagogiku na AMU (1957–59). Literární a div. počátky jsou spojeny s působením v pražské Redutě (1957–58), kde ve spolupráci s J. Suchým realizoval tzv. text-appealy, autorská představení postavená na koláži hudby a literárních textů. Se J. Suchým roku 1958 spoluzaložil Divadlo Na zábradlí, stal se uměleckým vedoucím a jako autor, režisér a herec tu pracoval až do roku 1962. Od roku 1963 kreativně rozvíjel několik desetiletí originální jevištní koncepci v tzv. Nedivadle Ivana Vyskočila, kde mj. s L. Suchařípou a V. Špicnerovou prezentoval celou řadu text-appealových cyklů a variací; v 70. letech mu byl hlavním partnerem P. Bošek. Z této linie hravého, improvizovaného divadla, divadla jako otevřené hry pak vycházelo Studio Y, J. Vodňanský, Vizita, Divadelní Studio Čisté Radosti J. Duška aj. Od počátku 70. let vyučoval toto pojetí divadla na LŠU (specializované účelové studium – kursy pro pracující), od roku 1990, kdy omezil vlastní jevištní vystupování, na DAMU jako vedoucí vlastního ateliéru, respektive katedry autorské tvorby a pedagogiky (od 1992 profesor herectví a autorské tvorby). Počátky jeho literární tvorby spoluprofilovaly koncem 50. let poetiku tzv. divadel malých forem (spoluautor řady her, mj. s J. Suchým Kdyby tisíc klarinetů, 1958; s Václavem Havlem Autostop, 1961). Psal i do mnoha periodik, pro rozhlas napsal několik her a připravil řadu pořadů. Krátké prózy publikoval též v knižních sbírkách Vždyť přece létat je snadné (1963), Kosti (1966), Malé hry aneb Maléry (1967) a A jiné povídky (1971). Podle jeho předloh v ČT, respektive ČST natočili inscenace Ten, který má být zavřený (1991), Cesta do Úbic (1991), Zrádce (1993), Bráškové (1994) a Hlídači (1994). Na obrazovce uvedli i záznam div. představení Haprdáns (1988). Předlohou krátkého hraného filmu Milana Růžičky Učitel a přítel zůstal veřejnosti neznám (1968) se stala stejnojmenná povídka ze sbírky Vždyť přece létat je snadné. Důležitou složkou tvůrčí osobnosti je Vyskočilův nezaměnitelný herecký a potažmo mluvní projev se zvláštní dikcí, který se zjevem seriózního vzdělance (kulatá proplešatělá hlava s charakterickými šedivými vousy) občas využívali filmaři jako typ rázovitých intelektuálů, ale i mužů zdeformovaných charakterů. První ho k účinkování před kamerou přemluvil režisér E. Schorm, v jehož povídce Dům radosti z hrabalovského cyklu Perličky na dně (1965) hráli s A. Pokorným dvojici pojišťovacích agentů, kteří odejdou sice s nepořízenou, ale zcela fascinováni z domku, který celý zevnitř i zvenku pokrývá naivistickými malbami svérázný mudrlant (Václav Žák) se svou matkou (J. Pechlátová). Velkou pozornost vzbudil následující kreací na plátně, kterou vytvořil po boku J. Klusáka, E. Schorma, Jiřího Němce, P. Boška, K. Mareše, J. Prachařové aj., v podobenství J. Němce O slavnosti a hostech (1966), jednom ze zásadních děl české kinematografie mezinárodního významu. Jak zjevem, tak samolibou excentrickou pózou i svéráznou verbální stylizací vdechl ústřední postavě Hostitele specifický osobní rozměr duchaplného glosátora a intelektuálního klauna werichovského rodu. Svého hrdinu modeluje do ambivalentní polohy rádoby gentlemana stiženého mocenským komplexem, který se tváří jako zapřisáhlý demokrat. Sofistikovanou maskou figury, v níž je parodován prototyp totalitního mocnáře, jako by herec dával stranou – po očku – najevo, že si je dobře vědom Hostitelovy pokrytecké dvojtvářnosti, a sám se tím výborně baví. V 60. letech se mihl i v epizodce kominíka v revuálním retrofilmu Z. Podskalského Ta naše písnička česká (1967). Civilní profesi psychologa předvedl ve film. adaptaci Bradburyho sci-fi povídky Dvojník (1972), kterou natočil jako školní cvičení posluchač FAMU Lubomír Mauer. Otce hlavního hrdiny (I. Luťanský) ztělesnil v jiném filmu FAMU, hořké komedii Dušana Kukala a Martina Bezoušky AEIOU (1979, 1990), která skončila za normalizace v trezoru a jejíž tvůrci byli málem vyloučeni ze studia. Divákům v kinech se začal více připomínat až v 80. letech v epizodních i vedlejších rolích: kolega z podniku titulního hrdiny (L. Suchařípa) v hořké komedii V. Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983), profesor hudby Prošek v Kovalově psychologickém příběhu Hry pro mírně pokročilé (1986), docent Vinklárek ve Fukově kriminálce Černá punčocha (1987), starý turista, účastník dálkového pochodu v hořké komedii K. Kachyni Kam, pánové, kam jdete? (1987), nerudný kunsthistorik profesor Syřiště v Soukupově kriminální komedii Kamarád do deště (1988), štamgast automatu Svět v Kolihově přepisu Hrabalovy novely Něžný barbar (1989). Největší prostor mu v tomto období vyhradil J. Krejčíkv satirické komedii Prodavač humoru (1984), kde hrál pana Kandrta, šéfa šmíráckého estrádního souboru s programem Humor na cestách, jenž úplatky korumpuje, ale také vydírá úředníky agentury, aby získal co nejvíce příležitostí k vystupování. Obětí jeho praktik se stane ředitel agentury Jožin Petránek (J. Satinský), který přijde jak o funkci v zaměstnání, tak to bolestně zasáhne i jeho soukromý život. Po roce 1989 omezil účinkování ve filmu jen na pár menších rolí: potrhlý doktor Stach ve fantastické komedii J. Svěráka Akumulátor 1 (1994), car Nikolaj v Brabcově černé grotesce podle Jarryho hry Král Ubu (1996), kouzelný dědeček v epizodě Zlatý kolovrat z Brabcova zfilmování Erbenovy Kytice (2000), děkan ve snímku Drahomíry Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba (2000) a dědek ve výtahu v Marhoulově gangsterské parodii Mazaný Filip (2003). Čerstvý absolvent FAMU Jan Hřebejk mu svěřil úlohu otce v tv. komedii Nedělejte nic, pokud pro to nemáte vážný důvod (1992). Jeho žák a umělecký partner Přemysl Rut sestavil knižní výbor z her a scénářů pod názvem Nedivadlo Ivana Vyskočila (1996) a připravil s ním i knihu rozhovorů Vždyť přece létat je o hubu (2000). Kritické zhodnocení jeho tvorby přinesl Pavel Janoušek v monografii Ivan Vyskočil a jeho neliteratura (2009).