VRBSKÝ, Bedřich
Bedřich VRBSKÝ vl. jm. Bedřich Vrbka (* 4. 5. 1890 Praha, † 23. 2. 1966 Praha)
–
herec a dramatik. V divadle začínal jako člen experimentálních souborů uvádějících div. hry symbolistů. Např. v letech 1912–16 hrál v Divadle Umění, Intimním divadle, Volném divadle aj. Později vystřídal další soubory, než získal angažmá v Městském divadle na Vinohradech (1919), kde působil přes čtyřicet let, během nichž scéna několikrát změnila jméno, až do důchodu (1961). Vytvořil desítky film. rolí, vždyť před kamerou stál poprvé už roku 1913 v nedochovaném snímku
Pan profesor, nepřítel ženv režii
J. Steimara (podobný osud postihl i film
Láska si nedá poroučet, 1918). V němé éře si zahrál ještě majitele motorového člunu, který pomáhá komikovi zdolat včas cestu do kabaretu v kratičké komedii
K. Hašlera České hrady a zámky (1914), dále po boku
J. Vojty,
T. Pištěka či
F. Kováříka v melodramatu
Neznámé matky (1921) a naposledy lékaře v blázinci v proslulém zfilmování
Dobrého vojáka Švejka (1926) v režii
K. Lamače s
K. Nollem v titulní roli. Ve zvukové éře pak jen do roku 1945 vytvořil dvacítku rolí a nešlo o žádné epizodky, nýbrž o malé, velké a v případě JUDr. Karla Pružného, manžela (
J. Šejbalové) a otce rozmarné Evy (
Rozvod paní Evy, 1937), dokonce o roli hlavní. Jeho přísně působící zjev ho předurčil pro role představitelů „vyšší společnosti“, nejčastěji byl vysokým policejním hodnostářem: komisař Faltys v Kodíčkově
Obrácení Ferdyše Pištory (1931), komisař ve Vančurově a
Innemannově Před maturitou (1932), komisař Brown v Cikánově detektivce
Záhada modrého pokoje (1933) i jeho melodramatu
Král ulice (1935) či v
Harmonice (1937)
L. Broma; nebo armádním důstojníkem: podplukovník Kinzl v komedii
M. Friče Pobočník Jeho Výsosti (1933) a plukovník v Borově
Neporažené armádě (1938). Byl doktorem Skálou v
Písničkáři (1932)
S. Innemanna, v režii
V. Slavínského pak hrabětem Emerichem Xaverem Antonem Rundsteinem v
Matce Kráčmerce (1934) a radou Lažanským v
Prvním políbení (1935), hráčem panem X. v
Klubu tří (1935)
O. Kmínka, v historickém filmu
Za ranních červánků (1934)
J. Rovenského ztělesnil Františka Palackého, továrníkem byl v
Bromově Vyděrači (1937). Z uměleckého světa byl nakladatelem ve
Fričově Uličce v ráji (1936) a zahrál si i film. režiséra v Holmanově
Bláhovém snu (1943). Jedinou negativní roli lichváře Barny vytvořil v
Bílé jachtě ve Splitu (1939). V proslulé
Extasi (1932)
G. Machatého pak pro českou verzi namluvil herce Leopolda Kramera. Ve znárodněné kinematografii, kde natočil bezmála čtyřicet snímků, víceméně pokračoval v obdobných rolích s již vyzkoušenými režiséry jako Miroslav Cikán: advokát JUDr. Kovář (
Hrdinové mlčí, 1946), radní Martin (
Alena, 1947), vrchní Franz Krpetz (
O ševci Matoušovi, 1948), ředitel cirkusu Slavínský (
Poslední mohykán, 1947);
M. Frič: hematolog (
Tajemství krve, 1953), hrabě Šternberk (
Psohlavci, 1955), nakladatelský redaktor (
Zaostřit prosím, 1956), ale i s režiséry nastupujícími: nadlesní Václav Veselý v
Machově Velkém případu (1946), ředitel věznice ve Slavíčkově
Dvaasedmdesátce (1948), státní zástupce v Lehovcově
Přiznání (1950), britský guvernér v Makovcově Velkém dobrodružství (1952), komisař ve Vlčkových
Komediantech (1953), komorník v Hubáčkových
Haškových povídkách ze starého mocnářství (1952) a otec Petra (
V. Voska) v
Roztržce (1956) téhož režiséra, ředitel školy v
Borského snímku
Kudy kam? (1956) či hostinský v
Pochodních (1960)
V. Čecha. Zásadní však byla spolupráce se čtyřmi dalšími režiséry. S Karlem Steklým: okresní hejtman (
Průlom, 1946), MUDr. Grünstein (
Dobrý voják Švejk, 1956), generál Fink von Finkestein (
Poslušně hlásím, 1957), soudce (
Mstitel, 1959). Dále s Otakarem Vávrou: generální ředitel baron Rohn (
Krakatit, 1948), nacistický továrník (
Nástup, 1952), profesor (
První parta, 1959), pantatínek Václav Žandatín (
Policejní hodina, 1960). Postavy historické i současné mu často svěřoval Václav Krška: notář (
Řeka čaruje, 1945), nejvyšší purkrabí hrabě Stadion (
Revoluční rok 1948, 1949), politik a novinář Eduard Grégr (
Mikoláš Aleš, 1951), katecheta (Stříbrný vítr, 1954), hrabě Harrach (
Z mého života, 1955), ing. Hron (
Zde jsou lvi, 1958) a hlavní roli mlynáře Bilanského hrál v dramatu
Kde řeky mají slunce (1961), když se tu ne poprvé, ale naposledy před kamerou sešel se svým prvním režisérem
J. Steimarem. A nakonec filmy režiséra
J. Krejčíka, který mu svěřil hlavní roli manžela
Z. Baldové (
Morálka paní Dulské, 1958), a v povídkových filmech na náměty Karla Čapka si zahrál psychiatra
O věcech nadpřirozených (1959) a předsedu soudu v
Čintamanech &
podvodníkovi (1964), které jeho filmografii důstojně ukončily. Neodmítl ani účast v dětském snímku (rada Stoklasa
Ledové moře volá, 1961) či v etudě FAMU (starý herec
Ztracená pozice, 1956). Je obdivuhodné, že se i v 50. letech dokázal vyhnout (až na Vávrův
Nástup) dobovým schematickým snímkům. Na obrazovce hrál v tv. filmu
Magdalena Dobromila Rettigová (1961). Podle Vrbského div. her byly natočeny dva filmy:
Láska si nedá poroučet (1918) a
Její lékař (1933), kde v režii
V. Slavínského hlavní role hráli
H. Haas,
L. Baarová, T. Pištěk a
A. Nedošinská. Roku 1957 získal titul Zasloužilý umělec.
