V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

VOSKA, Václav

Václav VOSKA vl. jm. Václav Vratislav Voska (* 21. 10. 1918 Praha, † 20. 8. 1982 Valašské Meziříčí)herec; manžel herečky E. Kavanové a otec hereček E. Voskové a Markéty (* 1955), provdané za herce J. Novotného. Narodil se a vyrůstal na Královských Vinohradech jako druhorozený syn gymnaziálního profesora matematiky a přírodopisu. Mezi jeho dětské záliby patřilo domácí loutkové divadlo a v dospívání, kdy se s výtečným prospěchem vzdělával na I. reálnému gymnáziu ve Slovenské ulici (kdysi zde jeho otec učil i řediteloval), už dělil zájmy mezi divadlo a hudbu. Zapojil se do studentského dramatického kroužku, který vedl osvícený ředitel Alois Kulhánek (s některými inscenacemi úspěšně hostovali na jevišti vinohradského divadla). V soukromé hudební škole Edvarda Šafránka si osvojil hru na klavír, ke kterému si uchoval vřelý celoživotní vztah. Pozdější hudební vášní se mu stala opera. Po maturitě (1937) následoval bratra na právnickou fakultu, kterou však po nedokončených pěti semestrech nacisté uzavřeli. V té době již účinkoval s amatérskými soubory v Umělecké a Měšťanské besedě, byl členem občanského spolku Dramatické studio Čin, statoval v drobných rolích v Městském divadle na Královských Vinohradech, kam byl na začátku okupace, aby se vyhnul totálnímu nasazení, přijat do sboru elévů a roku 1943 za řádného člena, jímž zůstal až do osvobození. Prvních pět poválečných sezon strávil v činohře Národního divadla v Praze, kde byl obsazován do rolí, které odpovídaly jeho přitažlivému zevnějšku a mládí (Petr v Čapkově Matce, Petr Skalník v Dykově Poslovi a Kristian v Cyranovi z Bergeracu). Už tehdy dával zřetelně najevo, že vnitřními předpoklady směřuje spíše k rolím charakterním, že je hercem intelektuálního typu, vybavený bohatou invencí a schopností racionálně korigovat a analyzovat herecké úkoly. Tyto charakteristické rysy rozvinul a ještě prohloubil v nově zformovaném souboru Městských divadel pražských, v jejichž svazku dospěl k vrcholům svého umění, nečekaně umlčeném předčasnou smrtí. Své výkony opíral o dokonalé propracování jevištního dialogu, ať už to byl dialog frašky, bulvární detektivky, společenské či satirické komedie nebo ideově vypjaté filozofické diskuse moderního dramatu. Složitou a často i rozporuplnou psychiku postav sděloval uměřenými, maximálně civilními a bohatě odstíněnými výrazovými prostředky. Zásadní složkou projevu byl melodický a lyrický, lehce zastřený hlas, cílevědomě kultivovaný, jímž vyjadřoval široký rozsah významů od nekomplikovaného citového zaujetí, přes věcné konstatování, laskavý a moudrý humor až po ironický nadhled s příchutí trpké intelektuální skepse. Přestože se zdařile pohyboval v širokém repertoáru světové klasiky (W. Shakespeare, Molière, A. P. Čechov, C. Goldoni, F. Schiller, J. W. Goethe, H. Ibsen) i v dílech moderních zahraničních a domácích autorů (K. Čapek, M. Gorkij, B. Brecht, T. Williams), vynikl zejména jako jeden z nejlepších interpretů dürrenmattovských hrdinů (internovaný fyzik Möbius z Fyziků, cynický kapitán Edgar z Play Strindberg, a zejména titulní postava Romula Velikého) a vynikající představitel wildeovských konverzačních komedií (Jack Worthing ve hře Jak je důležité míti Filipa, lord Illingworth v Bezvýznamné ženě, lord Goring z Ideálního manžela), v nichž uplatnil duchaplnost, esprit i noblesu. S mimořádným diváckým ohlasem (včetně autora hry) se setkala jeho excelentní studie pragmaticky sobeckého Emila Magise v Marceauově Vajíčku (tv. záznam vyšel na DVD). S jevištěm se Voska rozloučil titulní rolí v Radzinského hře Rozhovory se Sokratem. Jestliže hercovy div. role zanechaly hlubokou stopu v dějinách moderního českého divadla, na poli kinematografickém takového účinku, bohužel, nedocílil: stalo se tak ne jeho vinou, ale absencí kvalitních a jeho umění adekvátních úkolů. Přitom byl vytříbeným civilním, nepatetickým herectvím a příjemnou tváří ušlechtilých rysů, tedy – podobně jako o něco mladší kolega K. Höger – přímo ideálně disponován pro práci před kamerou. Návštěvníci biografů ho mohli poprvé zaznamenat v epizodce gymnazisty Jetelíka v příběhu G. Hašlera Prosím, pane profesore! (1940). Stejný měsíc mělo premiéru v kinech komorní společenské melodrama J. A. Holmana Minulost Jany Kosinové (1940), kde se jako herec Karel Kohout objevil v jedné scéně s titulní hrdinkou (V. Matulová). Potřetí zavítal do barrandovských ateliérů, aby v Čápově Tanečnici (1943) doplnil skupinu návštěvníků vídeňské opery. Po tomto film. preludiu z protektorátní éry a nevelké roli uvězněného odbojáře ve středometrážním okupačním dramatu Bořivoje Zemana Malá historie (1946) položil základy jeho film. dráhy až režisér Václav Krška, který ho učinil protagonistou prvních i pozdějších děl znárodněné kinematografie. V psychologickém dramatu Až se vrátíš… (1947) prochází jako uprchlý trestanec a marně očekávaný syn příběhem téměř bez dialogu a replik. Promluví vlastně až nad mrtvou matkou (O. Beníšková), kdy se dobrovolně vydá do rukou policie. Souznění s poetikou Kršky nalezl hlavně v životopisných a historických filmech jako zpodobitel autentických osobností: mladý zanícený skladatel Fryderyk Chopin, jehož přátelství s českým houslistou Josefem Slavíkem (J. Spal) zničí láska obou mužů ke komtese Anně Zásmucké (V. Fabianová) ve snímku Housle a sen (1946); novinář a spisovatel Karel Sabina v Revolučním roku 1848 (1949) a malíř Josef Tulka, jeden z Alšových (K. Höger) kumpánů a blízkých spolupracovníků v Mikoláši Alešovi (1951). Mezitím se s V. Fabianová setkal před kamerou ještě v „milenecké“ dvojici jako pohledný a u studentů oblíbený profesor maloměstského gymnázia Vojtěch v Sádkově satirické retrokomedii Červená ještěrka (1948), kde jeho něžné city opětuje známá herečka Eva Gazdová alias Erna di Garmo. Také v dalším desetiletí se jeho herectví uplatňovalo v historických filmech. Vedle Mikoláše Alše to byla zejména husitská trilogie Otakara Vávry podle Jiráskových románů, který ho obsadil do všech tří částí: zatímco v Janu Husovi (1954) a Janu Žižkovi (1955) mu připadla menší role zchytralého šlechtice a diplomata Čeňka z Wartenberka, v závěrečném dílu Proti všem (1956) byl jeho táborský kněz Petr Kániš jednou z hlavních postav. Přemýšlivým herectvím si poradil s úskalími, které v podobě krkolomných situačních zvratů skýtala úloha číšníka Emila Vacka z Hubáčkovy adaptace sociálního románu Gézy Včeličky Kavárna na hlavní třídě (1953), v němž hrdina řešil životní krizi sebevraždou, aniž mohl tušit, jakým způsobem bude jeho osobní tragédie zneužita. Roli číšníka a k tomu policejního konfidenta si zopakoval později ve Vávrově Policejní hodině (1960), natočené shodou okolností rovněž podle Včeličkova románu. První opravdu velkou roli vytvořil opět pod vedením Miroslava Hubáčka v komorním psychologickém dramatu Roztržka (1956), v jednom z prvních pokusů zobrazit současné lidi jinak než jako uvědomělé a bezproblémové budovatele lepšího světa. Hrál mladého inženýra Petra Černého, který si více než manželky (S. Seimlová) hledí práce ve výzkumném ústavu a těžce nese, když se zanedbávaná žena začne znovu sbližovat s kamarádem z dětství (O. Lackovič). Odborného pracovníka výzkumného ústavu, tentokrát epidemiologického, ztělesnil v Rychmanově režijním debutu Případ ještě nekončí (1957), kombinujícího kriminální zápletku se špionážní. Na rozdíl od Sequensova dobrodružného příběhu skupiny geologů z poválečného pohraničí Větrná hora (1955), kde jeho inženýr Terský, vydíraný bývalý kolaborant s nacisty, zůstával dlouho mimo podezření a teprve v samém závěru děje byl dopaden a usvědčen jako vrah, ve filmu Případ ještě nekončí byl jeho doktor Gajdoš naopak hlavním podezřelým ze zločinu. Rozsahem nevelkou, ale lidským rozměrem nesmírně působivou rolí lékaře motolské nemocnice Grubera obohatil Delongovo okupační drama Skok do tmy (1964). Rozpačitý dojem z Balíkova filmu Pět hříšníků (1964) nezachránilo ani Voskovo ztvárnění raněného vojáka z druhé povídky. Do konce 60. let se filmy s jeho účastí zabývaly rodinnými i společenskými problémy aktuální současnosti. V Kachlíkově zfilmování novely Jana Trefulky Třiatřicet stříbrných křepelek (1964) se zhostil role milence vdané ženy a matky dvou dětí (A. Vránová). Třebaže na div. scéně byl hned od začátku též hercem komediálním, prvním, kdo vyzkoušel tyto jeho vlohy před film. kamerou, byl režisér Z. Podskalský v satirické veselohře Bílá paní (1965), natočené podle povídky Karla Michala. Role doktora Boukala, povedeného psychiatra, který spíše než obor ovládá umění těžit z každé situace, nebyla sice příliš velká, měla však v sobě situační předpoklady, které Voska rozehrál bravurně a s citem pro míru komediální nadsázky. Komediální a tragikomické polohy mu nabídlo i několik následujících filmů. Ve Weissově Vraždě po našem (1966) se výtečně zhostil úlohy „muže dvou tváří“ – jednou jako všemocný a rezolutní soudruh náměstek, jindy jako žoviální kamarád Kája. V Gajerově snímku Jak se zbavit Helenky (1967) hrál rozhlasového hlasatele Petříčka, zapřisáhlého starého mládence, který se stane obětí téměř tragicky končícího žertu kolegů; partnerkou mu zde byla J. Jirásková v roli redaktorky ženského vysílání. Podobně laděnou postavou byl architekt Jiří Mánek z Balíkovy aktualizované adaptace románu Jaroslava Havlíčka Ta třetí (1968), příslušník „střední“, životem již poněkud unavené a zklamané generace, který se náhle ocitne mezi dvěma ženami: vrstevnicí lékařkou Jarmilou (B. Bohdanová) a mladičkou svěží studentkou Evou (I. Rapaičová). Krátce po sobě se objevil v tv. a film. verzi téhož námětu Vratislava Blažka, v každém médiu však zpracované jiným režisérem. V původní tv. verzi Jaroslava Dudka pojmenované Obžalovaná (1969) představoval mladého právníka, který přejímá funkci po starším kolegovi, odcházejícím do penze; ve filmu Odvážná slečna (1969) byl naopak oním starším kolegou, když v této roli vystřídal J. Marvana. Naposledy okouzlil film. diváky smyslem pro komediální nadsázku jako ironický dr. Watson, nerozlučný partner geniálního detektiva (R. Lukavský) ve filmu Štěpána Skalského Touha Sherlocka Holmese (1971). Velkou příležitost dostal v kriminálně psychologickém dramatu J. Krejčíka Podezření (1972) z prostředí pražského diplomatického sboru, kde působil jeho záhadný diplomat Francis Gill naprosto věrohodně. Za vnější uhlazeností, elegancí a předstíranou noblesou se však skrýval dobře utajený vrah. Naproti tomu se v Polákově komorní detektivce Noc klavíristy (1976) jako stárnoucí vinárenský klavírista Antonín J. Tůma vydává po stopách zločinu, aby pomohl příslušníkům VB dopadnout dvojnásobného vraha. V ekologické agitce Štěpána Skalského Čistá řeka (1978) hrál nepříliš vděčnou roli doktora Slivence, šéfa s dvojí tváří, který se dostane do konfliktu s hrdinou filmu, mladým hygienikem ([[Ďurdiak Juraj|J. Ďurdiak]), a přispěje svými praktikami k tomu, že tento mladý muž s ideály a nekompromisními stanovisky prohraje svou věc. Posledním titulem filmografie se stala Herzova pohádka Panna a netvor (1978) s postavou ustaraného otce tří dcer, Gábinky (J. Brejchová), Málinky (Z. Kocúriková) a Julie (Z. Studenková), která vysvobodí prince z jeho zakletí do podoby netvora (V. Harapes). Voskovo zralé herectví nedostalo odpovídající prostor a příležitosti ani v televizi, byť hrál v celé řadě inscenací: Radúz a Mahulena (1959), Duhu pro můj den (1960), Hrdinové okamžiku (1961), Vyvolení (1962), Ohnisko nenávisti (1963), Zahrada královnina (1963), Nápadníci trůnu (1964), Dědictví na úvěr (1965), Básník (1965), Křišťálová noc (1966), Měsíc s dýmkou (1967), Zločin lorda Savila (1967), Obžalovaná (1969), Rozsudek (1970), Muž v pralese (1971), Neameričané (1973), Hledá se Kurt (1974), To byla svatba, strýčku (1976), Nikola Šuhaj loupežník (1977), Podezřelé okolnosti (1977), Slečna Rajka (1978), Přitažlivost země (1978), Kód života (1978), Poslední koncert (1979), Ve věci J. P. Opperheimera (1979), Půl milionu za Alara (1979), Soud pana Havleny (1980), Černé světlo (1980), Pohoří královny Maud (1980), Spor architekta Zítka (1981), A na konci je začátek (1981), 1. máj 1890 (1981), Sůl země (1981), Spor dramatika Stroupežnického (1981), Čas černý jako voda (1982), A na konci je začátek (1981), Pouť králů (1982) aj. Rád přijímal účinkování v tv. pohádkách (Vodník a Zuzana, 1974; O Květušce, 1977; Pohádka o ebenovém koni, 1978), ale seriálům se snažil vyhýbat: po roli obrozeneckého literáta a nakladatele V. M. Krameria ze seriálu F. L. Věk (1971) se mihl – z důvodů povýtce existenčních, aby směl hrát na jevišti – i v tendenčních normalizačních titulech: poslední epizoda 30 případů majora Zemana (1974–79), Dnes v jednom domě (1979) a Inženýrská odysea (1980). Snaha o co nejpřesnější sdělení autorovy myšlenky, cit pro rytmus a kadenci řeči i smysl pro poezii ho předurčovaly k soustavné spolupráci s rozhlasem, a to už od roku 1932 (mj. četba z Otčenáškova Kulhavého Orfea), a k častým interpretacím básní i prozaických textů, hlavně v pražské Viole. Krása české řeči ve Voskově podání zůstala zachována na gramofonových nahrávkách, mj. Shakespearových Sonetů. Plastickým a podmanivým hlasem doprovodil jako spíkr řadu naučných pořadů v televizi, ale i dokumentární a animované filmy, namlouval komentáře do hraných filmů (např. Daleká cesta, 1949; Srpnová neděle, 1960; Černá sobota, 1960; Tři zlaté vlasy děda Vševěda, 1963) a byl i vtipným průvodcem tv. seriálu Sňatky z rozumu, natočených podle Neffovy pentalogie. Významná byla jeho práce pro film. dabing (mj. přetlumočil J. Voskovce ve Dvanácti rozhněvaných mužích a jeho hlasem promlouval k českým divákům Marcello Mastroianni). Ve Voskově případě byly umělecké kvality v harmonické rovnováze s kvalitami duchovními a lidskými, které z něho činily morální autoritu a symbol neústupnosti, čestnosti, poctivosti a velké noblesy. O tom, že nebyl lhostejný k věcem veřejným, svědčí občanská angažovanost v demokratizačním procesu na sklonku 60. let (mj. poslanec České národní rady, 1968–69), za což mu pak normalizační režim značně omezil umělecké působení v médiích. Zhodnocení tvorby a přiblížení životních osudů přináší drobná monografie Viktora Kudělky Václav Voska (1991), rozsáhlý knižní portrét Václav Voska: intelekt a srdce (1999, 2009) z pera teatroložky Marie Bokové a dokument Božský skeptik (2001), který pro tv. cyklus Příběhy slavných natočila režisérka Světlana Lazarová. Laureát Státní ceny Klementa Gottwalda (1965) a nositel titulu Zasloužilý umělec (1966).

 

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!