ČECH, Vladimír (1)
Vladimír (1) ČECH vl. jm. Vladimír Přikryl (* 25. 10. 1914 České Budějovice, † 2. 2. 1992 Praha) – filmový režisér a scenárista. Jako pražský středoškolák se zúčastnil v roličce studenta Čermáka natáčení filmu Vladislava Vančury a S. Innemanna Před maturitou (1932) a to – podobně jako u řady dalších budoucích filmařů této generace, kteří se tu vesměs mihli jako kompars (mj. František Čáp, B. Šmída, Elmar Klos, F. Sádek, Eduard Hofman, Miloš Makovec) – určilo jeho další životní plány. Objevil se ještě v epizodce tanečníka v baru ve Vančurově sociálním dramatu Na sluneční straně (1933). Po maturitě na reálce nedostudoval Lékařskou fakultu UK v Praze (1933–37) a zároveň pracoval v Bilogickém ústavu. Postupně u něj převážily umělecké zájmy, jimž se už před a pak během okupace věnoval teoreticky i prakticky. Působil jako publicista (rozhlasový, film. a div. kritik), autor rozhlasových her, film. scenárista (Věra Lukášová, 1939; Host do domu, 1942), asistent E. F. Buriana v jeho Divadle D 34, vedoucí oddělení krátkého filmu Aktualita Praha (1938–39) a umělecký šéf Živého jeviště Praha (1943). Z prvních režií zaslouží zmínit autorskou komedii Střevíčky slečny Pavlíny (1941), první český krátký hraný film. Po válce byl válečným zpravodajem u Soudu národů v Normberku a režíroval reportážní filmy. Brzy přešel k hrané tvorbě, kde projevil smysl pro dramatičnost a vedení herců už v celovečerním debutu podle povídky Boženy Němcové Divá Bára (1949) s V. Fialovou v titulní roli. Pokračoval satirickými a moralistními komediemi (Štika v rybníce, 1951; Nezlob, Kristino, 1956; Mezi námi zloději, 1963; Jak napálit advokáta, 1980) a postupně okruh rozšířil i na jiné žánry, jejichž příběhy ze současnosti i minulosti většinou podřídil dobové angažovanosti a ideologické tendenčnosti. Stal se specialistou na dobrodružná dramata, ať již špionážní (Expres z Norimberka, 1954; Kohout plaší smrt, 1961; Akce v Istanbulu, 1975), kriminální (105 % alibi, 1959; Kde alibi nestačí, 1961; Alibi na vodě,1965; Aféry mé ženy, 1972; Sedmého dne večer, 1974) i válečná (Černý prapor, 1958; Sedm havranů, 1967). Psychologickou linii reprezentují tituly První a poslední (1959), Úplně vyřízený chlap (1965), Pasians (1977) či Svatba bez prstýnku, 1972). Nezdařilé pokusy znamenaly jeho hudební film. komedie: Bylo čtvrt a bude půl (1968) a muzikál Svatá hříšnice (1970) podle Langerovy hry Obrácení Ferdyše Pištory. Jako jako jeden z prvních filmařů aktivně podpořil posprnovou normalizaci politicky exponovanými díly situovanými, byť je situoval do odbobí nacistické okupace (Klíč, 1971) či 50. let (Vysoká modrá zeď, 1973; triptych Silnější než smrt, 1978). Posledním počinem se stal střihový film s hranými dotáčkami V hlavní roli Oldřich Nový (1980), jímž vzdal hold herci, zpěvákovi i režiséru O. Novému. Na herecké začátky u filmu navázal Čech epizodkami karbaníka ve svém filmu První a poslední (1959), poslance v Traplově agtitce Vítězný lid (1977) a muže s bedýnkou v K. Kachyňových Láskách mezi kapkami deště (1979). V 70. letech natočil i několik tv. snímků. Roku 1976 byl jmenován Zasloužilým umělcem.