V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

VOJTA, Jaroslav

Jaroslav VOJTA vl. jm. Jaroslav Vojta-Jurný (* 27. 12. 1888 Kutná Hora, † 20. 4. 1970 Praha)herec; syn herce a divadelního režiséra Aloise Vojty Jurného (1863–1906) a herečky Amalie Vojtové († 1893), bratr herečky H. Vojtové a hrce A. Vojty-Jurného. Pocházel z rozvětvené herecké rodiny Jurných. Po smrti matky (po porodu Adolfa) vyrůstal se sourozenci u příbuzných v Husinci, pak v brněnském Králově Poli, kde se vyučil slévačem. Vychodil dvouroční večerní kurs při průmyslovce v Brně. Začínal jako ochotník u brněnského spolku Bratrstvo (1906) a téhož roku, kdy otec (sužován těžkou nemocí) spáchal sebevraždu, nastoupil profesionální angažmá u div. společnosti V. Sieberta-Mělnického. Do roku 1910 vystřídal několik společností (F. Šípek, J. E. Sedláček, M. Kozlanská, M. Procházkové-Malá), než nastoupil v Národním divadle v Brně (1910–13), odkud přešel k Vendelínu Budilovi do Městského divadla v Plzni. Do Brna se vrátil do kasáren jako válečný odvedenec (1915), ale díky Oskaru Nedbalovi ho z vojny vyreklamovali a od roku 1916 hrál opět na brněnské scéně. Roku 1919 ho získal K. H. Hilar do souboru Městského divadla na Královských Vinohradech v Praze, které opustil, aby Hilara následoval do Národního divadla (1925), v jehož činohře setrval až do penze (1959), aby tu nadále vystupoval pohostinsky. Urostlá, mohutná postava s výraznou tváří, hlaholně drsný, poněkud chraplavý hlas a dravý temperament ho poutaly od počátku k rolím hrdinským a charakterním. Nebyl intelektuálem, ani interpretem racionálního typu, nýbrž hercem živelné, pudové síly. Vitalita, jež se vyznačovala přesnou plastickou modelací, kresba v mocně vržených obrysech a úsilí o životnost, výrazové proměny, typičnost i charakterizační detail – to vše vyvěralo z citové prostoty a moudré vyrovnanosti harmonického člověka dobré vůle a veselé mysli. Proto byl nesmírně oblíben jak kolegy, tak i vděčným publikem. Svědčí o tom i desítky žertovných příhod pravdivých i vymyšlených, které o něm dodnes kolují, i to, jak často byla (a stále je) imitována a parodována charakteristická „vojtovská“ mluva s výrazným moravským přízvukem. Do povědomí se zapsal hlavně jako jadrný, až hromotlucký představitel lidových postav z vesnického i městského prostředí: buřičů i furiantů, odbojníků proti zlu, útlaku a bezpráví, ale i rozšafných praktiků života, rádců a chápavých utěšitelů, lidí prostých a poctivých, v řeči přímých a v jednání rozhodných, účastných lidských radostí, zápasů i smutků. V podstatě realistické výkony ozvláštňoval schopností zobrazovat postavy věcně, bez přikrašlování, i když se jimi zároveň dával uchvátit. Blízké mu byly typy nezlomné, s hrdinskými rysy a dramatickým vznosem, ale i fanatické, hříšné, sveřepé a násilnické, jindy i lidé rozvážní, laskaví a silného citového založení. Rozmanitost repertoáru, široký rejstřík různorodých hereckých úkolů, tvarovaných vůdčími režiséry, dokládají velké kreace, z nichž teatrologická literatura nejčastěji cituje role (některé si i víckrát zopakoval) Shakespearova Othella a Kupce benátského, Ephraima Cabota (O’Neill Farma pod jilmy), Alfreda Doolittla (Pygmalion), hejtmana (Revizor), Jakuba Buška i vysloužilce Bláhu (Naši furianti), Šubrtova Jana Výravu, Mahenova Jánošíka, Peštu (Langer Velbloud uchem jehly), Cesara (Pagnol Malajský šíp), Čubkina (Gogol Ženitba), Vávru (Maryša), opata (Kutnohorští havíři), Josefa Roškota (Měsíc nad řekou), Falstaffa (Král Jindřich IV.). Se široce sdělným projevem i bytostně lidovým typem si brzy a dobře porozuměl s film. kamerou, díky níž od počátku 20. let podmaňoval diváky celé republiky. Za bezmála půl století na plátně přiblížil s ryzím citem i pravdivostí přes stovku osudů. I zde mu „seděli“ hrdinové zmoudřelí životem, s chlapským smyslem pro čest, spravedlnost a s láskou k pravdě. První film. roli učitele-alkoholika, otce nešťastné hrdinky Lucie, vytvořil ve film. adaptaci veršovaného románu J. S. Machara Magdalena (1920) v režii V. Majera. Po ní následovala ještě desítka němých filmů (dochovala se jen část), z nichž několik režíroval s herci vinohradského divadla kolega F. Hlavatého (Na vysoké stráni, 1921; Neznámé matky, 1921; Mnichovo srdce, 1921). Zahrál si krčmáře v Kvapilově pohádce podle námětu Karla Čapka Zlatý klíček (1922) a venkovského hrubiána Ondřeje v ceněném dobrodružném snímku V. Kubáska Záhadný případ Galginův (1923). V Lucerně (1925) K. Lamače si zopakoval z divadla sekerníka Brahu a s nenapodobitelnou rozverností a dramatickým elánem hrál soudce Emanuela Střelu v Kubáskově mimořádně zdařilé adaptaci Šamberkova Jedenáctého přikázání (1925). Nechyběl ani v jediném velkofilmu tehdejší tuzemské kinematografie a s němou érou se rozloučil jako biskup z Řezna v historické fresce J. S. Kolára Svatý Václav (1929). Ve zvukovém období do roku 1945 přidal další čtyři desítky film. postav širokého žánrového rozpětí od karikaturní grotesky až po ty tragické. Byly mezi nimi malé i epizodní role, jako třeba roztomile nerudný, k pozdní svatbě donucený nerozvážný fanoušek Hátle v komedii S. Innemanna Muži v offsidu (1931), švec Václav Šupita, který si nenechá líbit teror paní domácí (A. Nedošinská) v Cikánově komedii Dům na předměstí (1933), truňku holdující fráter Bonifác ve Vávrově historické veselohře Cech panen kutnohorských (1938) a šumař Podestát ve Vávrově Humoresce (1939). I těm vtiskl výrazné rysy a získal si srdce diváků, kteří ho nejčastěji vídali v postavách a postavičkách nejrůznějších profesí a činností: obchodník (Načeradec, král kibiců, 1932), duchovní (Zapadlí vlastenci, 1932), vojáci (Aféra plukovníka Redla, 1931; Jízdní hlídka, 1936), dělníci (Harmonika, 1937; Muž z neznáma, 1939), řemeslník (Teď zas my, 1939), železničář (Druhá směna, 1940), havíř (Pro kamaráda, 1941), hlídač (Turbina, 1941), ale také starostů (U nás v Kocourkově, 1934; Pozdní láska, 1935; Neporažená armáda, 1938), podnikatelů (Poslední Podskalák, 1940; Karel a já, 1942) a statkáře (Na Svatém Kopečku, 1934). V galerii nechybí ani otcové hlavních hrdinů, které dvakrát ztělesnil O. Korbelář jako kolínský učitel, skladatel a kapelník František Kmoch ve Slavínského portrétu To byl český muzikant (1940) a střelmistr Petr Pangrác v dramatu L. Broma Skalní plemeno (1943). Část větších a velkých postav byla laděna veseloherně jako neústupný sedlák, první radní a nenapravitelný pytlák Jakub Bušek ve Vančurových a Kubáskových Našich furiantech (1937), jedna z jeho oblíbených div. postav. Většinou vytvářel seriózní, psychologicky nepříliš komplikované postavy venkovských lidí: sedlák a někdejší pytlák Jan Sychra v Rovenského lyrické Řece (1933), rychtář v Cikánově Její pastorkyni (1938) a také ve Fričově Muzikantské Lidušce (1940), revírník a otec plaché hrdinky Helenky (N. Gollová) ve Vávrově Pohádce máje (1940), poctivý beskydský horal Vavruš Cagala v Čápově Děvčici z Beskyd (1944) a ovšem titulní hrdina Slavíčkovy adaptace románu K. V. Raise Pantána Bezoušek (1941), což část kritiky považovala za omyl v obsazení, protože prý Vojta – zní to paradoxně – ve svých 53 letech byl pro roli zjevově i hlasem příliš mladý a svěží. Zároveň ztvárnil i několik velkých film. postav, velkých jak rozsahem, tak dramatickou a psychologickou náplní. Především přenesl na plátno životní div. postavu, k níž se na scéně tolikrát vracel a znovu a znovu ji přetvářel, mlynáře Vávru v Maryše (1935) J. Rovenského. V dramatickém příběhu J. Svitáka z železničářského prostředí Srdce na kolejích (1937) vytvořil zajímavou postavu starého strojvůdce Doubravy, jenž odchod do penze cítil jako velkou křivdu, když přišel o jedinou životní lásku – lokomotivu. Největší dramatickou postavou 30. let byl ale Juraj Hordubal v adaptaci Čapkova románu M. Fričem s názvem Hordubalové (1937). V dramatu prostého slov. venkovana, který prací v USA sice zachránil své hospodářství, ale současně je navždy ztratil i s ženou a dcerkou, člověka, jehož svět se najednou rozpadl na trosky, vytvořil Vojta postavu plnou, intenzivní a pravdivou. Prostým a lidským herectvím, nezatíženým ani divadelností, ani film. machou, dokázal jediný z představitelů udržet postavu v psychologické rovině Čapkova vyprávění. Znárodněný film mu sice dal příležitost hrát v téměř šedesáti titulech, ovšem tak závažné úkoly pro něj nenašel. Navzdory schematičnosti a dogmatismu řady filmů dokázal v nich podat hluboké svědectví o životě, aby i šablonovité figuře propůjčil něco ryzí pravdivosti. Z větších lze vyzdvihnout převozníka Prokopa Svobodu v Nadlidech (1946) V. Wassermana, otce titulního hrdiny (G. Nezval) v Krňanského adaptaci Olbrachtova románu Nikola Šuhaj (1947), otce Stázky Kabrnové (A. Kreuzmannová) ve Wallóově zfilmování Šrámkovy div. hry Léto (1948), faráře v Čechově zpracování povídky Boženy Němcové Divá Bára (1949), obecního policajta Pazourka v Hubáčkových Haškových povídkách ze starého mocnářství (1952), starého komedianta a otce tří artistů (L. Pešek, J. MarešA. Martinovská) ve Vlčkově Komediantech (1953) podle Olbrachtovy povídky Bratr Žak, otce Aloise Jiráska (E. Cupák) v Krškových Mladých letech (1952), starého zedníka Františka Doubravu, který se dlouho nemohl smířit s představou, že by se v jeho fochu mohla uplatnit žena, v budovatelské veselohře V. Čecha Štika v rybníce (1951). V Zemanově veselohře Páté kolo u vozu (1958) byl partnerem Z. Baldové v roli rodinou opomíjené a přitom nenahraditelné babičky. Ve Vávrově adaptaci Čapkova románu z hornického prostředí První parta (1959) hrál starého poctivého havíře Suchánka, který se vzdor věku bez váhání přihlásil k záchranným pracím při důlní katastrofě. Dobové kostýmy z nedávné i vzdálené minulosti oblékl jako vysloužilec Matěj (Nezbedný bakalář, 1946), husitský bojovník Baba (Jan Roháč z Dubé, 1947), starý Chod Pajdár z Pocínovic (Psohlavci, 1955), pekař Joha (Jan Žižka, 1955), správce škol Vilím (Vzorný kinematograf Haška Jaroslava, 1955), Šimon zvaný Ohnivec (Proti všem, 1956), starý ovčák (Poslušně hlásím, 1957) aj. S radostí hrál v pohádkách, mj. vesnický rychtář Koděra (Strakonický dudák, 1955), dřevorubec (Jak se Franta naučil bát, 1959; O medvědu Ondřejovi, 1959), hospodář (Zlaté kapradí, 1963). Srdce diváků už několik generací okouzluje zejména jeho neodolatelný a nezapomenutelný loupežník Sarka-Farka, kterého si do Machovy roztomilé a ladovsky výtvarně stylizované adaptace Drdových Hrátek s čertem (1956) přinesl z div. scény. Poválečnou galerii doplnil opět řadou dělníků (Posel úsvitu, 1950; Lidé jako ty, 1960; Úplně vyřízený chlap, 1965), horníků (DS-70 nevyjíždí, 1951; Milujeme, 1951; Nad námi svítá, 1952; Rudá záře nad Kladnem, 1955), strojvůdce (Expres do Norimberka, 1953), dělných vesničanů (Čapkovy povídky, 1947; Ves v pohraničí, 1948), nadlesního (Advent, 1956), továrníka (Pochodně, 1960) a starosty (Kde řeky mají slunce, 1961). A nově přidal i plejádu družstevníků (Sedmý kontinent, 1960; Osení, 1960; Mezi námi zloději, 1963) a funkcionářů (Přicházejí z tmy, 1953; Hudba z Marsu, 1955; Návštěva z oblak, 1955; Po noci den, 1955). Bohatou filmografii zakončil zajímavou rolí hluchoněmého rybáře Lebedy, který v Čechově detektivce Alibi na vodě (1965) schopností odezírat ze rtů pomůže kriminalistům usvědčit pachatele z vraždy mladé manekýnky. Ani v pokročilém věku s herectvím neskončil a před kamerou pokračoval v televizi, kde kariéru důstojně završil postavou otce Leopolda Nedobyla v tv. seriálu Sňatky z rozumu (1968) a rolí důchodce Lojzíka v tv. inscenaci Tchýně (1969). Charakteristický hlas nalezl uplatnění i za rozhlasovým mikrofonem (Hrátky s čertem). Roku 1959 natočil režisér Čeněk Duba středometrážní střihový medailon Jaroslav Vojta, herec čistého srdce (1959). Srdečnost Vojtovy povahy i přímost jeho charakteru je zřejmá i z jeho memoárové knihy Cesta k Národnímu divadlu (1958, 1962, 1969). Těšil se velké přízni a dočkal se i řady oficiálních poct: Státní cena za dramatické umění (1929), Národní cena za roli ve filmu To byl český muzikant (1940), Zasloužilý umělec (1953) a Národní umělec (1958) a Řád práce (1963).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!