V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

VOCHOČ, Karel

Karel VOCHOČ (* 7. 4. 1930 Praha, † 12. 7. 1987 Ostrava)  – herec. Pocházel z dělnického prostředí pražského Žižkova, už jako dítě zpíval v Kühnově dětském rozhlasovém sboru a vystupoval ve vinohradském i Národním divadle. Za války jako kluk uprchl do Jugoslávie, kde působil v jednom z Titových partyzánských oddílů. Po válce pracoval jako dělník, stal se horlivým aktivistou KSČ, členem Lidových milicí, absolvoval tzv. dělnickou přípravku a chystal se studovat. Místo toho po únoru 1948 začal divadelní činnost, kterou zprvu chápal hlavně jako poslání za novou „socialistickou kulturu“. Postupně měl angažmá v různých moravských divadlech (Jihlava, Nový Bor, Opava, Český Těšín), než roku 1963 zakotvil ve Státním divadle v Ostravě (v letech 1974–81 i šéf činohry). I když sám tíhl ke komickým rolím, na jevišti vynikl nejen jako Falstaff ve Veselých paničkách windsorských, Švejk v dramatizaci Haškova románu, Martin Kabát či čert Trepifajksl v Drdových Hrátkách s čertem, ale i jako Kazatel v Brechtově Matce Kuráži, Satin v Gorkého dramatu Na dně, Leonardo v Krvavé svatbě Garcíi Lorcy a Bill Starbuck v Nashově Obchodníku s deštěm. Film zpočátku využíval jeho charakterního herectví spíše nepravidelně (hlavní příčinou jistě byly vzdálenost jeho působiště od pražského centra a zaneprázdněnost jinými úkoly) a nesmírně jednostranně: většinou pro postavy dělnických, úřednických a funkcionářských kádrů, k nimž měl blízko jak komunistickým přesvědčením, tak i zjevem proplešatělého chlapíka robustnějšího oválného obličeje. Na film. plátně měl údajně debutovat jako jeden z anonymních tankistů v Tomanově válečném filmu Tanková brigáda (1955), ovšem jeho jméno se objevilo až ve filmu Karla Steklého Lucie (1963), kde ztvárnil úředníka Filipce z pracovního prostředí ostravského uhelného dolu. První větší roli, RNDr. Pavla Koblocha, před válkou vysokoškolského asistenta, za okupace vedoucího pracovníka laboratoře malé továrničky na léčiva, jednoho z objevitelů českého penicilínu, vytvořil v hraném filmu dokumentaristy Jiřího Lehovce Mykoin PH 510 (1963). Umělecky nejhodnotnějším titulem celé jeho filmografie se stala poetické vesnická kronika Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci (1968), v níž mu připadla role nového předsedy MNV Petona. Do film. ateliérů začal být častěji zván až v 70. letech, ovšem převážně jen v menších, či dokonce epizodních rolích: účetní (Bitva o Hedviku, 1972), komisař (Lupič Legenda, 1972), manžel (Zatykač na královnu, 1973), dělník (Případ mrtvého muže, 1974), lázeňský (Město nic neví, 1975), horník (Profesoři za školou, 1975). Větší a politicky silně exponovanou postavu stranického funkcionáře a provozního náměstka Balcara, jehož ženu (Z. Burdová) se pokusil v létě roku 1968 rozvášněný dav lynčovat, ztvárnil v Traplově normalizačním pamfletu Tobě hrana zvonit nebude (1975). S J. Tichou vytvořili manželský pár jako pracovník MNV Jindřich Kulicha v Muchnově komedii Hop – a je tu lidoop (1977), v Matějkově filmu Řeknem si to příští léto (1977), jehož děj se odehrával ve vesnickém prostředí, byl v roli hospodského partnerem M. Myslíkové a v dalším Matějkově filmu Sólu pro starou dámu (1978) představoval se Z. Hadrbolcovou jinou vesnickou manželskou dvojici Rožánkových, k nimž přijela na návštěvu vzdálená příbuzná, naturalizovaná Němka paní Hahnová (J. Šejbalová). Členem vedení železáren byl ve druhém režijním pokusu J. Kačera za kamerou Město mé naděje (1978). Ve Strnadově komedii Poprask na silnici E 4 (1979) ztělesnil ustaraného vedoucího malé jihočeské cihelny. Následně vytvořil svou první a zároveň jedinou hlavní roli – těžce nemocného předsedu JZD z jihomoravského Dubovce, bilancujícího v nemocnici svůj život a práci – ve filmu ostravského tv. režiséra Otakara Koska Trnové pole (1980). Do komiky laděného předsedu MNV v Žalovicích, kde se konaly fingované Křtiny (1981), hrál v takto pojmenované komedii Z. Podskalského. V pohádkovém filmu debutujícího gottwaldovského režiséra Zdeňka Zydroně Pohádka svatojánské noci (1981) vytvořil pro něho atypickou postavu lakomého a bezohledného fojta, na něhož vyzrál a vesničany od jeho nadvlády osvobodil vysloužilý voják Martin (V. Postránecký). Zatímco v Soukupově filmu Vítr v kapse (1983) hrál s K. Slunéčkovou ustarané rodiče hlavního hrdiny, abiturienta Ondřeje (L. Vaculík), ve svém posledním filmu, Matulových Haurech (1987), představoval v úloze starého družstevníka otce mladé hrdinky příběhu Aleny (I. Chýlková), pracovnice moderního JZD. Mezitím se objevil v dalších snímcích, např. jako lékař (Záchvěv strachu, 1983), předseda JZD (Noc smaragdového měsíce, 1984), mistr v továrně (Discopříběh, 1987). Prakticky stejné typy postav, ať v poloze vážné či komické, zpodobňoval v ostravských, brněnských a poté i pražských tv. inscenacích (Na shledanou v lepších časech, 1974; Hranice imunity, 1975; Poselství, 1978; Ostrov Lakamidón, 1978; Ženich mezi dveřmi, 1979; Hořká slza radosti, 1979; Únosy bez výkupného, 1983; Hrom do kapelníka, 1983; Černí z Natálie, 1984; Préférence, 1986; Jsou určité hranice, 1986), a hlavně v tv. seriálech (Dispečer, 1971–72; Haldy, 1974; Kamenný řád, 1976; Tybys, 1979; Plechová kavalérie, 1979; Přátelé Zeleného údolí, 1980; Bez ženské a bez tabáku, 1981; Velké sedlo, 1985; Černá země, 1985). Byl vždy oddaným členem KSČ a nepochybujícím funkcionářem, za což ho normalizační režim odměnil titulem Zasloužilý umělec (1976).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!