VOCHOČ, Karel
Karel VOCHOČ (* 7. 4. 1930 Praha, † 12. 7. 1987 Ostrava)
–
herec. Pocházel z dělnického prostředí pražského Žižkova, už jako dítě zpíval v Kühnově dětském rozhlasovém sboru a vystupoval ve vinohradském i Národním divadle. Za války jako kluk uprchl do Jugoslávie, kde působil v jednom z Titových partyzánských oddílů. Po válce pracoval jako dělník, stal se horlivým aktivistou KSČ, členem Lidových milicí, absolvoval tzv. dělnickou přípravku a chystal se studovat. Místo toho po únoru 1948 začal divadelní činnost, kterou zprvu chápal hlavně jako poslání za novou „socialistickou kulturu“. Postupně měl angažmá v různých moravských divadlech (Jihlava, Nový Bor, Opava, Český Těšín), než roku 1963 zakotvil ve Státním divadle v Ostravě (v letech 1974–81 i šéf činohry). I když sám tíhl ke komickým rolím, na jevišti vynikl nejen jako Falstaff ve
Veselých paničkách windsorských, Švejk v dramatizaci Haškova románu, Martin Kabát či čert Trepifajksl v Drdových
Hrátkách s čertem, ale i jako Kazatel v Brechtově
Matce Kuráži, Satin v Gorkého dramatu
Na dně, Leonardo v
Krvavé svatbě Garcíi Lorcy a Bill Starbuck v Nashově
Obchodníku s deštěm. Film zpočátku využíval jeho charakterního herectví spíše nepravidelně (hlavní příčinou jistě byly vzdálenost jeho působiště od pražského centra a zaneprázdněnost jinými úkoly) a nesmírně jednostranně: většinou pro postavy dělnických, úřednických a funkcionářských kádrů, k nimž měl blízko jak komunistickým přesvědčením, tak i zjevem proplešatělého chlapíka robustnějšího oválného obličeje. Na film. plátně měl údajně debutovat jako jeden z anonymních tankistů v Tomanově válečném filmu
Tanková brigáda (1955), ovšem jeho jméno se objevilo až ve filmu Karla Steklého
Lucie (1963), kde ztvárnil úředníka Filipce z pracovního prostředí ostravského uhelného dolu. První větší roli, RNDr. Pavla Koblocha, před válkou vysokoškolského asistenta, za okupace vedoucího pracovníka laboratoře malé továrničky na léčiva, jednoho z objevitelů českého penicilínu, vytvořil v hraném filmu dokumentaristy Jiřího Lehovce
Mykoin PH 510 (1963). Umělecky nejhodnotnějším titulem celé jeho filmografie se stala poetické vesnická kronika Vojtěcha Jasného
Všichni dobří rodáci (1968), v níž mu připadla role nového předsedy MNV Petona. Do film. ateliérů začal být častěji zván až v 70. letech, ovšem převážně jen v menších, či dokonce epizodních rolích: účetní (
Bitva o Hedviku, 1972), komisař (
Lupič Legenda, 1972), manžel (
Zatykač na královnu, 1973), dělník (
Případ mrtvého muže, 1974), lázeňský (
Město nic neví, 1975), horník (
Profesoři za školou, 1975). Větší a politicky silně exponovanou postavu stranického funkcionáře a provozního náměstka Balcara, jehož ženu (Z. Burdová) se pokusil v létě roku 1968 rozvášněný dav lynčovat, ztvárnil v Traplově normalizačním pamfletu
Tobě hrana zvonit nebude (1975). S
J. Tichou vytvořili manželský pár jako pracovník MNV Jindřich Kulicha v Muchnově komedii
Hop – a je tu lidoop (1977), v Matějkově filmu
Řeknem si to příští léto (1977), jehož děj se odehrával ve vesnickém prostředí, byl v roli hospodského partnerem M. Myslíkové a v dalším Matějkově filmu
Sólu pro starou dámu (1978) představoval se
Z. Hadrbolcovou jinou vesnickou manželskou dvojici Rožánkových, k nimž přijela na návštěvu vzdálená příbuzná, naturalizovaná Němka paní Hahnová (
J. Šejbalová). Členem vedení železáren byl ve druhém režijním pokusu
J. Kačera za kamerou
Město mé naděje (1978). Ve Strnadově komedii
Poprask na silnici E 4 (1979) ztělesnil ustaraného vedoucího malé jihočeské cihelny. Následně vytvořil svou první a zároveň jedinou hlavní roli – těžce nemocného předsedu JZD z jihomoravského Dubovce, bilancujícího v nemocnici svůj život a práci – ve filmu ostravského tv. režiséra Otakara Koska
Trnové pole (1980). Do komiky laděného předsedu MNV v Žalovicích, kde se konaly fingované
Křtiny (1981), hrál v takto pojmenované komedii
Z. Podskalského. V pohádkovém filmu debutujícího gottwaldovského režiséra Zdeňka Zydroně
Pohádka svatojánské noci (1981) vytvořil pro něho atypickou postavu lakomého a bezohledného fojta, na něhož vyzrál a vesničany od jeho nadvlády osvobodil vysloužilý voják Martin (
V. Postránecký). Zatímco v Soukupově filmu
Vítr v kapse (1983) hrál s
K. Slunéčkovou ustarané rodiče hlavního hrdiny, abiturienta Ondřeje (
L. Vaculík), ve svém posledním filmu, Matulových
Haurech (1987), představoval v úloze starého družstevníka otce mladé hrdinky příběhu Aleny (
I. Chýlková), pracovnice moderního JZD. Mezitím se objevil v dalších snímcích, např. jako lékař (
Záchvěv strachu, 1983), předseda JZD (
Noc smaragdového měsíce, 1984), mistr v továrně (
Discopříběh, 1987). Prakticky stejné typy postav, ať v poloze vážné či komické, zpodobňoval v ostravských, brněnských a poté i pražských tv. inscenacích (
Na shledanou v lepších časech, 1974;
Hranice imunity, 1975;
Poselství, 1978;
Ostrov Lakamidón, 1978;
Ženich mezi dveřmi, 1979;
Hořká slza radosti, 1979;
Únosy bez výkupného, 1983;
Hrom do kapelníka, 1983;
Černí z Natálie, 1984;
Préférence, 1986;
Jsou určité hranice, 1986), a hlavně v tv. seriálech (
Dispečer, 1971–72;
Haldy, 1974;
Kamenný řád, 1976;
Tybys, 1979;
Plechová kavalérie, 1979;
Přátelé Zeleného údolí, 1980;
Bez ženské a bez tabáku, 1981;
Velké sedlo, 1985;
Černá země, 1985). Byl vždy oddaným členem KSČ a nepochybujícím funkcionářem, za což ho normalizační režim odměnil titulem Zasloužilý umělec (1976).
