V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

VETCHÝ, Ondřej

Ondřej VETCHÝ (* 16. 5. 1962 Jihlava)  – herec. Obdiv k hereckým hvězdám a touha přinášet lidem radost, jak říká, ho od dětství vedly k herectví. Navštěvoval dramatický kroužek a od dvanácti let ochotničil s dospělými. Hostoval i v jihlavském Horáckém divadle v Casonově hře Jitřní paní, což ho povzbudilo ke studiu hudebně-dramatického oddělení pražské Státní konzervatoře. Po absolutoriu (1984), když už za studií filmoval, získal angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem (Zojčin byt, Velkolepý paroháč, Pazour, Ubu králem, Revizor). Odtud šel do Prahy, kde se k vlastnímu štěstí jen mihl v Divadle E. F. Buriana za éry J. Větrovce, aby se stal posilou souboru prestižního Činoherního klubu (1986), jemuž je věrný dodnes. Za více než dvacet let tu přesvědčil obecenstvo o svých hereckých kvalitách např. jako Garry Lejeune ve Fraynově komedii Bez roucha, Kamajev ve Vampilovových Provinčních anekdotách, Michal Byrne ve Smočkově dramatizaci Syngeho Krásných vyhlídek, lékař Jevgenij Lvov v Ivanovovi, Jan Dítě v dramatizaci Hrabalovy prózy Obsluhoval jsem anglického krále, Tichý v Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho, Jack v Žebrácké opeře, Medard v Schnitzlerově Utrpení mladého Medarda, Soběbor v Hadriánovi z Římsů, Kleantes v Lakomci, Figaro ve Figarově svatbě, Hvězdínský ve Třetím zvonění, Vincent van Gogh v dramatu Gordona Smitha Vincent, hrabě Paolo Grazia ve hře Luigiho Chiarelliho Maska a tvář, Volodin v Ďáblově houpačce, Carluccio v Goldoniho Impresário ze Smyrny, Katurian v McDonaghově Panu Polštářovi, ředitel v Kunderově Ptákovině. Od začátků se před kamerou profiloval jako temperamentní herec dynamického až eruptivního projevu, odlišující se od generačních druhů nepostižitelnou proměnlivostí, schopností docela samozřejmě se pohybovat jak v úlohách agresivních frajírků, tak postavách až průzračně dobráckých. Dokáže s lehkostí předvést hravou rozpačitost jako kariéristický egoismus, postihnout i proměnu – docela nepatrnou – k bezstarostnému pragmatismu nebo až sošné okázalosti, nesoucí v sobě metaforické sdělení. Na plátně se nejprve mihl v epizodkách dětských filmu Jiřího Hanibala Leť, ptáku leť! (1978) a Neříkej mi majore! (1981). Začátkem 80. let ho ve filmu obsazovali hlavně jako typ výřečného mladíka s poněkud pochybným charakterem, např. Béďa, blízký kamarád titulního hrdiny (B. Starý) z lyrické komedie K. Kachyni Fandy ó Fandy (1983), vemlouvavý milovník s kytarou Petr v další Kachyňověkomedii na motivy literární předlohy A. Branalda Sestřičky (1983), protřelý vedoucí autobazaru Karabec v komediích D. Kleina Jak básníci přicházejí o iluze (1984), Jak básníkům chutná život (1987) a Konec básníků v Čechách… (1993). Do kategorie amorálních šíbrů, pohybujících se na společenském okraji, patří otrlý chovanec výchovného ústavu Joneš v Kopřivově psychologicko-společenském dramatu Zámek „Nekonečno“ (1983), šikovný zlodějíček Karel ze Soukupovy Lásky z pasáže (1984) nebo nafoukaný estrádní zpěvák Míša Kandrt ze smutné komedie J. Krejčíka Prodavač humoru (1984). Křiváckou povahu duchaprázdného, rádoby „rockového“ baviče, sebejistého díky protřelému otci (I. Vyskočil), který manipuluje agenturou, načrtl sice na malé ploše, ale se suverénní přesvědčivostí. Z tohoto období stojí za pozornost i jeho výkon v pohádce H. Bočana S čerty nejsou žerty (1985), kde jako zbrklý čert Janek mohl naplno uplatnit archetypální fyziognomii, šťastně kombinovanou se vstřícnou, někdy až dojemně nadšenou dobromyslností. Přelom ve filmografii, tvořenou dosud zejména výraznými vedlejšími rolemi, přinesl ceněný snímek symbolického přesahu Miloše Zábranského Dům pro dva (1988). V příběhu dvou povahově protikladných bratrů ztělesnil mladšího frajerského Dana (staršího, přemýšlivého a zodpovědného Bóžu neméně pozoruhodně interpretoval J. Schmitzer), dalšího z řady lehkomyslných floutků, spoléhajících na roztomilou drzost a image výmluvného svůdce. Vetchého strhující kreace v komplikované, tragicky vyhrocené roli vzbudila pozornost diváků i kritiků (za roli získal Malé zlaté slunce na Film. festivalu mladých v Trutnově 1988), v zahraničí (nominace na evropskou filmovou cenu Felix) a u řady film. a tv. režisérů, kteří s ním začali pravidelně točit. Velké nasazení a schopnost podat osobitý, vysoce nadstandardní výkon prokázal i v rolích, jako byl lenošivý a zbabělý vykuk Ferko v Matulově pohádce Nebojsa (1988), pětibojařský šampión Jirka Krob v dalším Matulově filmu Stupně poražených (1988), automechanik Kája v Mášově Skřivánčím tichu (1989) a udavač Valášek v okupačním dramatu Chodník cez Dunaj (1989) slov. režiséra Miloslava Luthera. Další slov. režisér Vlado Balco mu svěřil zajímavě odstíněnou roli tragického hrdiny, nespokojeného řezníka Doda ve filmu Let asfaltového holuba (1991), Jiří Weiss ho obsadil jako mladého Emila (Marta a já, 1990), J. Menzel jako udiveného a žasnoucího zloděje Jacka (Žebrácká opera, 1991), britský režisér David Jones si ho z českých herců vybral pro roli Kaminera do adaptace Kafkova Procesu/The Trial (1992), kde si zahrál po boku Anthony Hopkinse, Václav Vorlíček mu svěřil úlohu nafoukaného prince Velemíra v pohádce Kouzelný měšec (1996). I přes plejádu mravně ošemetných postav se zapsal do diváckého povědomí hlavně úlohami otevřených, pozitivně laděných nadšenců. Ti nad okolím vynikají optimismem, odvahou a horlivou činorodostí, říznutou pravým plebejským šarmem. I takto vděčně střižené figury však – díky citlivosti, charismatu i zásobě fyzické energie – dokáže posunout směrem k mile sebeshazující nadsázce. To platí pro začínajícího herce zvaného Kandrdas z Mášova snímku Byli jsme to my? (1990), energického, takřka za všech okolností dobře naladěného vojína Kefalína ze Sirového komedie podle Švadrdlíkovy knihy Černí baroni (1991) i pro životního smolaře, chudého Bajniše Zisoviče, laskavého i hašteřivého obyvatele chasidské vesnice z Dostálova pozdního debutu na motivy Olbrachtových povídek Golet v údolí (1995). Široké možnosti tragikomického rejstříku demonstroval rovněž v Báječných letech pod psa (1997), natočených Nikolaevem podle Vieweghova stejnojmenného románu. V této rodinné kronice z let 1962–90 ztělesnil v partnerské dvojici s L. Šafránkovou zprvu energického až fanfarónského manžela a tatínka malého Kvida, který se pod narůstajícím normalizačním tlakem vnoří do hluboké deprese a paranoie. Talent, flexibilitu a zkušenost ocenil také J. Svěrák, který mu dal role v obou filmech z nedávné minulosti: v Obecné škole (1990) se mihl v roličce tramvajáka, klamaného vilnou manželkou (I. Pavlásková), v oscarovém Koljovi (1996) už zářil jako podnikavý hrobník Brož s kupou nápadů, zvířat a dětí. Jako vyzrálého, spolehlivého herce jej pak angažoval i do hlavní role válečného melodramatu Tmavomodrý svět (2001), když mu postavu statečného válečného pilota Františka Slámy, do jehož přátelství s mladším spolubojovníkem Vojtíškem (K. Hádek) osudově vstoupí zralá Angličanka Susan (Tara Fitzgerald), ostatně psal přímo na tělo. Nechyběl ani ve filmu Vratné lahve (2007), byť v epizodce syna nemluvného pana Řezáče (P. Landovský), s nímž připraví pro ústřední manželský pár Tkalounových (D. KolářováZ. Svěrák) let balonem k výročí jejich svatby. Do galerie střídavě doplňuje postavy hlavní, vedlejší i zcela malé. První a druhou skupinu ještě reprezentují karatista a kaskadér Eda v akční Cestě peklem (1995) Martina Hollého; titulní role císaře v Křístkově pohádce Císař a tambor (1998); strýc Max v Mináčově příběhu jedné židovské rodiny Všichni moji blízcí (1999); rozvádějící se a dosti vykutálený syn podnikavého důchodce Hány (V. Brodský) Jára v Michálkově Babím létu (2001); požitkářský notář Karel, který se v poetickém retrofilmu J. Nvoty Kruté radosti (2002) vyrovnává s nečekanou rolí otce dospívající dcery (T. Pauhofová), s níž se nikdy předtím neviděl; mimořádně neschopný strýc Artur v Kotíkově situační komedii Pánská jízda (2004); dobromyslný a křesťansky založený hasič Julda Serafín v Polesného zfilmování Páralova románu Milenci & vrazi (2004); nevěrný manžel Honza (podváděnou ženu Janu hraje T. Vilhelmová) v Cieslarově hořké komedii Duše jako kaviár (2004); jeden z trojice sympatických zlodějů-gentlemanů (druzí dva v podání T. HanákaM. Suchánka), hrdinů kriminální černé komedie Prachy dělaj člověka (2006) režiséra Jiřího Chlumského; nájemný zabiják pan Kontakt v kriminální černé komedii Marcela Bystroně Po hlavě do prdele (2006). Nevyhýbá se ani malým úložkám: na infekci umírající zraněný Janek (V erbu lvice, 1994), policista (Má je pomsta, 1995), starostčin zeť Švanda (Návrat ztraceného ráje, 1999), taxikář bez taxíku (Děvčátko, 2002), Rusnák (Kousek nebe, 2005), sovětský agent Lubič (Krev zmizelého, 2005) aj. V netradičně koncipovaném životopisném filmu A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu/Durch diese Nacht sehe ich keinen einzigen Stern (2004), v němž německá režisérka Dagmar Knöpfelová zachytila poslední dny Boženy Němcové, zpodobnil autentickou postavu doktora Lambla, spisovatelčina lékaře. S výjimkou „existenčního snímku“ trojice začínajících režisérů M. Faltýna, Jana Kubišty a Radovana Urbana Figurky ze šmantů (1987) se zásadně vyhýbal všem normalizačním opusům na plátně i na obrazovce, kde jeho mládenci a mladí muži jsou prakticky stejného rodu a ražení v četných tv. inscenacích a filmech všech žánrů (Počítání oveček, 1981; Už mu to začalo, 1983; Pusu, pusu, pusu!, 1985; Vlci, 1990; Radostný život posmrtný, 1990; Drobné něžnosti, 1990; Šťastlivec Sulla, 1991; Pilát Pontský, onoho dne, 1991; Opouštět Petrohrad, 1991; Muž, který neměl důvěru, 1991; Případ s černým vzadu, 1992; Kafka to taky neměl lehký, 1992; Jak se ztratit ve zlém světě, 1993; Rabín a jeho Golem, 1995; Posel, 1995; Arrowsmith, 1997; Vše pro firmu, 1998; Velký případ, 1999; Červená karta, 2001; Kožené slunce, 2002; Maska a tvář, 2005; Impresário ze Smyrny, 2006; Boží pole s. r. o., 2006, Devatenáct klavírů, 2008), v pohádkách (Komu straší ve věži, 1989; Dvanáct měsíčků, 1992; Zelený rytíř, 1993; Černobílá pohádka, 1994; Zvědavý osel, 1996; Jak si pan Pinajs kupoval od kocoura sádlo, 1996; Červený kamínek, 1996; Ptačí král, 1997; Čarodějné námluvy, 1997; O pyšném panovníkovi, 1998; Zlatá princezna, 2002; Hvězda života, 2002) a seriálech (Návštěvníci, 1983; Slavné historky zbojnické, 1985; Křeček v noční košili, 1987; Dobrodružství kriminalistiky, 1989; Území bílých králů, 1991; Náhrdelník, 1992; Bylo nás pět, 1994; Hříchy pro diváky detektivek, 1995; Případy detektivní kanceláře Ostrozrak, 2000; Četnické humoresky, 2000; Černí andělé, 2001; Místo nahoře, 2004; Místo v životě, 2006; Eden, 2006; Gynekologie, 2007, Okresní přebor, 2010). Vyniká i před rozhlasovým a dabingovým mikrofonem, tvárným hlasem doprovází dokumentární pořady a namluvil seriál večerníčků o malých vlčatech Bráškové (2003). Přes respekt a uznání i odborné veřejnosti o film. profesi stále pochybuje. Uspokojení mu přináší sport (závodně se věnoval judu), jímž si udržuje pověstnou fyzickou kondici. Média však hlavně zaujala jeho účast ve svérázném „řádu“ Ordo Lumen Templi po boku D. Landy. Šárka Kubelková o něm natočila tv. film Po stopách hvězd: Ondřej Vetchý(2008).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!