V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

VELEN, Oldřich

Oldřich VELEN vl. jm. Oldřich Volek (* 15. 9. 1921 Tuřany u Brna, † 4. 5. 2013 Praha)herec. Pochází z rodiny s venkovskými kořeny, proto mu byly na jevišti i před kamerou nejbližší lidové zemité typy. Zprvu v Brně studoval gymnázium v Kounicově ulici, kde sídlila i konzervatoř, v níž se těsně před válkou stal posluchačem herectví. Po absolutoriu (1942) nastoupil angažmá v Táboře, kam nacisté vyhnali soubor českobudějovického divadla. Jako „ročník jednadvacet“ byl totálně nasazen do Německa, odkud utekl a skrýval se nějaký čas doma. Odvážný ředitel K. Jičínský ho přijal do Východočeské div. společnosti v Pardubicích, ale krátce nato v září 1944 byl dle nařízení německých okupantů o uzavření českých divadel i zde provoz ukončen. Nuceným pracím v továrně se však opět vyhnul. Po válce strávil plných sedmnáct sezon jako člen činohry Městského divadla, respektive Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci (1945–62). Z „přesycení divadlem“, jak sám řekl, se stal členem hereckého souboru FSB, do něhož se již natrvalo vrátil roku 1971 po pětiletém působení v Divadle Na zábradlí (1966–71). Na scéně hrával hlavní a titulní role (titulní hrdina Svobodova Posledního muže, Molièrův Jiří Dandin, Sancho Panza v Dykově Zmoudření dona Quijota, Sgaarelle v Molièrově Donu Juanovi, Čechovův Strýček Váňa). V Divadle Na zábradlí hrál dozorce v Kafkově Procesu, několik rolí v Macourkově Hře na Zuzanku, generála Bosqueta v Rousseauově Pomstě ruské siroty, senátora v Timonu Athénském, faráře v inscenaci Raupachovy hry Mlynář a jeho dítě J. Menzela, a zejména Kostyleva v Gorkého hře Na dně. Od roku 1950, kdy ztvárnil rytíře Mladotu v Steklého adaptaci Jiráskova románu Temno, si zahrál epizodní, menší i větší role v téměř 150 filmech. Na film. plátně to sice většinou byly menší či malé úlohy, ve všech však znovu a znovu potvrzuje schopnost vyjádřit jejich prostřednictvím vlastní názor na svět, společnost a umění. Nepodceňuje ani ty nejmenší úkoly, a tak ho režiséři rádi využívají i v četných, zcela anonymních epizodách, kterých do roku 1959 ztvárnil jen sedm, ale v následujícím období 1960–70 už přes padesát a v dalším desetiletí na sedmdesát. Z větších rolí staršího období připomeňme Houru v Steklého Anně proletářce (1952), postavu „reakčního politika“ monsignora Hálu v Tomanově Tankové brigádě (1955) a mlynáře z pohádky Jak se Franta naučil bát (1959), která odstartovala jeho oblíbené pohádkové role: ať již krále (Jak se budí princezny, 1977), nebo sedláka (Kaňka do pohádky, 1981), rybáře (Třetí princ, 1982) či hospodského (O statečném kováři, 1983). Právě hostinské či vrchní hrál velmi často (Tažní ptáci, 1961; Čas jeřabin, 1963; Kateřina a její děti, 1970; Pět mužů a jedno srdce, 1971; Sedmého dne večer, 1974; Pasiáns, 1977; Tajemství hradu v Karpatech, 1981; Smrt talentovaného ševce, 1982; Vyhrávat potichu, 1984). V jeho filmografii však vévodí role vyšetřovatelů, příslušníků bezpečnosti, agentů a dalších mužů v uniformách přátelských i nepřátelských (Kde alibi nestačí, 1961; Atentát, 1964; Pět hříšníků, 1964; Třicet jedna ve stínu, 1965; Zločin v dívčí škole, 1965; Automat na přání, 1967; Čtyři v kruhu, 1967; Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, 1967; Všichni dobří rodáci, 1968; Svatá hříšnice, 1970; Pane, vy jste vdova, 1970; Vysoká modrá zeď, 1973; Kvočny a Král, 1974; Tichý Američan v Praze, 1977; Brácha za všechny peníze, 1978; Jak rodí chlap, 1979; Děti zítřků, 1980; Stín kapradin, 1985). Jeho největší postavou kriminalisty byl kapitán Roj ve dvou detektivních komediích Jaroslava Macha Nahá pastýřka (1966) a „Rakev ve snu viděti…“ (1968). Západoněmeckého kriminalistu Friedmana, pronásledujícího pracovnici naší kontrarozvědky Gittu (I. Rapaičová), hrál v Čechově špionážním snímku Akce v Istanbulu (1975). Policii pomáhal i jako prosektor (Po stopách krve, 1969) nebo lékař (Strach, 1963), kterým byl i v dalších filmech (Mykoin PH 510, 1963; Dýmky, 1966; Happy end, 1967; Jezerní královna, 1977). Ztělesňoval i novináře (Rychlík do Ostravy, 1960; Pan Tau a Claudie, 1970), všemožné ředitele (Alibi na vodě, 1965; Dva tygři, 1966; Slaná růže, 1982; Havárie, 1985), předsedy a funkcionáře (Ještě svatba nebyla…, 1954; Úplně vyřízený chlap, 1965; Jak se krade milion, 1967; Slečna Golem, 1971; Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, 1973; Televize v Bublicích anebo Bublice v televizi, 1974; Bouřlivé víno, 1976; Copak je to za vojáka, 1987). Byl také majitelem auta (Kdo chce zabít Jessii?, 1966), taxikářem (Klec pro dva, 1967), správcem garáží (Červená kůlna, 1968) či vedoucím půjčovny aut (Jak napálit advokáta, 1980). Vedle toho sehrál řadu dalších roliček jako venkovana, dělníka, brigádníka… a v desítkách filmu je pak jeho role blíže nespecifikována (někdy i jen propůjčil hlas kolegům). Kupodivu ne tak často byl otcem (Bubny, 1964) a s J. Smejkalovou vytvořil manželskou dvojici Peterkových v Plichtově Perlovém náhrdelníku (1965). Z větších postav vyniká jeho Bušek z Velhartic, otcovský rádce mladého Karla IV. (J. Hanzlík) ve Steklého historické komedii Slasti otce vlasti (1969); v detektivce J. Macha Na kolejích čeká vrah (1970) byl příslušníkem lupičské bandy (jeho ženu hrála K. Fialová), který se stal spolupachatelům nebezpečný a byl rafinovaně otráven; v politickém filmu Karla Steklého Za volantem nepřítel (1974) byl reakcionářem Frühaufem, který „pokrokovému“ řediteli taxislužby Mudrochovi (M. Willig) poškodil brzdy, a tak způsobil jeho smrt; v dalším Steklého snímku, tentokrát historickém Hra o královnu (1980), zpodobnil autentickou postavu Petra Voka z Rožmberka; obersta Reznitzeka, jednoho ze štábních důstojníků obklíčených za 1. světové války Rusy a po odstranění bojovného kaprála Hoferika (V. Müller) vesele putujících do zajetí, hrál v česko-slov. filmu Martina Hollého Signum laudis (1980). Po delší odmlce se na plátně objevil v Šíchově psychologickém snímku z prostředí základní školy Bastardi(2010) a naposledy v Šíchově hořké komedii Školní výlet (2012). Mnohem více prostoru mu vzdor počtu filmů paradoxně poskytla televize, když se do paměti diváků vepsal hlavně jako partner J. Kronera v brněnském seriálu Slovácko sa nesúdí (1975, 1984). Stejně tak nepřeberné množství figur jako ve filmu sehrál na tv. obrazovce v inscenacích a filmech (Žena pro hrdinu,1962; Tchyně, 1969; Ctná paní Lucie, 1972; Kdo je kdo, 1973; Zločin na poště, 1980; Sůl země, 1981; Morytát o velké poštovní loupeži, 1987; Na dvoře je kůň, šéfe, 1988; Ta třetí, 2001) i mnoha seriálech (Klapzubova jedenáctka, 1967; Hříšní lidé Města pražského,1968–69; Pan Tau I., 1971; 30 případů majora Zemana, 1974–79; Muž, který nesmí zemřít, 1978; Arabela, 1980; Dlouhá bílá stopa, 1982; Létající Čestmír, 1984; Druhý dech, 1988; Cirkus Humberto, 1988; Případ pro zvláštnáí skupinu, 1989; Dobrodružství kriminalistiky, 1989; Arabela se vrací,1993; Laskavý divák promine, 1994). Většina diváků si ho vybaví hlavně z již zmíněného seriálu Slovácko sa nesúdí anebo jako pracovníka výpočetního střediska, který se bezchybnou hanáčtinou omlouvá Františku Koudelkovi (L. Sobota) za „chebnou elektrónku E 13“ v komedii O. Lipského Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1994).

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!