V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

VÁŠOVÁ, Marie

Marie VÁŠOVÁ (* 16. 5. 1911 Praha, † 6. 8. 1984 Praha)  – herečka; matka výtvarníka Josefa Váši (* 1945). Vyrůstala v rodině drobného živnostníka a herečkou se chtěla stát od dětství. První opojné dotyky se zákulisím zažila ve vinohradském divadle, kam doprovázela kamarádku, statistku. Navštěvovala rodinnou školu a obchodní akademii v Praze, soukromě studovala herectví u M. Pačové a A. Strnada. Krátce pracovala jako úřednice v nakladatelství Aventinum Otakara Štorcha-Mariena a pak ve Škodovce. Na doporučení A. Strnada nastoupila první angažmá u venkovské Rodenovy div. společnosti (1932), kde zůstala jednu sezonu. Stejnou dobu setrvala v „kamenných“ divadlech v Olomouci (Julie v Romeovi a Julii, Judita v Shawově Pekelníku) a Českých Budějovicích (Slávka v Měsíci nad řekou). Roku 1935 zakotvila v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde za čtyři roky vyrostla pod vedením Jana Škody v tragédku velkého formátu (O’Neillova Elektra, Shawova Milionářka, Shakespearova Goneril v Králi Learovi). Za okupace se vrátila do Prahy, kde hostovala v Národním divadle v titulní roli Sofoklovy Antigony. Díky režiséru Jindřichu Honzlovi se stala roku 1940 členkou Divadla pro 99 (Román lásky a cti) a od roku 1941 patřila po tři sezony k hereckým oporám tehdy vynikajícího souboru holešovické Uranie, na jehož širokém repertoárovém spektru od klasiky až ke konverzačním a situačním komediím dále herecky zrála (Lena Hesselová z Ibsenových Opor společnosti, Titanie ve Snu noc svatojánské, Sofoklova Elektra). Po sezoně v Městském divadle na Královských Vinohradech byla od roku 1945 až do smrti členkou činohry Národního divadla. Na zdejší scéně dosáhla vrcholných kreací zejména jako Tylova Drahomíra, Jiráskova Vojnarka, Vrchlického Hippodamie, Iokasté v Oidipu vladařovi, Golda ve Steinově muzikálu Šumař na střeše, Runa v Zeyerově Radúzovi a Mahuleně, Lízalka v Maryše, Lesana ve Strakonickém dudákovi, Kučerka v Šotolově hře Pěší ptáci, Hošková ve Veselých paničkách windsorských. Od začátku se prosazovala herectvím monumentálních kontur a neobyčejně dramatického fondu, tragikou silného a vášnivého citu. Silný, v okamžicích vzrušení hluboký, kultivovaný hlas provázela střídmá, ale sugestivní mimika a lapidární, prudce nesená gesta. Plastický herecký rejstřík ji sice stavěl hlavně do postav tragických, ale nejednou dokázala, že jí není cizí ani poloha komediální a komická. Ztělesňovala většinou ženy elegantní a vášnivé, smyslné a hrdé, cílevědomé, energické a rozhodné, odhodlaně jdoucí za dobrými nebo i špatnými cíli, ale také váhající, pochybující, zhrzené a sžírané nenaplněnou touhou po lásce. Vynikla i v postavách žen prostých, zemitě jadrných, mateřsky obětavých, stárnoucích a zemdlených. V roce 1973 hostovala na jevišti Činoherního klubu jako Marina v Kačerově inscenaci Strýčka Váni. Filmaři si povšimli jejího umění hutné herecké zkratky a fotogenické tváře oduševnělé krásy i pevného pohledu již za okupace, kdy působila v Uranii. Jestliže na jevišti byla interpretkou velkých heroin, do filmu si nepřinesla ani stín teatrálnosti, projev zcela podřídila požadavkům kamery, aniž by tím ztrácel na působivosti a emocionálním účinku. Na rozdíl od pestré škály div. rolí se do paměti film. diváků vryly zejména dvě její polohy: psychologické studie a role jejích tragických matek, které se musí vyrovnávat s krutým osudem. Jejími hrdinkami byly ženy uprostřed vyhraněných dramatických situací a střetů. Téměř vždy představovala ženu-osobnost, ať už v záporném, či kladném slova smyslu. Na film. plátně se uvedla menší úlohou ošetřovatelky na klinice v Holmanově melodramatu Modrý závoj (1941) a i její další role byly jen vedlejší, či dokonce epizodní: svůdná venkovská vdova šenkýřka Marie Novotná z Krňanského dramatu Žíznivé mládí, (1943), služka Majda z Vávrova historického dramatu Rozina sebranec (1945) a žena na veselici v Krškově komedii Řeka čaruje (1945). Znárodněná kinematografie jí zprvu nabízela postavy venkovských žen, jejichž charakter poznamenal nelehký život a tvrdé podmínky. Patřila k nim Tereza Crhová, jejíž muž byl za okupace zavražděn nacisty a která z hloubi duše nenáviděla domnělého kolaboranta Jakuba Skývu (J. Průcha); ten však ve skutečnosti ukrýval v domku sestřeleného britského letce ve filmu V. Kubáska V horách duní (1946). Dále Olena Dacová v Krňanského adaptaci románu I. Olbrachta Nikola Šuhaj (1947) nebo původně tiskárenská dělnice, později úspěšná družstevnice Karla Tolarová v dramatu Jaroslava Macha Po noci den (1955) či žárlivá a nenávistná děvečka Rozína, bezohledně ztrpčující již tak tvrdý život mladičké Františky (N. Jiránková), která se kvůli nemanželskému dítěti provdala bez lásky za bohatého a zlého sedláka (G. Hilmar) ve Vlčkově film. adaptaci románu Jarmily Glazarové Advent (1956). Kromě těchto venkovských postav vytvořila v prvních poválečných letech další velké role: první žena kariéristického Karla Kubáta (L. Boháč) Pavla ve Steklého Kariéře (1948), zklamaná manželka slabošského pojišťovacího úředníka Doležala (M. Nedbal) v dramatu J. Krejčíka Svědomí (1948). Několikrát ji do větších i epizodních rolí obsadil režisér Otakar Vávra ve filmech zobrazujících události a příběhy z nedávné i velmi vzdálené minulosti: děvečka v hostinci v historické komedii Nezbedný bakalář (1946), vdova Nedvědová v adaptaci Drdových povídek Němá barikáda (1949), nacistka Elsa Mangerová v přepisu Řezáčova Nástupu (1952), manželka zámožného pekaře Johy (J. Vojta) Marta v posledních dvou dílech husitské trilogie Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956). Dále hrála ředitelku cirkusu Medrano ve Vlčkových Komediantech (1953), ženu horníka Ondry (O. Lukeš) v Cikánově budovatelském dramatu Výstraha (1953), sociální správcovou Elsu v Botostroji (1954) K. M. Walló, sekretářku Annie Hanikovou v dramatu téhož režiséra Nevěra (1956), namyšlenou funkcionářskou paničku, ženu spravedlivého předsedy ONV Janoucha (V. Hlavatý) v Helgeho Škole otců (1957) a matku inženýra Stibora (S. Matyáš), kterého snoubenka (M. Tomášová) opustí ve svatební den kvůli jinému muži ve Weissově filmu Taková láska (1959). Stiborová se jmenovala i její pozdější film. postava, matky studentky Jany, hlavní hrdinky Helgeho psychologického snímku Jarní povětří (1961). Její anticky krásnou, vážnou, až zasmušilou tvář si dobře zapamatovali diváci filmu Václava Kršky Housle a sen (1946), v němž se jako tajemná Neznámá několikrát zjevila hrdinovi filmu, slavnému houslistovi Josefu Slavíkovi (J. Spal), kterého lákala do záhuby. To vše byly vážné, dramatické až tragické postavy a jen výjimečně se objevila ve veselohrách: v historické komedii Císařův pekař – Pekařův císař (1951) M. Friče jako rozmarná a panovačná hraběnka Stradová, která dotěrně „uhání“ císaře Rudolfa (J. Werich), a opět v komedii M. Friče Nechte to na mně (1955), kde byla manželkou O. Nového v hlavní roli sazeče Patočky. Vrcholem tvorby v tomto poválečném období byla její Hudcová ve Steklého film. adaptaci románu Marie Majerové Siréna (1947) – postava dělnické ženy, bojovné a bojující – ne však za sebe a vlastní život, ale za život muže (L. Boháč) a svých dětí (O. Reif, N. Gajerová a P. Suchá). Později tuto velkou postavu připomene jiná role Vášové – opět prosté ženy a matky nacisty popraveného studenta Vlastíka Ryšánka (I. Mistrík) v okupačním dramatu J. Krejčíka Vyšší princip (1960). Zatímco tyto postavy symbolizují odpor proti zvůli a bezpráví, jejich pravým opakem, a to je další doklad hereččina dramatického mistrovství, byla již zmíněná postava fanatické nacistky ve Vávrově Nástupu. K jejím velkým postavám 60. let patřila udřená služka Fišerová, matka tří dcer (V. Thielová, M. HynkováM. Tomášová) ve Vávrově sociálním dramatu ze života pražského proletariátu 90. let 19. století Policejní hodina (1960). Psychologický snímek J. Krejčíka Labyrint srdce (1961) přinesl vnitřní drama ženy, která v nekritické a svým způsobem sobecké mateřské lásce nejenže omlouvá a odpouští emigraci syna, ale slepou nenávistí pronásleduje všechny, kdo jeho čin kritizují. Jejími protihráči tu byli J. Brejchová v postavě někdejší synovy snoubenky a její milý, sympatický dělník Stach (L. Munzar). Další zajímavé postavy vytvořila v psychologickém dramatu režisérské dvojice D. Klein a Miroslav Sobota v Místence bez návratu (1964), kde ztělesnila někdejší přítelkyni z mládí hlavní hrdinky (J. Štěpničková), a v Hoblově sci-fi grotesce Ztracená tvář (1965) jako milenka lupiče zvaného Kráječ (Fred Delmare). V Hanibalově melancholickém příběhu Hvězda (1969) si zahrála po boku někdejších skutečných „hvězd“ českého filmu a divadla J. Štěpničkové, N. Gaierové, Z. KabátovéM. Glázrové. Naposledy ji diváci spatřili na film. plátně v „normalizačním dokumentu“ Otakara Vávry Osvobození Prahy (1976), kde představovala národněsocialistickou poslankyni Národního shromáždění Fráňu Zeminovou, a ve Steklého satirické komedii Všichni proti všem (1977) v postavě „reakčně smýšlející“ abatyše mater Cherubíny. Od konce 50. let se objevovala i na tv. obrazovce v inscenacích, hrách a pohádkách, mj.: Matušovci (1958), Vyhnanství (1961), Zločin na Volavčím jezeře (1961), Darounická poudačka (1964), Nápadníci trůnu (1964), Samota (1965), Křišťálová noc (1966), Někoho jsem zastřelil (1966), Evžen Oněgin (1967), Zlatý kočár (1967), Rudá v černé (1967), Pan Jordán a Habada (1968), Prostředky lásky (1968), Buřič Jeho Veličenstva (1969), Komediantská historie (1969), Smrt počestné paní (1969), Bečička (1971), Pomsta (1971), Otcové a děti (1972), Vánice (1975), Premiéra se odkládá (1976), Muž pro domácnost (1978), Pracka v láhvi (1978), Znamení ohně (1979), Bílá kočička (1980), Čím kdo žije (1981), Medailonek (1982), Plášť Marie Terezie (1982) a Hodina před ránem (1983). Na sklonku života si zahrála i v jediném tv. seriálu Sanitka (1984). S až naivní upřímností a neúplatným smyslem pro spravedlnost vyjadřovala kritický postoj vůči režimu, který jí – zejména za normalizace – připravil omezení činnosti, když stěžejní postavy nahradily nevýznamné roličky. I navzdory těmto problémům získala za jevištní a film. výkony dvakrát státní cenu (1947 a 1962), titul Zasloužilá členka Národního divadla (1960) a Zasloužilá umělkyně (1961). Lidský a umělecký profil herečky přibližuje kniha Marie Vášová ve vzpomínkách Aleny Filipové (1998).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!