V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

VÁŠÁRYOVÁ, Magda

Magda VÁŠÁRYOVÁ vl. jm. Magdaléna Vášáryová (* 26. 8. 1948 Banská Štiavnica, okres Žiar nad Hronom)  – herečka a diplomatka; sestra herečky E. Vášáryové, bývalá manželka herce Dušana Jamricha (* 1946) a současná manželka herce a dramatika M. Lasici. Pochází z rodiny s německo-maďarsko-italskými kořeny. Dětství prožila v Banské Štiavnici, kde byl její otec profesorem literatury na gymnáziu a matka učitelka. Stejně jako starší sestra o herecké kariéře zprvu neuvažovala, v mládí ji zajímaly jazyky. Nakonec vystudovala teoretickou sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě (1971). Po ukončení studia hrála krátce v Divadle na korze, než ho normalizátoři násilně zlikvidovali, a poté přešla do činohry Nové scény v Bratislavě a od roku 1983 byla členkou činohry Slov. národního divadla. Tu se změnou politické situace roku 1990 opustila a ukončila hereckou činnost, aby se aktivně zapojila do veřejného a politického života. Její rozhodnutí věnovat se hereckému povolání výrazným způsobem ovlivnila spolupráce s filmem a televizí, v nichž ještě jako gymnazistka a později vysokoškolačka zaujala několika velkými kreacemi. I její jevištní tvorba vyšla z film. zdrojů, které obohatila o silné dramatické akcenty a pronikavou analýzu s psychologickým zázemím. Bez odborného vzdělání, ale vedena spolehlivou intuicí a citem vytvářela s výraznou emocionální intenzitou složité charaktery senzitivních dívek a mladých žen, obdařených něhou, skrytou vášní i vnitřní silou. Charaktery vyjadřuje jasně kreslenou zkratkou, metaforickým zobrazováním vnějších prvků a výrazů, což uplatnila v rozmanitých postavách klasického i moderního světového repertoáru. Nejpůsobivějšího účinku dosáhla hlavně v hrdinkách her A. P. Čechova (Irina a později Natalie ve Třech sestrách, Sofie Alexandrovna ve Strýčku Váňovi, Nina Zarečná v Rackovi), tragické i komediální polohy prokázala také jako Elianta v Misantropovi, Marie v Shakespearově Marné lásky snaze, Polly v Žebrácké opeře, Ofélie v Hamletovi či Strindbergova Slečna Julie. Ještě na gymnáziu debutovala před kamerou svěží postavou dospívající studentky Evy Tvrdoňové, bláhově obdivující „senzační matku“ kamarádky (J. Lukešová) na úkor nevlastní matky (B. Turzonovová), ve filmu Vladislava Pavloviče Senzi mama (1964). Ne pro herecké vlohy, ale jako typ si ji vybral režisér F. Vláčil pro titulní roli monumentální středověké balady podle Vančurova románu Marketa Lazarová (1967). Křehká a sličná plavovlasá Marketa, dcera usmrceného zemana Lazara z Obořiště (M. Kožuch), jemným zjevem a oduševnělou tváří, v níž se odrazila celá hloubka jejího vnitřního sváru tělesné lásky s láskou k Bohu, jemuž byla otcem zaslíbena, jí zajistila trvalé místo v dějinách české kinematografie, kam se nesmazatelně zapsala i dalšími rolemi. Jejím partnerem v roli Mikoláše, syna loupeživého zemana Kozlíka (J. Kemr), byl F. Velecký. I když sama říká, že chtěla po náročném natáčení (trvalo několik let!) filmování zanechat, předsevzetí jí dlouho nevydrželo. A tak na plátně i obrazovce následovaly další úlohy křehkých, romantických dívek. Na sklonku 60. let hrála ve slov. koprodukčních filmech režisérů Stanislava Barabáše (tv. snímek Krotká podle Dostojevského povídky Něžná, 1968), Leopolda Laholy (Sladký čas Kalimagdory, 1968), Françoise Letteriera (Kráľovská poľovačka, 1969), Juraje Jakubiska (Zbehovia a pútnici, 1968; Vtáčkovia, siroty a blázni, 1969). Počátkem 70. let okouzlila české diváky velkými postavami v tv. filmech, uvedenými záhy i do kino-distribuce. Byla to zejména princezna Mahulena, vroucně milující prince ze znepřáteleného království Radúze (J. Tříska) ve Weiglově secesně stylizovaném zpracování Zeyerovy pohádky s hudbou Josefa Suka Radúz a Mahulena (1970), a mladičká komtesa Hortensie v Moskalykově adaptaci Babičky (1971) Boženy Němcové. Na ně navázala podobně laděnými postavami v dalších filmech. Zatímco v Zemanově fantastickém filmu podle Jula Verna Na kometě (1970) zachránila jako spanilá Siciliánka Angelika dvakrát život mladého inženýra Servadaca (E. Horváth ml.), její princeznu Slavěnu ve zfilmování pohádky Boženy Němcové A. Kachlíka Princ Bajaja (1971) naopak vysvobodil ze spárů trojhlavého draka titulní hrdina (I. Palúch). Pikantní rolí mladičké komorné, jež má svými půvaby posílit libido svého pána (J. Sovák), jak si přeje jeho citově strádající manželka (S. Budínová), jí svěřil režisér J. Krejčík v povídce Náušnice z boccacciovského diptychu Hry lásky šálivé (1971). Velké vybočení z dosavadní linie romantických krásek přinesla dramaticky exponována, ba přímo tragická role nacisty popravené mladičké komunistické odbojářky Marušky Kudeříkové, za jejíž ztvárnění v Jirešově poetické životopisné impresi …a pozdravuji vlaštovky (1972) byla oceněna na domácích i zahraničních festivalech (mj. v italském Avelinu). S režisérem Jaromilem Jirešem se setkala ještě jednou, když v jiném životopisném snímku Lev s bílou hřívou (1986) ztělesnila zpěvačku Marii Calmu Veselou, v níž viděl skladatel Leoš Janáček (L. Munzar) představitelku své Jenůfy. Titulní roli jí opět nabídl režisér Petr Weigl v adaptaci Dvořákovy opery Rusalka (1977), kterou ztělesnila po boku M. Kňažka (pěvecké party nazpívala Gabriela Beňačková). Režisér Weigl ji několikrát obsadil jako protagonistku tv. verzí dramatických a operních děl, která natáčel často v koprodukcích nebo čistě zahraničních produkcích (Faust a Markéta, 1972; Margita a Besná, 1973; Vzkriesenie, 1977; Poetische Betrachtungen in freien Stunden/Poetické úvahy ve volných chvílích, 1979; Der Wahnwitziger Genius/Nerozumný génius, 1980; Zuzana Vojířová, 1983; Olověná doba/Die Nacht aus Blei, 1985; Werther, 1986; Maria Stuart/Marie Stuartovna, 1988). Patrně jedinou zápornou a nejméně šťastnou postavu v celé její filmografii reprezentuje panovačná Kris z Vávrova druhého aktualizovaného a umělecky nezdařeného přepisu Čapkova Krakatitu (Temné slunce, 1980). Rozpačitě vyzněly i žánrově odlišné portréty současných mladých žen: druhá žena profesora Kysučana (R. Brzobohatý) z Matějkovy psychologické studie Noc smaragdového měsíce (1984) a do zahraničního trenéra finských hokejistů (Karol Strasburger) zamilovaná pracovnice podniku zahraničního obchodu Tereza v komedii Marie Poledňákové Zkrocení zlého muže (1986). Tyto nezdary nadmíru vyvážila její další legendární hrdinka Maryška z malebné komedie Postřižiny (1981), kterou natočil podle Hrabalových próz J. Menzel. Ztvárnila tu krásnou, rozšafnou a trochu výstřední manželku správce maloměstského pivovaru z počátků republiky Francina (J. Schmitzer), která najde pro nekonvenční nápady spřízněnou duši ve švagrovi Pepinovi (J. Hanzlík) a jejíž erotické fluidum omámilo všechny muže městečka. Na základě této role byla jednou ze dvou kandidátek na hlavní roli v americkém filmu režiséra Alana J. Pakuly Sofiina volba (nakonec ji hrála Meryl Streep). S českým filmem se rozloučila vedlejší úlohou oduševnělé a jako by bolestí poznamenané učitelky Jiřiny ve Svobodově dramatu z předválečného pohraničí Svět nic neví (1987). Nutno poznamenat, že díky dokonalé češtině nebyla (až na první dva tituly) dabována. K nejhodnotnějším postavám ze spolupráce se slov. režiséry bezesporu patří zdravotní sestra Soňa v Hanákově Tiché radosti (1985), psychologické sondě do pocitů a myšlení mladé bezdětné ženy; úloha jí vynesla na film. festivalu v italském San Remu Cenu za herecký výkon. Pod Hanákovým vedením byla i protihráčkou J. Šulcové v ústřední dvojici nevlastních, povahově zcela protikladných sester – introvertní psycholožky Nadi (Šulcová) a egocentrické herečky Eleny (Vášáryová), o jejichž problematickém soužití pojednává komorní snímek Súkromné životy (1990). Sama si cení role v nostalgickém příběhu Stanislava Párnického Južná pošta (1987), v němž vytvořila s J. Bartoškou manželský pár Jurkovičových. V 70. a 80. letech patřila k frekventovaným herečkách na obrazovce, kde ji češti diváci viděli v tv. inscenacích „slovenských pondělků“, často podle literárních předloh (Netrpezlivosť srdca, 1974; Svetlo severu, 1975; Sestrenica Beta, 1979; Jennie Gerhardtová, 1979). Se sestrou si společně několikrát zahrála na jevišti i v televizi. Roku 1988 jmenována Zasloužilou umělkyní. Listopadový převrat roku 1989 jí zasáhl zásadním způsobem do profesního života. Roku 1990 byla jmenována čs. velvyslankyní v Rakousku (pro úřad byla vybavena znalostí několika jazyků). Po volbách roku 1992, které vedly k rozdělení Československa, sama z funkce odstoupila. Roku 1993 v Bratislavě založila a do roku 2000 vedla Slov. společnost pro zahraniční politiku a kandidovala i na prezidentský úřad (1999). Do diplomatických služeb se vrátila jako velvyslankyně SR v Polsku (2000–05). Od té doby zastává funkci státní tajemnice Ministerstva zahraničních věcí SR a byla zvolena poslankyní slov. parlamentu za opoziční Slov. demokratickou a kresťanskou únii (SDKÚ). Je autorkou vzpomínek o rodném městě Krátké listy jednemu mestu (1988). Z diplomatického působení vytěžila knihu Diskrétní průvodce… Co možná nevíte o společenském chování (1999). Drobnou monografii o ní napsala Elena Ťapajová s názvem Magda Vášáryová (1991). „Za úsilí o nápravu věcí lidských“ se stala laureátkou ceny Pangea (2004).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!