V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

VÁŠÁRYOVÁ, Emília

Emília VÁŠÁRYOVÁ (* 18. 5. 1942 Horná Štubňa, okres Martin)  – herečka; sestra diplomatky a bývalé herečky M. Vášáryové, manželka kostýmního výtvarníka Milana Čorby (* 1940). Pochází z hudebně založené učitelské rodiny s německo-maďarsko-italskými kořeny. Vyrůstala v Banské Štiavnici, kde její otec učil literaturu na gymnáziu. Od dětství projevovala všestranné umělecké nadání: zpívala, hrála na klavír, od osmi let hrála v ochotnickém divadle, účastnila se recitačních soutěží a věnovala se i baletu a gymnastice. O herecké kariéře neuvažovala, chtěla jít studovat psychologii, dějiny umění nebo jazyky. Vše však zkomplikovala emigrace příbuzných. Z kádrových důvodů se proto na radu rodinných přátel (mj. A. Bagara) přihlásila k talentovým zkouškám na bratislavskou VŠMU s tím, že by později mohla přestoupit na jinou školu. Přestože se již jako posluchačka herectví svých plánů nevzdávala, VŠMU zdárně absolvovala (1963) a nakonec u herectví zůstala. Po sezoně v činohře Nové scény v Bratislavě se stala členkou Slov. národního divadla (1964), kde k oporám činoherního souboru patří dodnes. Vyspěla tu v charakterní herečku velkého formátu a všestranného rejstříku, představitelku stěžejních dramatických postav a tragických hrdinek klasického i moderního repertoáru světových i domácích autorů: Ofélie (Hamlet), Helena (Sen noci svatojánské), Florela (Učitel tance), Anděl (muzikál Na skle malované), Roxana (Cyrano z Bergeracu), Salome (Herodes a Herodias), Sofoklova Antigona, Mary Warrenová (Čarodějky ze Salemu), Doňa Elvíra (Don Juan), ale i Nataša v dramatizaci Tolstého Vojny a míru, Fanny Wiltonová (John Gabriel Borkman), titulní hrdinka Goetheovy Ifigenie v Tauridě, Máša (Tři sestry), baronka Castelliová-Glembayová v Krležově dramatu Páni Glembayové, Isadora Duncanová ve hře Martina Shermana Když tančila, Agnes v Albeeho Křehké rovnováze, stařenka v Ionescových Stoličkách aj. Hostovala i na jiných bratislavských scénách, např. ve Štúdiu L+S (3 verzie života) a Divadle Aréna (Koza alebo Kto je Sylvia?). Čeští diváci mohli její kreace obdivovat v Divadle Na zábradlí (za výkon v roli mladší sestry Ritter ve hře Thomasa Bernharda Ritter, Dene, Voss získala Cenu Alfréda Radoka 1996) i v Činoherním klubu (Matylda v Koltésově Návratu do pouště) a roku 2004 na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě (chůva v Romeovi a Julii). Její herectví se vyznačuje harmonickým sepětím výjimečné emocionality a racionálním chápáním složitosti ztvárňované postavy, citem pro asociativnost a psychologickou analýzu. Zpočátku nacházela východisko k postavám v hravosti, lyrickém akcentu, ale projevila i smysl pro komediální nadhled a karikaturu. Rozsáhlé spektrum výrazových prostředků a schopnost postihnout charakter jako vícevrstevnatou strukturu demonstrovala v rozsáhlé škále dramaticky vyhrocených hrdinek, které komponuje z nenápadných přediv jemných, ale jasně zdůvodněných motivací i z kontrastů dynamicky vyjádřené rozpornosti. Hereckou tvárnost a senzibilitu prokázala i v rozsáhlé film. a tv. tvorbě. Filmaři si jí povšimli už během studia na VŠMU. Před kamerou debutovala menší dívčí úlohou v budovatelském dramatu Františka Kudláče Na pochode sa vždy nespieva (1960) a v okupačním dramatu Polnočná omša (1962) českého režiséra J. Krejčíka hrála ošetřovatelku Katku, která přišla na pomoc zraněnému partyzánovi (I. Mistrík). Celorepublikovou popularitu jí rázem zajistily hlavní role ve dvou českých filmech, v nichž okouzlila i fotogenickými a eroticky dráždivými půvaby sličné brunetky ušlechtilé a trochu tajemné tváře. Protagonistkou ji nejprve učinil režisér Vojtěch Jasný v poetické pohádkové moralitě Až přijde kocour (1963). Ztělesnila tu po boku J. Wericha v dvojroli kastelána Olivy a kouzelníka mladičkou krásnou komediantku Dianu, jejíž kouzelný kocour zbarvoval lidi podle skutečných charakterů a skrývaných vlastností, jak se o tom přesvědčili obyvatelé městečka, kam cirkus zavítal. Když pak odjížděl na další štaci, želí toho jen poctivý učitel kreslení Robert (V. Brodský), který se do tajemné dívky, s níž prožil krásné chvíle, zamiloval. Následně vytvořila ústřední ženskou hrdinku, opuštěnou dívku Lenku, v historické komedii Karla Zemana Bláznova kronika (1964), odehrávající se za třicetileté války: zde byla partnerkou P. Kostky v roli vesnického chasníka a násilně zverbovaného vojáka Petra, jemuž pomáhá za dobrodružných okolností zbavit se nenáviděné uniformy. O herecké umění i oslňující zjev se opřel i režisér M. Frič, když ji obsadil do role atraktivní krasojezdkyně Niny Gruzie, bezmezně milované jezdeckým akrobatem Vinckem (J. Tříska); jejich láska pak tvoří osu v podstatě epizodického filmu Lidé z maringotek (1966) na motivy povídek Eduarda Basse. První velkou rolí ve slov. filmu byla židovská dívka Ester Weimannová, kterou se v dramatu Vladimíra Bahny Námestie svätej Alžbety (1965) její chlapec (B. Križan) marně pokusil zachránit před židovským transportem. Také v dalších slov. filmech z různých epoch i současnosti jí vesměs připadly hlavní, dramaticky exponované postavy, často poznamenané tragikou životních osudů, kterému se vzpírají vnitřní silou (Majster kat, 1966; Niet innej cesty, 1968; Medená veža, 1970; Prípad krásnej nerestnice, 1973). Hrála ale i venkovské ženy (Drak sa vracia, 1967; Rok na dedine, 1967; Červené víno, 1972; Deň, který neumrie, 1974) a typy moderních žen (Advokátka, 1977; O sláve a tráve, 1984). Mezitím o ni projevil zájem jediný český režisér Miroslav Hubáček, který jí svěřil titulní roli mladé ošetřovatelky, do níž se zamiluje těžce nemocný automobilový závodník Karel (Š. Kvietik). Od poloviny 80. let se na dlouhou dobu ve filmu odmlčela a na plátně se začala objevovat až v polovině 90. let v postavách matek ústředních hrdinů ve filmech mladých slov. režisérů Romana Petrenka (Hazard, 1995), Evy Borušovičové (Modré z neba, 1997) a Martina Šulíka (Orbis pictus, 1997). O úspěšný návrat do české kinematografie se po téměř čtvrtstoleté přestávce postaral zástupce mladé režisérské generace Jan Hřebejk s rolí umírající maminky Krausové, která pokorně snáší nálady cholerického manžela (J. Kodet) a láskyplnou něhou zahrnuje dospívající dcerku Jindřišku K. Nováková v retrokomedii Pelíšky (1999). Podobně se zaskvěla i v dalším Hřebejkově filmu jako nešťastná manželka sobeckého univerzitního profesora (J. Tříska), který léta žije s jinou mladší ženou I. Timková a matka emigranta Petra (P. Forman) ve smutné komedii Horem Pádem (2004; za výkon získala Českého lva 2004). Hřebejk ji obsadil i do dalších filmů. V Krásce v nesnázích (2006) ztělesnila matku jednoho z hlavních hrdinů (R. Luknár), bývalou učitelku a komunistku Marcelu Čmolíkovou, která se dala na víru. V Nestydovi (2008) její starnoucí zpěvačka Nora naváže milostný poměr s podstatně mladším mužem (J. Macháček). Od konce 90. let se objevuje prakticky výhradně ve filmech českých režisérů různých generací i uměleckých ambicí, kteří jí ale ne vždy nabízejí úkoly hodné jejího mistrovství. Zato si vyzkoušela rozmanité herecké polohy i kostýmy: starostka v Jasného Návratu ztraceného ráje (1999), babička desetileté gymnastky Fanynky (Pavlína Hermanová) v dětském snímku Drahomíry Králové Kruh (2001), matka hlavní hrdinky Charlotty (M. Kuklová) v Troškově romanticko-dobrodružném příběhu Andělská tvář (2002), Japonka v Olmerově frašce Waterloo po česku (2002), bordelmamá Rajská v adaptaci Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále (2006) J. Menzela, matka mentálně zaostalého titulního hrdiny (I. Trojan) ve Vejdělkově tragikomedii Václav (2007). Kreativním herectvím dominovala (často s J. Kukurou) i v tv. inscenacích, filmech a seriálech, které pamatují ze „slovenských pondělků“ starší čeští diváci (Buddenbrokovci, 1974; Kean, 1975; Odsúdeni na život, 1976; Mário a kúzelník, 1976; Sesternica Beta, 1979; Nebezpečné známosti, 1980; Thibaltovci, 1982, aj.). Kultivovaný hlasový projev uplatnila v rozhlasové dramatické tvorbě i v dabingu (do slovenštiny dabuje např. Shirley McLaine) a i zde je držitelkou nejvyššího ocenění SR. Své zkušenosti předává jako profesorka herectví na VŠMU. Obsáhlý pohled na její tvorbu a život podala Marie Reslová v knize Emília Vášáryová: stále na cestě (1998). Výčet jejích cen od roku 1967 je imponující (uznal to i totalitní režim, který ji jmenoval Zasloužilou umělkyní, 1978) včetně vítězství v anketě slov. herečka století (2000). Připomeňme proto jen česká ocenění z poslední doby: Cena Karla Čapka za rok 2002 a prezident Václav Havel jí udělil Medaili za zásluhy (2003).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!