V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

VANČUROVÁ, Marta

Marta VANČUROVÁ (* 7. 9. 1948 Praha)herečka. Otec byl státní zaměstnanec a matka úřednice, narodila a vyrůstala s bratrem v Praze na Lhotce. Od deseti let až do maturity zpívala v Dětském pěveckém sboru Čs. rozhlasu Bohumila Kulínského, v rozhlase se seznámila s režisérem Josefem Henkem, který ji obsadil do rozhlasových pohádek. Od dětství má silný vztah k přírodě, po gymnáziu pomýšlela na studium přírodních věd a rok pracovala v Hydrometeorologickém ústavu v Modřanech. Ačkoliv o divadle nic nevěděla, spíše ze zvědavosti se rozhodla pro studium herectví na DAMU, kam ji přijali bez odborné přípravy. Už během studia hrála v divadélku Radar, ve Viole (titulní hrdinka Carrollovy Alenky v říši divů), začala filmovat a hostovala v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, kde po absolutoriu (1972) získala angažmá. Na div. scéně vytvořila – často po boku J. Hartla – plejádu velkých dívčích a ženských postav složitých charakterů a osudů, ale i role komediální: Konstance Rivetovou v Maupassantově Salónu paní Tellierové, Soňu ve Zločinu a trestu, Nelu v Gorinově Thylu Ulenspiegelovi, Hildu Wanglovou v Ibsenově Halvardu Solnessovi, Sášu v Gorkého hře Dastigajev a ti druzí, Ninu Zarečnou v Rackovi, adeptku v Daňkově Zprávě o chirurgii města N., Giraudouxovu Ondinu, Tolstého Annu Kareninu, Klárinku v Goldoniho Sluhovi dvou pánů, Desdemonu v Othellovi, Goricovou v Gribojedově Hoři z rozumu. Když se po listopadu 1989 atmosféra, repertoár i způsob práce změnily, s většinou kolegů z divadla odešla a od roku 1990 dodnes je členkou Divadla na Vinohradech (Olivie v Zahradě na křídě, První herečka v Kohoutově Ubohém vrahovi, Emilie v Othellovi, Kate v Tanci na konci léta, Mariana v Jacobowském a plukovníkovi, Nina v Podzimní zahradě, Mercy Lottoá v Pokorném Felixovi, Zerbina ve hře Lásky hra osudná). Hostuje i na jiných pražských scénách, např. v Divadle za branou II (Provaz o jednom konci), Divadle Bez zábradlí (Arkadinová v Rackovi) a inscenacích Divadelního spolku Kašpar v Divadle v Celetné (Markéta ve Fraynově dramatu Kodaň, Ona ve Villqistově cyklu jednoaktovek Bez kyslíku). Roku 1994 hrála Kapuletovou v Töpferově inscenaci Romea a Julie na letní scéně purkrabství Pražského hradu. S V. Harapesem nastudovala zájezdové představení hry Johna Murrella Poslední léta o herečce Sarah Bernhardt. Od školy ráda recituje a je často na pódiu poetické vinárny Viola (verše Rabíndranátha Thákura Odpusť mi mou lásku). Působí mimořádně výrazným fyzickým zjevem, štíhlou postavou, úzkou jemnou a ušlechtilou tváří s hlubokýma šedýma očima, v nichž se – stejně tak jako v jejím hlase – zdá být ukryt smutek z něčeho nevyslovitelného. Křehkost půvabu vyvolává dojem plachosti a hloubky, a to zároveň s určitou uzavřeností. Je spíše herečkou pocitovou než technickou. Senzitivním typem a přirozeným, místy lyrizujícím hereckým projevem byla zvlášť vhodnou interpretkou pro televizi a film, kde se zavedla jako představitelka citlivých, zranitelných, hloubavých, životem těžce zkoušených a duševně nalomených dívek a mladých žen, kterým se s pomocí bližních daří nalézt východisko z problémů. Už na DAMU dostala první velké film. role. J. Suchý si ji vybral za protagonistku do režijního debutu Nevěsta (1970). V této autorské tragikomedii byla titulní hrdinkou, osmnáctiletou venkovskou dívkou Zdenou, která podlehla nesmyslné věštbě podvodného chiromanta (E. Jegorov), opustila domov a vyměnila dosavadní klidný život za bláznivou honbu za štěstím, při níž poznala nejrůznější muže, ale manžela pochopitelně nenašla. Po vedlejší dívčí roli studentky Marty v celovečerním režijním debutu herce V. Olmera Takže ahoj (1970) následovala jedna z největších a nejzajímavějších film. postav v Balíkově psychologickém filmu Milenci v roce jedna (1973) podle námětu Jana Otčenáška. Její mladičká Helena, traumatizovaná zkušenostmi z nacistického lágru, se po válce nemůže zařadit do normálního života na rozdíl od starší a pragmatické sestry Olgy (L. Švormová). Až setkání a citové sblížení s mladým studentem a vášnivým kinoamatérem Pavlem (V. Preiss) ji pomáhá zbavit se tíživých pocitů z prožitých hrůz. Za procítěnou a hluboce jímavou interpretaci postavy získala několik ocenění, mj. na MFF Karlovy Vary (1974). V dalším Balíkově filmu, sondě do života několika obyvatelek ženských domovů V každém pokoji žena (1974), si opět zopakovala typ v postavě tiché, zádumčivé a jako by zakřiknuté prodavačky Soni, udivující spolubydlící nezvyklou přímostí a zásadovostí. Teprve pod vlivem vitální a energické spolubydlící Vlasty (I. Rapaičová) se v ní probudilo vědomí vlastní síly a odvaha i chuť k životu. Rapaičová pak přemluvila její velkou postavu Ľuďky Rybanské ve slov. filmu Ľudovíta Filana V každom počasí (1974). Šlo o herecky vděčnou roli mladé soustružnice a úspěšné závodnice na motorových kluzácích, kterou těžký úraz vyřadí z pracovní i sportovní činnosti. Její Ľudka dokázala překonat depresi zesílenou milostným zklamáním, a stala se tak skutečnou „dívkou pro každé počasí“; protihráčkou v roli starší a atraktivnější sestry Vilmy jí byla Z. Kocúriková. Obdobně závažnou úlohu jí svěřil režisér J. Herz v psychologickém příběhu Den pro mou lásku (1976), kde hrála profesionální fotografku Marii Staškovou, která se těžko vyrovnává s tragickou smrtí malé dcerky, avšak práce, k níž se vrátila, a zejména láska manžela (V. Harapes) ji vzkřísily k životu. Mimořádným výkonem podpořila úspěch Vláčilova strhujícího dramatu Stíny horkého léta (1977), kde ztvárnila prostou horalku z Beskyd Terezu Baranovou, která se v létě roku 1947 stala s mužem (J. Kukura) a dvěma malými dětmi rukojmím skupiny banderovců. Vláčil ji pak obsadil i do svých dvou posledních filmů: švadlena slečna Rousková, kterou se v baladě podle novely Josefa Čapka Stín kapradiny (1985) pokusí znásilnit dva mladí zločinci na útěku (Marek Probosz a Zbigniew Suszyński), a umírající Márinka v máchovské impresi Mág. (1987). Ve Weiglově zfilmovaní Dvořákovy opery Rusalka (1977) byla jednou z tria lesních žínek (zpívala ji Blanka Vítková) a naopak sama namluvila polskou herečku Małgorzatu Potockou v hlavní roli Lucie v psychologickém krimi snímku Kam nikdo nesmí (1979) režiséra D. Kleina. Ve Vávrově životopisné fresce Putování Jana Amose (1983) hrála Janu Gaiusovou, třetí manželku Komenského (L. Chudík), která byla starému učenci obětavou ženou až do posledních chvil. Jen výjimečně se objevila v komediích. Zdařile si vedla ve filmu O. Lipského Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) jako sympatická prodavačka v automatu a judistka Blanka, milá a posléze i manželka a matka mnoha dětí dobrosrdečného, ale poněkud popleteného automechanika Františka Koudelky (L. Sobota). I ve filmu Jaroslava Papouška Cesta kolem mé hlavy (1984) se jejím ctitelem v roli ústřední ženské postavy, psychiatričky Březinové, stane hlavní hrdina, tentokrát její mladý pacient Robert Kilian (O. Havelka), trpící neúměrnou nerozhodností. Režisér K. Kachyňa ji učinil trpělivou manželkou fanfaronského obchodního agenta Lea Poppera (K. Heřmánek) a laskavou maminkou tří chlapců ve smutné komedii na motivy povídek Oty Pavla Smrt krásných srnců (1986). Po tříleté odmlce se na plátně objevila v politickém dramatu Jen o rodinných záležitostech (1990) jako žena J. Hanzlíka v roli vězněného komunistického funkcionáře Mrázka. Od počátku 90. let ji návštěvníci kin vídají vzácně a spíš ve vedlejších úlohách: žena profesora Neumanna (R. Brzobohatý) v Zafranovićově psychologickém dramatu Má je pomsta (1995), doktorka v akčním snímku Martina Hollého Cesta peklem (1995) a matka brutálně zavražděné studentky Mariky Čihákové (B. Seidlová) v kriminálním thrilleru F. A. Brabce Bolero (2004), kde se opět setkala v rodičovské dvojici s V. Harapesem. Zatím naposed ji viděli diváci kin jako nemocnou manželku místního podnikatale Jardy Hanáka (J. Hanzlík) v hořké komedii Roberta Sedláčka Muži v říji (2009). Jejího typu a hereckého umění využívá od počátku 70. let i televize, kde stěžejní kreaci vytvořila hned na počátku po boku J. Kačera jako titulní hrdinka čtyřdílné tv. inscenace Jana Eyrová (1972) režisérky Věry Jordánové podle románu Charlotte Brontëové. Z řady inscenací, her a filmů vybíráme: Tele se vlka nebojí (1972), Ze života hmyzu (1974), Cesta do Pristolu (1974), Klec pro dva slavíky (1976), Sázka na dva (1977), Spor architekta Zítka (1981), Sluníčko na houpačce (1981), Lovec (1981), Tajemství kojence (1983), Cesta na Borneo (1983), Tři cesty k domovu (1983), Milostný poločas (1983), V kleštích (1987), Lékaři (1988), Osmý div světa (1989), Hodina obrany (1991), Hledání v bílém obdélníku (1991), Od rána do úsvitu (1992), Pozvání na večeři (1993), Záhadná paní Savageová (1997), Ex offo (1998), Útěky (2003), Zlatá brána (2004), Rána z milosti (2005). Zatímco film jí nedopřál téměř žádnou pohádkovou postavu, obrazovka jí to zčásti vynahradila: Pohádka o ebenovém koni (1978), Černovláska (1988), Zachýsek a Rumělka (1990), Dvanáct měsíčků (1992), Pravda a lež (1992), Jediná na světě (1995), Poutníci (1995), Zlatý copánek (1998) aj. I když se seriálům vyhýbala, zcela jim neunikla (30 případů majora Zemana, 1974–79; Inženýrská odysea, 1979; Synové a dcery Jakuba skláře, 1985; Náves, 2005). Výjimečně i dabuje.

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!