V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

TRÉGL, Václav

Václav TRÉGL (* 10. 12. 1902 Bělá pod Bezdězem, okres Mladá Boleslav, † 11. 2. 1979 Praha)herec. Pocházel z rodiny zednického mistra a zprvu chtěl být chemikem, ale rodiče si přáli lesníka. Ochotnické úspěchy ve studentském div. kroužku ho však zlákaly k divadlu. Z mladoboleslavské reálky odešel na Pražskou konzervatoř (1920–24), kde se stal posluchačem dramatického oddělení ve třídě Marie Laudové-Hořicové. Již za studií hrál na pražských studentských scénách (Divadlo legie mladých v Holešovicích, Malá scéna na Žižkově, Malostranské divadlo, Divadlo Na Slupi). Po absolutoriu strávil sezonu u Východočeské společnosti v Pardubicích a pak u cestující společnosti ředitele K. Černého. Od roku 1929 už zůstal věrný Praze až do smrti. Velmi inspirativní prostředí nalezl nejprve na avantgardních scénách Vladimíra Gamzy, Jiřího Frejky a E. F. Buriana, s nimiž se shodoval pojetím komiky, která měla stejně blízko k realistické opravdovosti jako ke groteskní pitoresknosti. Vytvářel své „kliďasy“, hovořící spíše k sobě než k publiku a nikdy nezvyšující hlas, v Divadle Na Slupi (Když ženy něco slaví, Cirkus Dandin), Moderním studiu, Intimním divadle a žižkovském paláci Akropolis. Celou první polovinu 30. let se kreativně rozvíjel na jevišti Osvobozeného divadla (černý otrok Jupiter v Severu proti Jihu, županos Paprikides v Oslu a stínu, místopředseda římského senátu v Caesarovi, nahluchlý strýc Vézinet ve Slaměném klobouku, Golem ve stejnojmenné hře, pařížský purkmistr v Baladě z hadrů ad.). Roku 1935 se stal členem Divadla Vlasty Buriana, kde byl po šest sezon pohotovým protihráčem principálovu živelnému temperamentu. Poslední dva okupační roky hrál v Intimním divadle a hned po válce se podílel na uměleckém vedení Divadla kolektivní tvorby (1945–46). Následně rozesmával obecenstvo Divadla Voskovce a Wericha (Přišel na večeři, Divotvorný hrnec) a karlínské scény, která během jeho působení (1948–55) změnila několikrát svůj název (Divadlo Umění lidu, Divadlo státního filmu, Divadlo hlavního města Prahy, Státní divadlo v Karlíně). Roku 1955 ho J. Werich angažoval do Divadla satiry, respektive Divadla ABC, s jehož souborem byl roku 1962 začleněn do Městských divadel pražských, kde již zůstal až do odchodu na odpočinek (1965). Už v počátcích umělecké kariéry si vypracoval v podstatě neměnný, ale jedinečný a nenapodobitelný herecký styl, jímž se zaskvěl v nesčetných podobách staříků napůl šibalských, napůl přihlouplých, stařecky popletených, vrnivých a neodbytně upovídaných, u nichž nikdy není jisté, zda jde o mazanost nebo nedovtipnost, či naopak v postavách nevzrušivých, působících téměř nehybnou komikou, pomalostí mluvy, jednoduchostí mimiky, mnohdy zaměřených k netečnosti tiché dětinskosti či senility. Vytvořil ovšem i dlouhou řadu postav a postaviček hluboce lidských a právě tím blízkých srdci diváků. Byl miláčkem předválečných dětí jako představitel oblíbených postaviček policajta Šmidry a kapitána Bulbase. Jeho civilní herectví hojně využíval film – zejména v období 30. let, kdy dosahovalo vrcholu. Debutoval počátkem 30. let a do konce války vytvořil přes sedmdesát film. postav a postaviček. Ačkoliv nikdy nehrál hlavní roli ani neztělesnil žádné velikány, obliba jeho malých postaviček byla veliká. Jeho človíčkové byli většinou komičtí, ale divák se jim nikdy nemohl vysmívat, vlastně se jim nemohl ani smát. Vyvolávali spíše jen pobavený úsměv a budili všeobecnou sympatii. Na plátna kin poprvé vstoupil po boku kolegů z Osvobozeného divadla jako člen bandy v Honzlově komedii Pudr a benzín (1931). První větší film. příležitost dostal jako Chlestakovův sluha Osip (ve filmu se ovšem jmenoval Josef) v gogolovské satiře M. Friče Revizor (1933). A pak již hrál ročně v průměru v deseti filmech (roku 1937 dokonce v patnácti titulech). Vesměs se jednalo o filmy malého uměleckého a společenského významu, byl však i partnerem největších herců a hereček v dílech renomovaných režisérů. Často jej obsazoval M. Frič. Hrál sluhy a komorníky (Pán na roztrhání, 1934; Nezlobte dědečka, 1934; Ať žije nebožtík, 1935; Pan otec Karafiát, 1935; Světlo jeho očí, 1936; Andula vyhrála, 1938; Krok do tmy, 1938; Pozor straší, 1938; Artur a Leontýna, 1940), školníky (Poslední muž, 1934; Švadlenka, 1936; Lízin let do nebe, 1937), hajné (Pozdní máj, 1934; Baron Prášil, 1940), řemeslníky různých oborů (U nás v Kocourkově, 1934; Jedenácté přikázání, 1935; Pán a sluha, 1938; Barbora Hlavsová, 1942), policajty, obecní strážníky a biřice (Páter Vojtěch, 1936; Z českých mlýnů, 1941; Počestné paní pardubické, 1944), domovníky (Děvče za výkladem, 1937), exekutory (Důvod k rozvodu, 1937), hostinské (Kříž u potoka, 1937), pacienty (U pokladny stál…, 1939). Jen zřídkakdy „pány“ profesory (Škola základ života, 1938), tajemníky (Holka nebo kluk?, 1938), správce statku (Polská krev, 1934), sedláky (Naši furianti, 1937), ředitele (Peřeje, 1940), pány domácí (Vzhůru nohama, 1938; Život je krásný, 1940). Mnozí z nich se nezapomenutelně vryli do paměti diváků, i když šlo o postavy epizodní, pro děj a osudy hrdinů často bezvýznamné. Takový byl např. jeho válečný vysloužilec František Vondruška v Cikánově dramatu Batalion (1937). Scéna soudního výslechu, v níž měl dosvědčit, že básník Šolc (J. Průcha) zpíval velezrádnou písničku, patřila k nejlepším z celého filmu. Holič a později film. maskér Holopírek z komedie L. Broma Kariéra matky Lízalky (1937) byl skvělým protikladem hřmotného bednáře Lízala v podání T. Pištěka. Jako hokynář Josef Šetela v Schorschově melodramatu Včera neděle byla (1938) dokázal po boku A. Nedošinské, že postavy maloměšťáků „pod pantoflem“ lze hrát jinak, než je hrál Pištěk: jeho ušlápnutý manžel poslouchá ženu jen proto, aby měl od ní pokoj, přitom se až dětinsky raduje z každého malého štěstí ostatních lidí. Šlo o rozsahem jednu z jeho největších rolí, dokonale zvládnutou v gestikulaci, mimice i slovním vyjadřování. V komedii K. Lamače Ducháček to zařídí (1938) zase hrál s M. Blažkovou rozhádané manžele Rabasovi, kteří navštíví advokátní kancelář a s jejím vedoucím Ducháčkem (V. Burian) probírají možné eventuality rozvodu. V jeho výkonech byly nejcennější okamžiky, kdy do komiky postav zazněl tragický tón. Ve filmu V. Wassermana Lidé pod horami (1937) zahrál epizodní postavičku potulného harmonikáře Jozífka Zedníčka, propracovanou do posledního detailu. Stejný osud řadového epizodisty ho provázel i ve znárodněné kinematografii, která mu co do počtu nabídla srovnatelné množství rolí, ale nyní postavy zůstaly většinou anonymní a nedosahovaly ohlasu těch předválečných. Opět se objevoval v úložkách hostinských (Divotvorný klobouk, 1952; Komedianti, 1953; Frona, 1954), vrátných (Kasaři, 1958; Strašná žena, 1965; Touha Sherlocka Holmese, 1971), sluhů (Průlom, 1946; Temno, 1950; Císařův pekař – Pekařův císař, 1951), úředníků (Nevíte o bytě?, 1947; Nad námi svítá, 1952; Einstein kontra Babinský, 1963), domovníků (Morálka paní Dulské, 1958; Čintamani & podvodník, 1964), pacientů (Tajemství krve, 1953) i středoškolských profesorů (Šest černých dívek aneb Proč zmizel Zajíc, 1969). Dále svou galerii rozšířil třeba o malíře (13. revír, 1946), konšela (Nezbedný bakalář, 1946), pastýře (Haškovy povídky ze starého mocnářství, 1952), průvodčího ve vlaku (Poslušně hlásím, 1957), kostelníka (O věcech nadpřirozených, 1958), lodníka (Baron Prášil, 1961), šéfredaktora (Ukradená vzducholoď, 1966) a pana řídícího (Poklad byzantského kupce, 1966). V 60. letech ho obsadil režisér E. Schorm do svých dvou stěžejních filmů: jako bratra bytné (O. Scheinpflugová) v psychologické studii Každý den odvahu (1964) a Kmeta v podobenství Den sedmý, osmá noc (1969). Až do požehnaného věku přijímal nabídky na filmování, aby kreacemi dědů, dědečků a staroušků podpořil hlavně snímky komediálních žánrů: Ženy v ofsajdu (1971), Televize v Bublicích aneb Bublice v televizi (1974), Hodíme se k sobě, miláčku…? (1974), Léto s kovbojem (1976), Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976). Z posledních roliček, které před kamerou vytvořil, utkvěl v paměti diváků zejména jeho stařičký otec rozvážného, byť těžce chápajícího posluchače večerní školy pro pracující Plhy (J. Kemr), který přijede na třídní schůzku až z Kojčic u Pelhřimova, aby se s manželkou zeptali na synův prospěch v komedii O. Lipského „Marečku, podejte mi pero!“ (1976), nebo stařičký vesničan Vondruška, kterého s jeho ženou (V. Jelínková) terorizuje chalupy chtivý měšťák Kokeš (O. Vlach) v komedii J. Menzela Na samotě u lesa (1976). Vyzkoušel si i práci v tv. studiích při natáčení inscenací, her a pohádek (Úsměvy mistrů, 1962; Modrý autobus, 1963; Jak se čerti rojili, 1966; Hoře z rozumu, 1966; Hrozné děti, 1969; Námluvy komtesy Gladioly aneb Přistání ve skleníku, 1970; Básník, služka a já, 1977), ale i seriálů (Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; Pan Tau, 1969; Fantóm operety, 1970). Zasloužilý umělec (1962).

 

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!