V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

TÖPFER, Tomáš

Tomáš TÖPFER (* 10. 1. 1951 Praha)  – herec a podnikatel; bývalý manžel herečky Zuzany Hodkové-Töpferové (* 1949), otec herečky Terezy Töpferové (* 1973) a zpěvačky Marty Töpferové (* 1975). Pochází z živnostenské rodiny, existenčně poznamenané komunistickým režimem. Otce, který byl židovského původu, za okupace nacisté deportovali nejprve do terezínského ghetta (byl zde kuchařem a na půdě hrál divadlo) a pak do koncentračního tábora v Osvětimi, který jako jeden z mála přežil. Tomáš vyrůstal na pražských Vinohradech, v jejichž divadle si přál už jako kluk hrát. Navštěvoval Dismanův dětský rozhlasový soubor a roku 1966 začal s hereckou výukou na brněnské Státní konzervatoři, odkud ve 2. ročníku přešel na pražskou DAMU. Po absolutoriu (1972) hrál jednu sezonu v ostravském Divadle Petra Bezruče a další dva roky působil ve svobodném povolání v Praze (hostoval v Realistickém divadle a Činoherním klubu). Roku 1975 se vrátil do Ostravy jako člen činohry Státního divadla, které vyměnil za ústecké Činoherní studio (1978–83), v jehož souboru strávil pět umělecky velmi přínosných sezon díky inspirativní spolupráci s řadou vynikajících režisérů (Ivan Rajmont, J. Kačera, Jan Grossman, Ivan Balaďa). Zde také dozrál v herce, který má blízko k posmutnělému klaunství a ironickému nadhledu (Šašek v Shakespearově Komedii masopustu, Kučera v Dobových tancích, Andrej Prozorov ve Třech sestrách, Robespierre v Buchnerově Dantonově smrti, sluha v Goldoniádě). Z ústecké studiové scény zamířil do Prahy, kde po pětiletém angažmá v Divadle E. F. Buriana (1983–1988) zakotvil na dalších deset let v Divadle na Vinohradech (Seep Jorgen v Dykově Krysaři, vojín Bokumbo v Rigbyho Pahorku, sluha Ruperto v Hálkově Závišovi z Falkenštejna, Romeo v Kishonově hře Byl to skřivan, Vykuk v Nestroyově Domu čtyř letor). Za výkon v titulní roli Jacobowského z Werfelovy hry Jacobowski a plukovník obdržel Cenu Alfréda Radoka (1996) a současně byl nominován na Cenu Thálie, kterou však získal až roku 2007 (v kategorii opereta-muzikál) za roli mlékaře Tovjeho z muzikálu Šumař na střeše (v obnovené premiéře Divadla Na Fidlovačce). Počátkem 90. let zahájil tradici Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě inscenacemi Sen noci svatojánské, Romeo a JulieZkrocení zlé ženy. Spolu s E. Balzerovou se podílel od poloviny 90. let na doslova znovuvzkříšení Divadla Na Fidlovačce, které se nacházelo v ruinách, a po jeho otevření (1998) se tu stal ředitelem a hereckým protagonistou řady inscenací (Kukaččí hnízdo, Julie, ty jsi kouzelná, Mam’zelle Nitouche, Horoskop pro Rudolfa II., Hádej kdo přijde…), ale postupně začal upřednostňovat práci režiséra (Muž z La Manchy, Thyl Ulenspiegel, Fidlovačka, Obchodník s deštěm, Harvey a já, Podivná paní S., A je to v pytli). Před kamerou začínal počátkem 70. let malými chlapeckými postavami ve filmech s historickou tematikou (Tajemství velikého vypravěče, 1971), ale hlavně v příbězích ze současnosti (Velikonoční dovolená, 1971), kde se objevoval v úlohách mladých dělníků (Maturita za školou, 1973; Případ mrtvého muže, 1974) a vojáků základní služby (Dva muži hlásí příchod, 1975). Větší dramatickou, ba přímo tragickou postavu mladého horníka Ivana Hepnara, který zahyne pod závalem důlní šachty, když s bratrem (J. Štěpnička) spěchali na pomoc otci (V. Neužil) a jeho přátelům při odhalování uhelné žíly, vytvořil v Brynychově snímku z hornického prostředí Hněv (1977). Řešením závažných výrobních problémů se zabýval také následující film Město mé naděje (1978), v němž mu režisér J. Kačer přidělil úlohu hokejového brankáře Honzy Rataje, syna hlavního hrdiny (D. Ožana) pověřeného vedením atomového programu v hutnicko-strojírenském podniku. V postavě recidivisty Ládi Zábojníka z kriminálního příběhu Zbyňka Brynycha Kdo přichází před půlnocí (1979) ztělesnil jednoho z pětice pachatelů milionové loupeže. Spolu s dalšími kolegy z Činoherního studia hrál v Herzově stylizovaném podobenství Straka v hrsti (1983, 1988). V Olmerově špionážním snímku Druhý tah pěšcem (1985) mu připadla nevelká role jednoho z pracovníků kontrarozvědky. Olmer ho posléze obsadil ještě do dalších dvou filmů: jako politicky perzekvovaného spisovatele Tomáše v tragikomedii Ta naše písnička česká II (1990) a servilního právníka Wágnera v satirické komedii Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994). Divácky vděčnější se však stala jeho postava záletného a poněkud cynického doktora Sahuláka z komedie D. Kleina Jak básníkům chutná život (1987), kterou si zopakoval v i dalších dvou pokračováních (Konec básníků v Čechách, 1993; Jak básníci neztrácejí naději, 2004) s tím, že v posledním titulu představoval Sahulák rezignujícího ředitele nemocnice. Od počátku 90. let se objevuje na plátnech kin už jen velmi sporadicky a spíše v malých a vedlejších rolích. Kromě zmíněných postav hrál třeba karbaníka Uxu v Herzově černé grotesce Pasáž (1996), starostu v rodinné komedii Marie Poledňákové Jak se krotí krokodýli (2006), bodrého ředitele továrny na motocykly Piskáčka v nostalgickém milostném příběhu Smutek paní Šnajderové (2008), který natočil albánský režisér Piro Milkani jako vzpomínku na svá pražská studia, a hrál také ve film. pohádce Šťastný smolař (2008). Za popularitu tak vděčí hlavně tv. obrazovce, kde ho proslavily zejména seriálové postavy: Francek z adaptace sociálního románu A. M. Tilschové Haldy (1973), Cyrilek ze selské fresky podle románové trilogie Vojtěcha Martínka Kamenný řád (1976), zubař Přemysl Král ze Života na zámku (1995, 1999), a především vrchní strážmistr brněnské pátrací stanice Arazím z Četnických humoresek (2000, 2003, 2007). Hrál i v dalších seriálech (Dobrá Voda, 1982; Dobrodružství kriminalistiky, 1992; Hříchy pro diváky detektivek, 1995; Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, 2003; Černí baroni, 2004; Nemocnice na kraji města – nové osudy, 2008; Vyprávěj, 2009) a také v celé řadě inscenací a pohádek: Hodina pravdy (1972), Dívka a holubi (1972), Případ Adler (1974), První žena království (1974), Nepřátelé veřejnosti (1974), Královské usínání (1974), Nikola Šuhaj loupežník (1977), Tenký led (1985), Zrcadlo nenávisti (1987), Libeňský čaroděj (1988), Kdo dostane burák (1990), Vernisáž (1990), Volavka (1991), Milostivé léto (1991), Bezvousák a princezna Kamila (1994), Jasnovidec (2005), Muž a stín (2007), Hrobník (2008), Nepolepšitelný (2009), Domina (2009) aj. Byl prezidentem Herecké asociace. Roku 2006 vstoupil do politického života, když byl zvolen nestranickým senátorem za ODS. Od počátku 90. let společně se starším bratrem Pavlem provozují Hostinec U kalicha v pražské ulici Na bojišti.

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!