V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

TICHÁNKOVÁ, Věra

Věra TICHÁNKOVÁ (* 7. 12. 1920 Žarnovická Huta, okres Žiar nad Hronom, † 9. 1. 2014 Praha)herečka; manželka herce J. Skopečka. Vyrůstala v Brandýse nad Labem v rodině úředníka státních lesů a statků. Po maturitě na brandýském gymnáziu, kde se věnovala ochotnickému divadlu, začala jako premiantka studovat chemii na ČVUT, dnešní Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Když za okupace nacisté vysoké školy zavřeli (1939), stala se posluchačkou dramatického oddělení Státní konzervatoře. Roku 1943 byla za odbojovou činnost zatčena a několik měsíců vězněna na Pankráci, v Terezíně, Drážďanech a Lipsku. Po návratu do vlasti a ukončení studií (1944) nastoupila do Horáckého divadla v Jihlavě, kde poznala svého budoucího muže J. Skopečka. Spolu roku 1948 odešli do Prahy do nově formovaného souboru, který pod názvem Městské oblastní divadlo Praha-Žižkov působil krátce v paláci Akropolis, než se roku 1949 stalo jeho trvalým sídlem bývalé libeňské divadlo U Deutschů. Této scéně (od 1951 Divadlo S. K. Neumanna, od 1990 Divadlo pod Palmovkou) zůstali oba věrní až do důchodu. Zatímco ona roku 1982 soubor definitivně opustila, manžel zde působil dál. Své mnohotvárné herectví uplatňovala ve velkých i malých rolích překypujících vitalitou a projevujících výrazné komediální nadání od Káči v Hrátkách s čertem přes pannu Čipernou z Veselých paniček windsorských, Katrin z Matky Kuráže, Jenovéfu z Hadriána z Římsů, Orvettu z Goldoniho Poprasku na laguně, Kláskovou z Lucerny, Alžbětu z Marie Stuartovny, Fanku z Čapkova Loupežníka až po role matek, starých žen a babiček. Vynikla hlavně v postavách prostých žen, neokázalých a skromných, ale i hubatých ženských, pohyblivých a rázných, tvrdých a s ničím nespokojených. Tak ji posléze poznali i diváci v kinech a televizi, kde bylo její těžiště v postavách komediálních, ale stejně se osvědčila i v rolích dramatických. Ve filmu debutovala jako titulní hrdinka třetí povídky poetického snímku Touha (1958) režiséra Vojtěcha Jasného. V postavě osamělé a upracované venkovanky Anděly ztělesnila bohabojnou, asketickou a nesdílnou ženu, která se vzepřela kolektivizaci, obstarává sama soukromé hospodářství a s nezkrotnou hrdostí všem navzdory dokazuje svou nezávislost a soběstačnost. Partnerem v roli odmítaného nápadníka jí byl V. Lohniský a její herecký výkon uchvátil kritiku i diváky a byl velkým překvapením. S J. Beyvlem jako posluhou Cverencem hrála manželský pár ve Steklého sociálním dramatu Mstitel (1959) a poté vytvořila pracovnici v družstevní drůbežárně, manželku věčně ospalého topiče závodní lokomotivy kladenských oceláren Vláčila (R. Deyl ml.), který byl mnohem raději na poli a u svých oblíbených slepic než v továrně, ve filmu Pavla Blumenfelda z dělnického prostředí Lidé jako ty (1960). S V. Brodským hrála nepoctivou družstevnici v Novákově komedii Žalobníci (1960) a jejich synem, který se připojil k mládeži z vesnice snažící se zabránit rozkrádání družstevního majetku rodiči, byl V. Sloup. Postavy vesnických žen pak vytvořila ještě často, např. ve filmech Procesí k panence (1961), Zbabělec (1961), Bez svatozáře (1963), Tony, tobě přeskočilo (1969), Kateřina a její děti (1970), Tam, kde hnízdí čápi (1975), Bouřlivé víno (1976) a Proč nevěřit na zázraky (1977). Jednou z nejvýraznějších vesnických postav byla její Anka z Vávrovy hrubínovské adaptace Zlatá reneta (1965), lakomá a hádavá manželka I. Prachaře a matka zkažené dcery Božky (V. Obručová). Hrála však i úřednice (Hledá se táta!, 1961; Znamení Raka, 1966; „Já to tedy beru, šéfe…!“, 1977; Jako jed, 1985), kantýnskou v Machově údernickém dramatu Tažní ptáci (1961), hostinskou v Balíkově zfilmování Koptovy povídkové knihy Pět hříšníků (1964), pošťačku v detektivní komedii M. Friče Přísně tajné premiéry (1967), hospodyni v Schulhoffově detektivce Vím, že jsi vrah… (1971) a vrátnou v Rážově sci-fi komedii Něco je ve vzduchu (1980). Vedle těchto převážně epizodních postav byly mnohem významnější její role matek dospívajících synů a dcer: s B. Prokošem hrála rodiče mladičké Jany (J. Brejchová) ve filmu J. Krejčíka Labyrint srdce (1961), v Hanibalově Životě bez kytary (1962) byla chápavou maminkou mladého Zdeňka (J. Vízner), prožívajícího první opravdovou lásku. Zdeněk se jmenoval i její další syn (J. Krampol) v Kachlíkově filmu Pršelo jim štěstí (1963). V Schulhoffově detektivce Vrah skrývá tvář (1966) napsala svému synovi (J. Šebek) na vojnu, že jeho žena Marcela mu je nevěrná; syn proto přijel, ale téže noci byla Marcela zavražděna, a tak se její muž dostal mezi podezřelé. Velkou roli matky mladého dozorce vězňů Josefa Vidomce (J. Hrzán), který dlouho skrýval své sadistické sklony, vytvořila v psychologickém podobenství Ivana Renče Hlídač (1970). Matkou lehkomyslné vesnické dívky Marty (V. Švarcová), která si nezodpovědně zahrávala s dvěma chlapci, byla v Hanibalově příběhu Velikonoční dovolená (1971). V dalším Hanibalově filmu Dobrý den, město (1976) byla manželkou na odpočinek odcházejícího ostravského valcíře Mareše (J. Moučka) a matkou dospívajícího syna Honzy (A. Procházka), který teprve hledá místo v životě. Ještě nezodpovědnější byl její syn Ivoš (O. Kaiser), který se v podstatě jen z nudy rozhodl s kamarádem Honzou (V. Dlouhý) emigrovat v Novákově filmu Šestapadesát neomluvených hodin (1977). Po boku J. Kronera vytvořila výraznou postavu matky tří dospělých synů (Karol Spišák, R. Jelínek, Jozef Úradník), kteří se i s rodinami sejdou u rodičů při příležitosti kosení louky ve slov. filmu Štefana Uhra Kosenie Jastrabej lúky (1981). Proti těmto postavám matek hrála v dřívějším Uhrově filmu Tri dcéry (1967) nejstarší dceru někdejšího sedláka Jozefa Majdy (Jozef Čierny), která se po zrušení kláštera, do něhož ji kdysi i s jejími sestrami (H. SlivkováA. Štrkulová) otec zavřel, aby nemusel mezi ně dělit statek, provdala za vdovce se čtyřmi dětmi. Musela pak těžce pracovat a starého otce vyhnala tak, jako kdysi vyhnal ze statku on ji. Dětští diváci si ji pamatují zejména jako pilnou čtenářku Černé kroniky Pilátovou, švagrovou Jouzy (L. Lipský), s nímž v dětské hudební komedii Ať žijí duchové! (1977) O. Lipského vede boj o hrad Brtník proti partě školáků a jejich pohádkovým pomocníkům. Od konce 70. let v její galerii začaly střídat role matek babky a babičky (Chlapi přece nepláčou, 1979; Prázdniny pro psa, 1980; Kopretiny pro zámeckou paní, 1981; Malý velký hokejista, 1982). Ve Vláčilově Dýmu bramborové natě (1976) hrála vesnickou babku Půlpánovou, do jejíž chalupy se odstěhoval stárnoucí doktor Meluzín (R. Hrušínský), když pomluvy hrozily rozbít manželství Kodetových (A. ŠvehlíkV. Galatíková), u nichž dosud bydlel. Po mnohaleté přestávce se na plátně objevila ve všech třech dílech série Troškových buranských komedií Kameňák (2003), Kameňák 2 (2004) a Kameňák 3 (2004), kde s L. Lipským hrála babku a dědka Poláčkovy. Naposledy se divákům v kinech připomněla ve smutné komedii Vratné lahve (2007) J. Svěráka jako nemocná stará paní Lamková. Tichánková zůstává jednou z nejrázovitějších představitelek starých žen v poválečném filmu. Její hrdinky jsou většinou prosté ženy, jimž se nedostalo velkého vzdělání, musely po celý život těžce fyzicky pracovat a v nichž se tvrdost jejich života odráží v tvrdosti povahové. Tyto převážně vesnické ženy tlumočí prostým a syrovým, zdánlivě až „nehereckým“ způsobem, který přispívá k jejich neobyčejné životnosti a věrohodnosti. Ačkoliv se nejedná o herectví líbivé, bývala často vyhledávána jak filmaři, tak i režiséry v televizi. Z jejích tv. inscenací a pohádek připomínáme aspoň tituly Vesnice Mladá (1958), Tanec kolem družice (1959), Favorit (1964), Kůzlátka, otevřete…(1965), Spravedlnost pro Selvina (1968), Za ranních červánků (1970), Dny a noci komuny (1971), Konec jedné služební jízdy (1971), Dlouhá bílá nit (1971), Zázrak v Oužlabičkách (1971), Chlap pravdu unese (1972), Rafan (1974), Vodník a Zuzanka (1974), Vánoce u Matěnů (1976), Julie pod balkónem (1978), Muž pro domácnost (1978), Ježčí kůže (1978), Domeček plný koleček (1983), Domek u lesa (1985), To se to povedlo, tatínku (1987) a Róza, strážné strašidlo (1994), Naše děti (2001), Agentura Puzzle: Pohřeb (2004). Svými ženskými typy obohatila i celou řadu seriálů, např. Tři chlapi v chalupě (1962), Eliška a její rod (1966), Hříšní lidé Města pražského (1968–69), Pan Tau (1969), Hostinec U koťátek (1971), Chalupáři (1975), Žena za pultem (1977), Nemocnice na kraji města (1977), Bambinot (1984), Chlapci a chlapi (1988), Druhý dech (1988), Pomalé šípy (1993) a Hospoda (1996), Četnické humoresky (2000) a Kriminálka Anděl (2010). Na obrazovce se stala její nejpopulárnější postavou nedůvěřivá hospodyně Heřmanka ze seriálu podle Flaubertovy nedokončené satiry Byli jednou dva písaři (1972), v němž jejími protihráči v titulních rolích potrhlých Pařížanů byli J. SovákM. Horníček. Nadace Život umělce jí udělila cenu Senior Prix (1993) a Herecká asociace jí odměnila Cenou Thálie (2003) za celoživotní mistrovství v oboru činohra.

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!