V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

TAUB, Valtr

Valtr TAUB Walter (* 18. 6. 1907 Brno, † 30. 9. 1982 Vídeň)  – herec, novinář a překladatel; syn německého sociálnědemokratického politika v ČSR Siegfrieda Tauba (1876–1946) a manžel herečky Lux Rodenberg. Pocházel ze středostavovské židovsko-německé rodiny úředníka a posléze politického činitele. Jeho mateřskou řečí byla němčina, přidruženými jazyky čeština a angličtina, k nimž posléze přibyly ještě další jazyky. Po maturitě na gymnáziu v Brně (1925) studoval několik semestrů práva. Už od studentských let, kdy hrál v Německém divadle v Brně a přispíval div. kritikami do časopisu Der Montag, výrazně projevoval levicovou orientaci. Roku 1927 nastoupil jako dramaturg, nápověda a herec v Německém divadle v Ostravě. Na přelomu 20. a 30. let působil střídavě na německy hrajících scénách v Teplicích, Vídní (Volkstheater) a Karlových Varech. Jakmile byl roku 1931 angažován jako herec a režisér do Nového německého divadla v Praze, zapojil se do aktivit protifašistického hnutí, stal se zakládajícím členem a jednatelem Klubu českých a německých div. pracovníků. To vše spolu s původem vedlo ke zvýšenému zájmu nacistických kruhů o jeho osobu. Už druhý den po záboru Československa v březnu 1939 ho začalo hledat gestapo. Na poslední chvíli se mu podařilo uniknout do Polska, odkud emigroval s manželkou do Švédska, kde oba získali akreditaci zahraničních novinářů. Jako zpravodajský exponent čs. zahraničního odboje zde byl na nátlak ze strany Německa roku 1942 čtyři měsíce vězněn. Ve švédském exilu se seznámil s řadou kulturních, uměleckých a politických osobností, mj. s německým dramatikem Bertoldem Brechtem, z jehož popudu začal pořádat literární večery: v různých jazycích četl Haškova Švejka. K této komorní dramatické formě, pódiovému čtení oblíbených autorů (Hašek, Čapek, Kafka, Hrabal, Kisch), se posléze často vracel, když hostoval v zahraničních divadlech. Po válce pokračoval v novinářské práci v ČTK, v letech 1947–48 řídil ve Stockholmu Čs. informační kancelář pro severské státy (za činnost ve prospěch SSSR byl vyhoštěn). Po návratu byl redaktorem zahraničního oddělení ČTK, odkud ho v době politických procesů propustili. V letech 1951–53 byl zaměstnán jako redaktor, referent, umělecký vedoucí a režisér Estrádního jednatelství Hudební a artistické ústředny a prošel v Čs. cirkusech, varieté a lunaparcích postupnou degradací od náměstka ředitele po člena technického personálu, a dokonce krmiče lvů. Vysvobození mu přinesl rok 1953, kdy se vrátil k divadlu, nejprve jako režisér ve Varnsdorfu. Záhy si osvěžil hereckou profesi na jevišti Krajského oblastního divadla v Plzni, mj. jako popelář Doolittle v Shawově Pygmalionu, plukovník Krugel v Gogolových Hráčích a Orgon v Tartuffovi. Roku 1954 posílil soubor Realistického divadla Zdeňka Nejedlého v Praze, kde setrval až do odchodu na odpočinek (1971). Mezitím od roku 1964 hostoval také na velkých německých scénách (Berlín, Hamburg, Mnichov, Hannover, Frankfurt nad Mohanem), kde zaznamenal největší úspěch titulní rolí v Kohoutově dramatizaci Osudů dobrého vojáka Švejka. Haškova hrdinu namluvil pro německé posluchače i na gramofonové desky. V letech 1978–82 byl členem vídeňského Dvorního divadla (Burgtheater). Na domácích i zahraničních jevištích se prezentoval v plejádě rolí širokého žánrového rejstříku a repertoárového záběru od Sganarella z Dona Juana a jeho sluhy až po Polonia z Hamleta, od Švejka po Brechtova Galilea, od Robespiera z Dantonovi smrti po otce Školastyka z Drdových Hrátek s čertem, od sluhy Osipa z Gogolova Revizora po Lenina z Pogoninova Kremelského orloje. Představoval typ intelektuálního, přemýšlivého herce, jehož podsaditý zjev a temperament mu umožňovaly ztvárňovat stejně úspěšně komediální figury malých lidí cholerické povahy i bystrého intelektu. Vytvářel postavy vnitřně noblesní, i když to byli třeba lidé z okraje společnosti, nebo velké postavy historické. Všechno to byly portréty hluboce lidské, které – pokud byly laděny komediálně – vybavil suchým jiskřivým humorem, dramatickým charakterům vtiskl zcela nezvyklou hloubku citu. V českém filmu zanechal první herecké stopy již ve 30. letech, ovšem pouze v titulech nenáročných žánrů a pokleslé úrovně. Vedle epizodek písaře (V tom domečku pod Emauzy, 1933) a advokátního koncipienta (Boží mlýny, 1938) byl obsazen i do větších milovnických rolí synovce generálního ředitele porcelánky Jana Konvalinky ve Svobodově komedii Koho jsem včera líbal? (1935) a šéfa módního domu Bunyho v komedii V. Binovce Polibek ve sněhu (1935). Zahrál si ve dvou reklamních filmech na Baťovu obuv a Baťovy hračky, natočených za účasti předních umělců ve Zlíně. Po válce vytvořil malou, ale zajímavou postavu židovského lékaře Fischera, který v dobrodružném dramatu Pavla Blumenfelda Zlatý pavouk (1956) poznal ve zlatém šperku mladičké pacientky Marie (J. Brejchová) svůj někdejší dárek manželce, která zahynula v nacistickém koncentráku. V detektivce V. Borského Padělek (1957) ztělesnil advokáta Horynu vedoucího zločineckou bandu, která vyráběla falešné legitimace a pasy. Následovalo několik drobnějších figur: maloměstský lékárník z Pivonic v satirické komedii Z. Podskalského Mezi nebem a zemí (1958), ředitel Baroch ve Vávrově Občanu Brychovi (1958), neurolog v Dubově psychologickém dramatu Letiště nepřijímá (1959) a pan baron ve Steklého Mstiteli (1959). Větší a po herecké stránce náročnější postavu vytvořil v Brynychově špionážním dramatu Smyk (1960), v němž hrál starého klauna Kopaceka, který byl přesvědčen, že v socialistickém Československu je hlad a bída, a proto po léta schraňoval úspory, aby jimi „zachránil“ svého bratra, kdysi chudého zemědělce. Nakonec byl nesmírně překvapen, když na jejich schůzku v Praze přijel bratr s rodinou vlastním autem. V dalším Brynychově filmu Transport z ráje (1962), obludné vizi utrpení židů za nacismu podle Lustigových próz, hrál rozvážného Joachima Spiegela, člena podzemního hnutí v terezínském židovském ghettu. V Helgeho filmu podle Jana Otčenáška Bez svatozáře (1963) měl hezkou roli starého kašlavého dělníka v dosluhující šamotce, který si naposledy zařečnil na svatbě dcery kamaráda Babiče (K. Höger) a brzy nato jako první ze staré gardy šamotkářů zemřel. Proti těmto veskrze kladným a sympatickým typům stáli německý generál v Kadárově a Klosově zfilmování Mňačkova románu Smrt si říká Engelchen (1963) a hlaďoučký a elegantní cizinec pan Poupard v komedii M. Friče Král Králů (1963), který měl za úkol odstranit montéra pražské ČKD Aloise Králů (J. Sovák), aby se nestal králem Tamanie. Podobnou komediální postavu velkého šéfa špionážní centrály si zahrál ve Vorlíčkově parodii Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967). Do trochu smutného humoru byl laděn i jeho exkluzivní cizinec Šimon, který v Barabášově slov. satirickém filmu Tango pre medveďa (1966) za devizy odstřelil divokého karpatského medvěda – ve skutečnosti staré nemocné zvíře ze zoo, které se již nedalo zachránit. Často se na plátně objevoval v nevelkých úlohách vedoucích pracovníků a příslušníků inteligence s akademickými tituly: majitel hotelu (Smrt na Cukrovém ostrově, 1961), astronom (Objev na Střapaté hůrce, 1962), doktor (Strakatí andělé, 1964), lékař (Třicet jedna ve stínu, 1965), profesor (Kdo chce zabít Jessii?, 1966) a ředitel galerie (Muž, který stoupl v ceně, 1967). Jeho třemi posledními rolemi v českém filmu byly postavy prokuristy Hrádka v Sequensově defrandantské baladě Smrt černého krále (1971), soudce v středometrážní komedii studenta FAMU Miroslava Dolejšího Malér (1977) a starého zvukového mistra Josífka, připravujícího s mladým zvukařem Davidem (J. Nvota) pořad o E. F. Burianovi v Sísově hudebním retrofilmu Blues pro EFB (1980). Čeští diváci ho vídali od konce 50. let také na tv. obrazovce v celé řadě inscenací a her, např. Občan Brych (1958), Romeo, Julie a tma (1959), Vyhnanství (1961), Tržiště senzací (1961), Putování Simona MacKeevera (1962), Neomylní (1962), Úsměvy mistrů (1962), Ohnisko nenávisti (1963), Strach (1965), Žádám odpověď (1965). Byl hlavním představitelem audiovizuálního programu Svět a sen Hieronyma Bosche, který inscenoval režisér Pavel Blumenfeld v Berlíně 1979. Nelze opomenout jeho spolupráci s německými, respektive západoněmeckými filmaři, kteří mu od 60. let až do jeho smrti svěřovali ve svých filmech i tv. formátech menší i hlavní herecké party. Výraznou kreaci vytvořil např. v okupačním dramatu Dům v Kaprové ulici/Das Haus in der Karpfengasse (1964), který v Praze natáčel známý režisér Kurt Hoffman. Výstižnou charakteristikou zde vykreslil postavu zámožného pražského žida, spolumajitele velkoobchodu s papírem Salomona Laufera, vášnivého sběratele starého skla, který se po příchodu nacistů včas dokázal rozloučit se svou milovanou sbírkou, vzdal se všeho majetku a odjel s manželkou (H. Vítová) za dětmi do Palestiny, a tak si v poslední chvíli zachránil život. Jeho herectví pak ocenili i další významní němečtí režiséři: Wolfgang Staudte (Die gartenlaube/Zahradní besídka, 1970; Die Person/Osoba, 1970), Alf Brustelin a Bernahard Sinkel (Die Mädchenkrieg/Dívčí válka, 1977), Peter Lilienthal (David, 1979) a Hans W. Geissendörfer (Theodor Chindler – Die Geschichte einer deutschen Familie/Theodor Chindler – Historie jedné německé rodiny, 1978). Svůj hlas s měkkou, vemlouvavou dikcí uplatnil i v dabingu a rozhlase. Jeho složitý životní osud, silně poznamenaný tragickými událostmi minulého století, však obestírá řada dohadů a spekulací týkajících se jeho spolupráce s výzvědnými a tajnými bezpečnostními službami různých států. O zhodnocení části umělcovy tvorby se pokusil Zdeněk Heřman v knižní monografii Valtr Taub (1964). Nositel Řádu práce (1963) a titulu Zasloužilý umělec (1965).
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!