V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

ŠTĚPNIČKOVÁ, Jiřina

Jiřina ŠTĚPNIČKOVÁ (* 3. 4. 1912 Praha, † 5. 9. 1985 Praha)herečka; bývalá manželka malíře a pedagoga Jana Samce (1917–1988) a matka herce J. Štěpničky. Pocházela ze skromné pražské měšťanské rodiny: otec pracoval jako mistr ve Střešovické vozovně a matka byla v domácnosti. Dětství prožila na Letné, jejíž sportovní prostředí, jak sama později tvrdila, ji zformovalo. Vedle sportu se její druhou velkou vášní staly návštěvy místního biografu. Když chodila do 2. třídy měšťanky v ulici U studánky (kde ji učil matematiku a fyziku její pozdější režisér Jindřich Honzl), rozšířila zájmy ještě o divadlo: impulsem byl záskok za nemocnou spolužačku na školní akademii. S podporou matky, ale bez vědomí otce se přihlásila na pražskou Státní konzervatoř, kde místo na hudební ji přijali na dramatický obor. Jako konzervatoristka vystupovala pod jménem matky (Papežová) v avantgardních inscenacích Honzla (Mys dobré naděje, Račte…?, Depeše na kolečkách, Orfeus, Král Ubu, Charleyova teta) na obou scénách Osvobozeného divadla: v malostranské Umělecké besedě i Adrii na Václavském náměstí. Ještě před absolutoriem ji angažovali do činohry Národního divadla (1930), odkud po šesti sezonách přešla do Městského divadla na Vinohradech, kde hrála střídavě jako členka a stálý host do roku 1951. Politicky motivované uvěznění ji na deset let vyřadilo z uměleckého a veřejného života. Jevištní činnost obnovila roku 1961 na prknech Městského divadla v Kladně, od roku 1962 až do smrti hrála v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého. Již od vstupu na naši první scénu v roli Hildy z Ibsenova Stavitele Solnesse se projevovala osobitost jejího naturelu: prudký temperament, nesentimentální lyrismus i moderní cílevědomost. Všechny její dívky a mladé ženy, zvláště pak hrdinky z českého repertoáru, tíhly k životní realitě, k energickému uchopení života (Dorotka ve Strakonickém dudákovi, Anna v Dykově Poslovi, Hanička v Jiráskově Lucerně). Obohacovala je o humorné polohy a střízlivou konkrétnost. Kulminačního bodu dosáhla až na Vinohradech, kde se její herectví prohlubovalo a vyhraňovalo v náročných tragických a lyricko-komediálních postavách žen plných životní síly a energie, útočných, vnitřně nepříliš komplikovaných. Hrála je technicky propracovaně s bohatým emocionálním fondem a dravým až vášnivým realistickým projevem: Maryša bratří Mrštíků, titulní postava Schillerovy Panny Orleánské, Káťa Kabanová v Ostrovského Bouři, Hippodamie ve Vrchlického trilogii Námluvy Pelopovy, Smír TantalůvSmrt Hipodamie, Strindbergova Královna Kristina, Sofie v Gribojedovově Hoři z rozumu a Jana z Arku v Shawově Svaté Janě. Osvědčila se však i v postavách veseloherního repertoáru, hlavně shakespearovského (Viola v Cokoli chcete, Kateřina ve Zkrocení zlé ženy, Rosalinda v Jak se vám líbí, Blažena v Mnoho povyku pro nic). I po dlouhé vynucené odmlce prokázala herecké schopnosti v postavách stárnoucích a starých žen, ale jen výjimečně ji potkaly velké tragické role, jež bývaly její doménou. V posledním období se její tvorba vyznačovala detailnějším obrazem ženské psychiky, když postihovala individuální tragické rysy, ale s hereckou invencí a bezprostředností modelovala také vitální ženské typy (Jahelková v Tvrdohlavé ženě, Lízalka v Maryše, Kristina v O’Neillově moderní tragédii Smutek sluší Elektře, Alice ve Strindbergově Tanci smrti, Dulská v Morálce paní Dulské, titulní hrdinky Patrickovy komedie Opala je poklad, Shawovy Živnosti paní paní Warrenové a Tylovy Marjánky, matky pluku, paní Higginsová v Pygmalionu). S div. obecenstvem se rozloučila němou postavou staré ochrnuté ženy a sugestivním podáním role umocňovala atmosféru napětí a pohnutého kouzla inscenace Enquistovy hry Rodinný portrét z roku 1856. Do povědomí však pronikla nejvíc jako film. herečka. Přitom její začátky před kamerou nebyly právě šťastné. Debutovala dvěma dívčími rolemi ve veselohrách, kde byla partnerkou E. Fialy jako švadlenka Emilka Šefelínová v poláčkovské komedii Muži v offsidu (1931) S. InnemannaJ. KohoutaFerence Futuristy jako holičova žena a mladá kojná Anči Ferencová ve vojácké frašce E. A. Longena Miláček pluku (1931). Není divu, že poté na film zanevřela. Tvrdila, že světla reflektorů škodí jejímu zraku a uvolila se pouze dabovat Hedy Kieslerovou v české verzi Extase (1932) G. Machatého. Obrat nastal v polovině 30. let, kdy přijala dvě role venkovských dívenek ve filmech J. Rovenského Za ranních červánků (1934) a Tatranská romance (1934). Ani to nebyly filmy umělecky úspěšné. Nicméně Rovenský, sám znamenitý charakterní herec, pochopil, že Štěpničková je vzácným typem, v němž se zračí slovanství, respektive češství, že je sošnou a zdravou krásou disponovaná k rolím osudem stíhaných venkovských žen. Předpoklad potvrdil mimořádný úspěch jeho zfilmování mrštíkovského dramatu Maryša (1935), v němž ztělesnila titulní hrdinku, zralou zemitou ženu, zosobnění venkova a sedlácké hrdosti. Barevné fotografie jejího něžného profilu jako Maryši ve vlčnovském svatebním kroji zaplavily republiku, film získal medaili na benátském bienále a Štěpničková dostala za svůj výkon jednu z prvních čs. státních cen v oblasti filmu. A s touto rolí slavila úspěch i na jevišti Národního divadla v Hilarově inscenaci už roku 1933. Osudové venkovské ženy se pak staly nadlouho jejím film. oborem v titulech opírajících se často o známé literární či div. předlohy: Frantina z Pátera Vojtěcha (1936) M. Friče, titulní hrdinka z Borského adaptace Jiráskovy hry Vojnarka (1936), schovanka ve mlýně Eva Potocká v Jarešově přepisu románu Karoliny Světlé Kříž u potoka (1937), hospodářova schovanka Tereza v Lidech pod horami (1937) V. Wassermana, v jehož dalším dramatu Boží mlýny (1938) hrála kovářovu dceru Nanu, Viktorka v Čápově Babičce (1940), titulní hrdinka Fričova dramatu podle povídky Vítězslava Hálka Muzikantská Liduška (1940), obětavá děvečka Marjánka v Čápově zpracování románu J. Š. Baara Jan Cimbura (1941), utrápená Heva Hanulíková v Čápově Děvčici z Beskyd (1944), a dokonce ještě po válce bačova žena Eva ve Fričově slov. filmu Varuj…! (1946) a bigotní selka Tereza Pěknicová v Lipského a Strejčkově komedii Slepice a kostelník (1950). Vesnické dívky a ženy, nad jejichž osudem se až příliš vznášel černý stín tragédie, zatlačily postavy kultivovaných a elegantních městských žen, které inteligencí přemáhají rozličné životní peripetie: mladá operní zpěvačka Helena Horáková v milostném příběhu H. Haase z uměleckého prostředí Co se šeptá (1938), žena pohřešovaného amerického milionáře Graigse (Z. Štěpánek) v psychologickém dramatu M. Friče Muž z neznáma (1939), nevěrná manželka div. rekvizitáře Vajganta (Z. Štěpánek) v Čápově sentimentálním melodramatu Preludium (1941), životem zhýčkaná Klára Hlavsová, která nedokázala dočasným odříkáním napravit manželovu vinu v dramatu M. Friče Barbora Hlavsová (1942) podle Havlíčkovy povídky Skleněný vrch, po trpké životní zkušenosti vážná prodavačka Anna Waltrová-Ortová ve Vávrově filmu Šťastnou cestu (1943) nebo nadaná pianistka Marie Satranová, která v Čápově melodramatu Tanečnice (1943) na sebe nezištně vzala mateřské povinnosti své ctižádostivé sestry (M. Glázrová) a obětovala jim vlastní uměleckou kariéru. Po válce do této kategorie spadá ještě rozmarná redaktorka Valča Peroutová ve film. adaptaci Šrámkova Léta (1948). Nelze opominout ani veseloherní postavy, i když jí film neposkytl ani zdaleka tolik možností jako divadlo. Patřila k nim rázná novomanželka Emma Voborská v komedii M. Friče Jedenácté přikázání (1935), Zuzka Peštová ve Velbloudu uchem jehly (1936) debutujících režisérů H. Haase a Otakara Vávry, Klára v adaptaci div. hry Josefa Štolby Mořská panna (1939) V. Kubáska a v historickém rouše rázná a energická katovka Rosina ve Fričově kostýmní komedii Počestné panní pardubické (1944). Za okupace odmítla hrát v německém filmu, a údajně si proto nechala i operovat zdravou nohu, aby se vyhnula natáčení. Nepostihlo jí tedy jako jiné hvězdy poválečné běsnění, ale pomstě totalitního režimu, byť nyní už komunistického neunikla. Její návrat před film. kameru na počátku 60. let se nesl již ve znamení rolí stárnoucích a starých žen: statkářka Nejdková ve špionážním filmu V. Čecha Kohout plaší smrt (1961), židovská vězeňkyně Elisabeth Feinerová v Brynychově okupačním dramatu Transport z ráje (1962), hostinská v Brynychově současném příběhu Neschovávejte se, když prší (1962), cirkusačka Žanda ve Fričově zfilmování Bassových povídek Lidé z maringotek (1966), sedřená uhlířka a apatická matka zamilovaného adventisty Pavla Hvězdáře (V. Neckář) ve Skřiváncích na niti (1969) J. Menzela, porodní bába Dorota Groerová, oběť inkvizičního šílení na Šumpersku v 17. století ve Vávrově historickém podobenství Kladivo na čarodějnice (1969). Zásluhou režiséra Jiřího Hanibala a jeho nostalgicky laděného snímku Hvězda (1969) se poprvé po čtvrt století a už naposledy dostalo její jméno ve film. titulcích na „hvězdné“ místo před název filmu. Po boku vrstevnic M. Glázrové, Z. Kabátové, N. GaierovéM. Vášové zde hrála hlavní hrdinku Slávku Hradilovou, stárnoucí operetní herečku, která se nemůže smířit s faktem, že sláva definitivně pohasla. Zahleděná do minulosti a očekávající návrat, v tomto případě nikoliv kariéry, ale syna z ciziny, je i její plachá paní nazývaná Sametka, jedna z obyvatelek domova důchodců v Balíkově psychologickém filmu Konečná stanice (1981). Předtím ještě vytvořila hezkou epizodku bytné šaramantního kasaře Pěničky (R. Brzobohatý) v Sequensově kasařské romanci Pěnička a Paraplíčko (1971) a v komedii Karla Steklého Všichni proti všem (1977) hrála paní Rakovcovou, u které má uschovanou cennou sbírku výtvarných děl starý restaurátor (V. Šmeral). Tečku za film. kariérou učinila jako stará herečka živořící kočovné družiny Barbora ve Vávrově historickém snímku Komediant (1984). Tv. diváci ji viděli vesměs v rolích maminek a babiček, mj. maminku Náprstkovou v seriálu Sňatky z rozumu (1968) nebo panímámu Snížkovou, přísnou a chápavou babičku Věkovy nevěsty v seriálu F. L. Věk (1971). Objevila se i v dalších seriálech, např. Hostinec U koťátek (1971), Matka (1975), Ve znamení Merkura (1978), Dlouhá bílá stopa (1982), Malý pitaval z velkého města (1982), Sanitka (1984) a Synové a dcery Jakuba skláře (1985). Zajímavé postavy měla i v tv. inscenacích Zapomenutý čert (1964), Ztroskotání lodi Kapermeulen (1965), Dobrý člověk ještě žije (1967), Obžalovaná (1969), Mordová rokle (1970), Mášenka (1971), Chlap pravdu unese (1972), Nebezpečí smyku (1975), Tři na lavičce (1978), Vzorná tchýně (1980), Nebožtíci na bále (1980), Starožitníkův krám (1980), Diplomat (1982), Povídky malostranské (1984) aj. Její život i uměleckou dráhu tragicky poznamenalo její zadržení s malým synem na hranici při pokusu o emigraci do Anglie (1951), když celou akci vyprovokovala a řídila StB. Komunistická justice ji obvinila ze špionáže a velezrady, ale nakonec místo požadovaného trestu smrti ji odsoudili na 15 let (ve vězení strávila téměř 10 let). Roku 1969 se dočkala soudní rehabilitace a zproštění viny v plném rozsahu. Dodnes kolují dohady o rezoluci některých „uvědomělých“ div. kolegů a kolegyň žádajících pro ni smrt. Portrét mimořádné herečky s pohnutým osudem zachycují monografie Jindřicha Černého Jiřina Štěpničková (1996, 1999) a Šárky Horákové Jiřina Štěpničková: herečka v pasti (2005) či dokument Diagnóza: smrt nenávistí (2004) režiséra Jána Nováka v cyklu ČT Příběhy slavných. Laureátka Filmové ceny (1935), Národní ceny (1940) a roku 1968 jmenována Zasloužilou umělkyní.

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!