V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

ŠTĚPÁNEK, Zdeněk

Zdeněk ŠTĚPÁNEK (* 22. 9. 1896 Tvoršovice, okres Benešov, † 20. 6. 1968 Praha)  – herec a divadelní režisér; prasynovec dramatika Jana Nepomuka Štěpánka (1783–1844), bývalý manžel herečky E. Hálkové, otec herců J. Štěpánkové, M. ŠtěpánkaP. Štěpánka a divadelní režisérky a televizní analytičky Kristiny Taberyové (* 1951). Z otcovy strany byl potomkem starého selského rodu od Pardubic a po matce pocházel z chodského mlynářského rodu. Múzicky založený otec (hrál vášnivě na klavír a miloval divadlo) pracoval jako hospodářský správce na statcích a pro prchlivou povahu často měnil zaměstnavatele, a tak se rodina stále stěhovala. Nakonec se usadila v Rakovníku, kde se stal otec ředitelem lihovaru. Duchovně nejvíc obohatily malého Zdeňka prázdninové pobyty na dědečkově statku v Mateřově na Pardubicku: nejen, že k tomuto kraji přilnul jako k domovu, ale zásluhou strýce, operního tenoristy Karla Štěpánka, jehož vyprávění a zpěvu rád naslouchal, vzplál silnou touhou po divadle. Tento pocit v něm umocňovaly návštěvy představení ochotníků i kočovných společností v Rakovníku, kde začal studovat reálku. Z tercie přešel na hospodářskou školu, po jejímž ukončení pracoval jako dělník u otce v lihovaru a roku 1913 se stal hospodářským praktikantem na statku v Josefově u Jaroměře. Brzy dal přednost div. dráze, kterou v sedmnácti letech zahájil u kočovných div. společností A. Marka, Roberta Morávka a K. Jičínského. Odvodu do rakouské armády za 1. světové války předešel začátkem roku 1915 tím, že se sám přihlásil k pluku polských hulánů; týž rok na podzim byl raněn a zajat na ruské frontě. V Kyjevě vykonával různé profese: byl mj. kuchařem, pekařem, příručím, zpěvákem, vedoucím hotelu a dosáhl de facto propuštění ze zajetí. Od roku 1916 byl též vedoucím režisérem a hercem českého krajanského ochotnického divadla, na jehož činnosti se v tu dobu podíleli i někteří zajatci. Přihlásil se do 1. pěšího praporu dobrovolníků z českých usedlíků v Rusku nazvaného Česká družina a roku 1918 se stal členem Divadla čs. armády na Rusi, založeného a zprvu působícího v Jekatěrinburku (od únoru 1919 do května 1920 hrálo na Sibiři v různých místech podél magistrály). Štěpánek se v něm uplatňoval jako herec, režisér a dramatik. Když se v létě 1920 vrátil s legionáři do Prahy, zaskakoval v malých rolích na vinohradské scéně a na jednu sezonu odešel do Kladna. Roku 1921 ho angažoval V. Vydra do činohry Městského divadla na Královských Vinohradech a od roku 1934 až do smrti patřil k oporám činoherního souboru Národního divadla v Praze, kde krátce zastával post šéfa činohry (1954–55) a několikrát se pokusil o režii. V herecké tvorbě těžil vydatně z vlastního dramatického života. Ovlivnilo ho setkání s ruským div. herectvím a ve svém robustním, temperamentním a realistickém projevu kreativně zužitkovával i odkaz minulých generací (postupy romantických tragédů a umění realistických analytiků) a podněty div. současnosti. Byl hercem tragické podstaty, vynikal však i v úlohách komických a tragikomických. K hrdinským rolím, které se mu nadlouho staly doménou, jej předurčovala chlapská atletická postava, hrdé držení hlavy, plastická tvář, hluboké uhrančivé oči, mocný hlasový fond s nezvykle širokým rejstříkem od hřmotné deklamace až po zjihlý lyrický šepot, schopnost herecky vyjádřit vášeň i něhu, vůli i odevzdání. Měl mimořádné kouzlo osobnosti a diváky ovládal zvláštní podmanivou silou svých kreací, v nichž podával pronikavé analýzy duševního života člověka a které vedl v polohách patetických, divadelně nadnesených i zcela civilních. Úspěšně dovedl portrétovat výjimečné jedince i řadové občany, v hrách veršovaných i psaných prózou, domácích i zahraničních, klasických i současných. Nejbližší mu byl Shakespeare a realistické psychologické drama domácí a ruské provenience. Usiloval v nich o typy ostře od sebe odlišené. Už na Vinohradech se projevily dva základní póly jeho herectví: na jedné straně postavy mužů silné vůle, kteří jdou směle za svými dobrými nebo špatnými, vždy však velkými cíli (Shakespearův Hamlet a Macbeth, Čapkův Loupežník, Mahenův Jánošík), a na druhé straně psychologické studie lidí rozbitých, vnitřně rozervaných a chorobných (Protasov v Tolstého Živé mrtvole, Míťa Karamazov v Bratrech Karamazových, Myškin v Idiotovi). Obě stránky umění pak strhujícím způsoben rozvinul v Národním divadle, kde jako herec hrdinských poloh vynikl v úlohách Marca Bruta v Shakespearově dramatu Julius Caesar, maršála v Čapkově Bílé nemoci, Mikuláše Dačického z Heslova ve Stroupežnického Zvíkovském raráškovi a Paní mincmistrové, Shakespearova Macbetha, Othella i Krále Leara, Rostandova Cyrana z Bergeracu aj. Do světa rozporuplných charakterů spadají např. námořník Felix Charpeaux ve Vančurově Jezeru Ukereve, Raskolnikov ve Zločinu a trestu, Tětěv v Gorkého Maloměšťácích, Zachar Bardin v Gorkého Nepřátelích a Gajev ve Višňovém sadu. Velkou galerii tvoří postavy českého repertoáru, reprezentované Francim z Langrovy Periférie, mlynářem, vodníkem Ivanem a vrchním z Lucerny, Janem Husem z Tylovy stejnojmenné hry, Petrem Vokem ze Zuzany Vojířové, Franckem a Vávrou z Maryši, vladařem z Nezvalovy hry Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, Filipem Dubským a Jakubem Buškem z Našich furiantů. Všemi rolemi větší či menší měrou procházelo téma touhy po velikosti a radosti ze života, okouzlení z jeho možností a krásy. Všechny tyto rysy se zřetelně promítly i do celé tvorby před kamerou. Jeho první film. vystoupení je spojeno s příchodem na Vinohrady, kde byl tehdy dramaturgem Karel Čapek a šéfem činohry Jaroslav Kvapil. Podle Čapkova původního námětu natočil Kvapil film Zlatý klíček (1922). V této moderní, silnou sociální notou nesené pohádce, obsazené výhradně herci z Vinohrad (V. Vydra, F. Roland, O. Scheinpflugová, J. Vojta aj.), mu připadla jen epizodka soudního vykonavatele, ale i tu mu dlouho oficiální filmografie upíraly, neboť negativ a kopie snímku se nedochovaly. O tři roky později již vytvořil titulní postavu v životopisném filmu S. Innemanna Josef Kajetán Tyl (1925). K úspěchu snímku nepochybně přispěla popularita stejnojmenné Šamberkovy hry na vinohradské scéně, kde vytvořil rovněž titulní postavu. Základem filmu však byl životopisný esej J. L. Turnovského, který Štěpánek s redaktorem Bohušem Stejskalem přepsali do scénáře. Ve filmu F. Hlavatého Román hloupého Honzy (1926) hrál sympatického Jana Skácela, mladého ředitele upadající sklárny, který podnik iniciativou a pílí přivede k novému rozkvětu a získá si lásku dcery majitele (L. Freslová). Poslední „němou“ rolí byla titulní postava výpravné historické fresky J. S. Kolára Svatý Václav (1929), která přes vysoké finanční náklady nedopadla příznivě po stránce umělecké ani komerční. Ve zvukovém období do konce okupace vytvořil Štěpánek dvacet tři film. postav – většinou velkých, hlavních, titulních. Jen výjimečně hrál ve filmech nízké umělecké úrovně, zaviněné buď slabým námětem (Jana, 1935), či malou tvůrčí potencí režiséra jako v případě O. Kmínka (Žena na rozcestí, 1937; Její hřích, 1939). Naprostá většina filmů se Štěpánkovou účastí představovala nejhodnotnější tituly domácí produkce. Řadu rolí si přinesl z div. prken, dlouho však nedokázal odlišit film. a div. projev, a tak výkony někdy trpěly určitou teatrálností: veseloherně laděný napravený kasař Ferdyš v Kodíčkově adaptaci Langrovy komedie Obrácení Ferdyše Pištory (1931), nebo v podstatě tragická postava četaře Františka Matějky z válečného dramatu V. Binovce podle Langrovy hry Jizdní hlídka (1936). Div. pojatý byl i Antonín Havel v Borského zfilmování Jiráskovy Vojnarky (1936) a vůdce sedlácké rebelie, titulní hrdina dalšího filmu V. Borského, podle hry F. A. Šubrta Jan Výrava (1937). Na scénář H. Haase a Otakara Vávry natočil M. Frič komedii s melodramatickou zápletkou Ulička v ráji (1936), kde s chutí hrál komedianta Gustu. Frič ho následně obsadil do epizodky demokratického guvernéra v politické satiře Svět patří nám (1937), opírající se o hru VoskovceWericha Rub a líc. S podobnou rolí velitele vojenské akademie se setkal v Borově Neporažené armádě (1938). Ještě předtím vytvořil první dvě film. postavy, s nimiž byl spokojen sám a kde projevil smysl pro realistický, uměřený civilní výkon, odpovídající potřebám kamery a mikrofonu. Byl to diktátorský maršál v Haasově film. verzi Čapkova protiválečného dramatu Bílá nemoc (1937). Protihráčem v roli chudinského doktora Gallena mu byl stejně jako v divadle H. Haas. Charakter postavy, kterou psal Čapek přímo pro Štěpánka, ovšem Haas ve scénaři pozměnil. Neváhal – oproti Čapkovi – ukázat maršála nakonec podlomeného strachem před smrtí, jako slabocha ochotného nejen podepsat mír, ale obrátit se rozhlasem k národu s pokorným mírovým poselstvím. Ve Vávrově melodramatu podle románu Marie Majerové Panenství (1937) pak ztělesnil sobeckého bezohledného majitele jídelního automatu Josefa Nevostrého, překvapivě zjihlého láskou k nové zaměstnankyni Janě (L. Baarová). Od tohoto Vávrova debutu se datuje dlouholetá a plodná spolupráce obou umělců. Pod vedením Vávry demonstroval na plátně herecké kvality nejprůkazněji, nejzářivěji a v celém svém rejstříku. Neodolatelný byl Mikuláš Dačický z Heslova v Cechu panen kutnohorských (1938). Tuto postavu, založenou na div. kreacích ve Stroupežnického hrách, si sám scenáristicky zpracoval. Zpodobnil v ní renesančního chlapa, lehkomyslného frejíře, fanfaronského pijáka a rváče, ale také básníka, zapáleného vlastence a bojovníka za sociální a národní práva českého lidu. V současném kontextu – premiéra byla jen týden před zářijovou mobilizací 1938 a Mnichovem – nabyl Dačický se svou obranou země a lidu žhavé aktuálnosti. Později nato navázaly v dalších Vávrových historických filmech postavy fiktivní a autentické: převor Antonín (Rozina sebranec, 1945), svobodomyslný a sociálně cítící bakalář Jan (Nezbedný bakalář, 1940), Mistr Jan Hus (Jan Hus, 1954), hejtman Jan Žižka z Trocnova (Jan Žižka, 1955; Proti všem, 1956) a vědec Jan Evangelista Purkyně (Horoucí srdce, 1962). Vedle této linie film. herectví, v níž byl představitelem „hrdinského češství“, se již tehdy výrazně projevila i linie druhá – portréty nalomených a oslabených hrdinů, nejčastěji příslušníků inteligence: zamilovaný venkovský učitel Martin Balvín ve Vávrově melodramatu Kouzelný dům (1939), pohřešovaný americký průmyslník John Graigs nápadně podobný zadrženému muži bez dokladů v psychologickém dramatu M. Friče Muž z neznáma (1939), žárlivý důlní inženýr Jiří Gregor v dramatu M. Friče Druhá směna (1940) či lékař Svatopluk Slaba opět u Friče v dramatu podle Čapka Choda Experiment (1943). Z div. prken si přinesl i roli starého venkovského šumaře Jana Valenty v Borského adaptaci Tylovy Paličovy dcery (1941). Zestátněný film obohatil o dalších téměř čtyřicet hereckých kreací, v nichž dosahoval stále mimořádného emocionálního účinku i s přibývajícím věkem, kdy projev koncentroval do úsporných gest, a hlavně do práce se slovem. Kromě již zmíněných Vávrových filmů zpodobnil i další historické osobnosti, zejména ve filmech Václava Kršky: historik František Palacký v Revolučním roce 1848 (1949) a v Mladých letech (1952), politik František Ladislav Rieger v Mikoláši Alšovi (1951); nerudný pedantický přednosta psychiatrické kliniky profesor Kuffner v životopisném snímku M. Friče o psychiatru Janu Janském Tajemství krve (1953), Kozinův děd ve Fričových Psohlavcích (1955). Vytvořil však i další silné psychologické studie stárnoucích a starých mužů. V šrámkovsky poetické poloze to byl papírník Jan Hlubina v Krškově adaptaci Měsíce nad řekou (1953), v realistické poloze současně se silným politickým aspektem např. německý městský tajemník Helmuth Tietze ve Vávrově Nástupu (1952), obětavý zednický mistr František Vokáč v Balíkově Bombě (1957), bezcharakterní Mizina ve Vávrově přepisu Otčenáškova politického románu Občan Brych (1958), starý převozník Ryba ve Fričově Povodni (1958), sedlák Václav Marunáč v Machově Hořké lásce (1958), notorický alkoholik Jindřich Danda v dramatu M. Friče Dnes naposled (1958), opuštěný nemocný penzista Benda v Čechově psychologickém dramatu První a poslední (1959), nemocný venkovský lékař Mrázek v celovečerní prvotině Jiřího Hanibala a Štěpána Skalského Všude žijí lidé (1960) a profesor v Herzově psychologické detektivce z nemocničního prostředí Znamení Raka (1966). Utrpení, ale i statečnost lidí za nacistické okupace vyjádřil jako vězněný venkovský kantor Pešek zvaný táta v Balíkově Reportáži psané na oprátce (1961) a předseda židovské „samosprávné“ Rady starších David Löwenbach v Brynychově Transportu z ráje (1962). V jeho film. galerii nechyběly postavy vysokých důstojníků, pro něž byl disponován fyzickým zjevem, pevným držením těla a hlasovým fondem. Nejvýstižněji vojenskou strohost demonstroval v postavě maršála z Bílé nemoci, ale smysl pro charakterizační detail osvědčil i jako major čs. armády v Návratu domů (1948), omezenecký, chamtivý a opilecký maršál císařských vojsk Russworm v komedii Císařův pekař – Pekařův císař (1951), c. a k. generál v historickém dramatu Hvězda zvaná Pelyněk (1964), to vše u M. Friče, a pak německý generál v Novákově tragikomedii z dnů pražského květnového povstání Maratón (1968). Z celé plejády film. hrdinů se žánrově vymykají dvě figury: velitel kosmické lodi Vladimír Abajev v Polákově sci-fi dramatu Ikarie XB 1 (1963) a děd Vševěd ve Valáškově stylizované erbenovské pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1963). Na sklonku života jeho herecké umění zaznamenala televize v inscenacích Jediný horizont (1962), Malér (1965), Noc bez úsvitu (1966), Lékař v rozpacích (1966), Záhada sedmi černých koček (1967), Poslední opona (1967), Lucerna (1967), Waterloo (1967), Princezna Pampeliška (1968) a Jegor Bulyčov (1968). Jeho osobitě chraplavý, drsný hlas, který doprovázel ve funkci vypravěče nebo spíkra filmy dokumentární i hrané (Marketa Lazarová, 1967), nalezl veliké uplatnění zejména v recitaci, uměleckém přednesu a dramatické tvorbě rozhlasu. Štěpánek nejen hrál a režíroval, ale za první republiky psal div. hry s legionářskou tematikou (Monastyr nad tajgou, 1929; Kamaráde, kde jsi?, 1936 aj.). Je i autor memoárových knih Vlastní cestou (1948), Herec (1961, 1964), Vzpomínky (1966) a Za divadlem kolem světa (1970). Po válce byl vyšetřován pro podezření z kolaborace, protože jako oblíbený herec velkého morálního kreditu musel po Mnichově 1938 přečíst v rozhlasu prohlášení vlády o odstoupení pohraničí nacistickému Německu a za okupace (spolu se stovkami dalších) veřejně vyjádřit loajalitu ke Třetí říši. Tyto dvě události proti němu popudily veřejné mínění. V únoru 1947 bylo řízení zastaveno, ale rehabilitace se uskutečnila už na podzim 1947, kdy se vrátil na prkna první scény. Angažoval se v řadě organizací: roku 1934 se zúčastnil Div. a film. festivalu v Moskvě, byl tou dobou činný i ve Společnosti přátel nového Ruska a účastnil se akcí Klubu českých a německých div. pracovníků. V letech 1961–64 člen ÚV Svazu čs. div. a film. umělců. Kvalitu herectví dokazují i ceny, které za život získal (byť některé politicky motivované): trojnásobný laureát Národní ceny (1926, 1936, 1951), Národní umělec (1953), nositel Řádu práce (1958) a Řádu republiky (1963). Hereckou dráhu i životní osudy přibližují souhrnné a kritické knižní monografie Františka Götze Národní umělec Zdeněk Štěpánek: osobnost a dílo (1962), Ladislava Tunyse Zdeněk Štěpánek (1982), Jaroslava Vostrého Zdeněk Štěpánek: herec a dějiny (1997), Davida Laňky Zdeněk Štěpánek: něžný bouřlivák (2007) a Vávrův středometrážní střihový medailon Národní umělec Zdeněk Štěpánek (1960) i vzpomínkový portrét Všechny bitvy Zdeňka Štěpánka (2006) Petra Kotka v cyklu ČT Příběhy slavných.

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!