V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

ŠEJBALOVÁ, Jiřina

Jiřina ŠEJBALOVÁ provdaná Pipková (* 17. 9. 1905 Praha, † 23. 8. 1981 Praha)herečka. Pocházela z pražské úřednické rodiny s bohatým uměleckým zázemím: jeden dědeček měl sochařskou dílnu, druhý byl operní korepetitor a skladatel písní, tatínek, absolvent mnichovské malířské akademie, hrál na několik nástrojů, maminka ovládala techniku koloraturního sopránu. Od dětství ráda a dobře zpívala a projevovala i herecký talent. Původně měla jít na medicínu, ale na doporučení ředitele kůru u sv. Tomáše na Malé Straně se přihlásila na Pražskou konzervatoř. Zde se v operním oddělení školila ve zpěvu u profesorky Doubravky Branbergrové (1920–25) a další dva roky studovala na dramatickém oddělení. Hned po absolutoriu (1927) zpívala se značným ohlasem pohostinsky v opeře Národního divadla v Brně, ale místo tamního angažmá dala přednost avantgardní scéně Dada, působící v pražském Divadle Na Slupi. Zde si pod vedením Jiřího Frejky a E. F. Buriana, s nimiž ji spojoval vřelý cit pro poezii a hudebnost slova, získala obdiv mladého intelektuálního publika jako skvělá interpretka burianovských „coctailů“, v nichž oslňovala nápadně zářivým půvabem exotického zjevu, pohybovou kulturou, výraznou hrou velkých očí i temně zastřenou, ale přesto podmanivě melodickou hlasovou intonací. Zásluhou K. H. Hilara se po několika pohostinských drobných rolích stala roku 1928 členkou činohry Národního divadla v Praze, v jehož souboru zůstala nepřetržitě až do důchodu (1971). Ve 30. let vytvářela hlavně nekomplikované, sportovně založené dívky s krátce střiženými vlasy a koketní vlnou hozenou do čela, veselé, ostrovtipné, samostatné, praktické, rozhodné i zároveň snivé kamarádky, společnice a milenky mužů, s nimiž úspěšně soutěžila. Specifický typ moderní mladé ženy prosazovala i do postav klasického repertoáru. Její vývoj v těchto letech ovlivnila umělecká spolupráce s J. Frejkou, jehož požadavek syntetického hereckého projevu, vnitřně bohatého a lyricky intenzivního, dokázala všestranně naplnit. V jeho inscenacích vytvořila tímto způsobem Lisandru v Nezvalově adaptaci Calderonovy Schovávané na schodech, Julii v Neveuxově hře Julie aneb Snář, Laurencii ve Vzbouření na vsi Lope de Vegy, Lee ve Vančurově Jezeru Ukereve, Rosalindu v Shakespearově komedii Jak se vám líbí. Za války se od veseloherních typů dostala k velkým tragickým úkolům, jež pojímala na rozdíl od monumentalizující tradice jako studie civilního patosu vnitřně trpícího člověka (především Lessingova Mína z Barnhelmu, Leonora z Goethova Torquata Tassa a titulní role v Goethově tragédii Ifigenie na Tauridě). Po válce hrála ještě nějaký čas komediální typy mladých žen (Káča v Drdových Hrátkách s čertem, Líza Doolittlová v Shawově Pygmalionu), ale v 50. a 60. letech se již přehrála do rolí stárnoucích a starých žen, které se dívaly zpět za svým mládím a v některých případech i za ztraceným majetkem. Své nervózní, životem často zklamané hrdinky zobrazovala opět nekomplikovaně, někdy až s krutou přímostí, soustředěním na podstatné rysy jejich charakteru, nezřídka deformovaného. K mistrným portrétům z této doby patří zejména Phoebe Riceová v Osbornově Komikovi, paní Váchová v Hrubínově Srpnové neděli, Anna Pavlovna v Živé mrtvole, Chrobačka ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu, Polina Andrejevna v Čechovově Rackovi a Rebeka Nursová v Millerově Zkoušce ohněm. V roce 1973 hostovala na jevišti Činoherního klubu jako Marina v Kačerově inscenaci Strýčka Váni. Se vstupem na naši první scénu zavítala poprvé i do film. ateliérů, kde si na sklonku němé éry zahrála sličnou Hanku Solnařovou v nedochovaném, umělecky zcela nenáročném filmu O. Kmínka Hanka a Jindra (1929) podle předlohy Viléma Neubauera, autora sentimentálních románů. Jejím „titulním“ partnerem v roli zámožného manžela byl tenorista V. Norman. Závažnější herecký úkol dostala dva roky nato, kdy ji v jednom z prvních českých zvukových filmů Ze soboty na neděli (1931) svěřil režisér G. Machatý roli stenotypistky Nany, protřelé a vypočítavé moderní dívky volných mravů, která se pokouší zasvětit svou mladší naivní, nesmělou a nezkušenou kolegyni Mary (M. Maděrová) do nočního velkoměstského života. V této roli, podobně jako ve většině postav na jevišti, zdůraznila, že sex hraje v životě ženy velkou, někdy rozhodující roli. Třebaže se kritika o jejím hereckém výkonu vyjádřila vesměs pochvalně, hodnotnějších příležitostí před kamerou se dočkala až o několik let později. Mezitím sice hrála ve filmech, ale už názvy i jména režisérů napovídají, že nešlo o díla a tvůrce s vyššími uměleckými ambicemi. Úlohami frivolních subret, prostopášných mondén, záletných paniček či záhadných žen vyplnila komediální i dramatické příběhy S. Innemanna (Malostranští mušketýři, 1932; Sňatková kancelář, 1932), Miroslava Cikána (Záhada modrého pokoje, 1933) a J. Svitáka (Pan otec Karafiát, 1935; Rozvod paní Evy, 1937; Srdce na kolejích, 1937). Převýšila je pouze Haasova adaptace div. komedie Edmonda Konráda Kvočna (1937), v níž si zahrála Mílu Venturovou, která rozvodem prolomí šťastný klid své matky (R. Nasková) – „kvočny“, žárlivě střežící rodinné štěstí svých dětí. Umělecké zadostiučinění jí poskytl až režisér Otakar Vávra, když jí svěřil roli krásné paní Žofky ve svěží historické komedii Cech panen kutnohorských (1938). Zahrála tu pohlednou paničku, odloženou a uraženou milenku pana Mikuláše (Z. Štěpánek), choť starého slabošského měšťana Třísky (F. Smolík), která se bez uzardění nechává dobývat podvodným německým alchymistou Wolframem (B. Karen). V honosném renesančním kostýmu dokázala být neobyčejně jistá a noblesní, pod maskou dojemné bezbrannosti zase neskonale protřelá a rozkošně zkažená. Její osobitě zabarvený měkký a mazlivý hlas s náznakem koketního šišlání dokonale dokreslil charakter postavy. Není bez zajímavosti, že dva měsíce po premiéře filmu byla uvedena do repertoáru Národního divadla Stroupežnického veselohra Paní mincmistrová (Vávrův film z ní námětově čerpal), v níž zpodobnila tutéž roli paní Žofky. Její tvůrčí přínos ocenil i O. Vávra, když ji obsadil do ústřední ženské role následujícího dramatu Humoreska (1939), stejnojmenného přepisu novely K. M. Čapka Choda. Zde jí připadla v postavě vynikající cellistky Julie Multrusové-Herdové opět úloha mladé nevěrné manželky, tentokrát váženého advokáta (F. Smolík). Ze třetí spolupráce s režisérem O. Vávrou vzešla už jen nepříliš náročná, spíše jen dekorativní role hraběnky Evženie Angelyové v melodramatu Maskovaná milenka (1940). Tímto snímkem se uzavřela jedna fáze její film. tvorby, když se na osm let natáčení vzdala. Novou, umělecky nejvýznamnější film. etapu, která jí spolu s div. prací přinesla nejvyšší ocenění, zahájila ve druhé polovině 50. let postavou paní Kláry Rýdlové v psychologicky náročném filmu Jiřího Weisse Vlčí jáma (1957), natočeném podle stejnojmenného románu Jarmily Glazarové. Do té doby totiž hrála ve znárodněné kinematografii jen drobnější, i když v jejím podání vždy výrazné postavy: špionku Weberovou alias Sternovou v Cikánově špionážním dramatu Případ Z-8 (1948), ženu soudního rady Štěpána (J. Beyvl) ve Steklého komedii Soudný den (1948), komickou paní starostovou v Hubáčkově film. přepisu Haškových povídek Haškovy povídky ze starého mocnářství (1952) či naopak tvrdou a panovačnou kavárnici Stýblovou v Hubáčkově zfilmování Včeličkova románu Kavárna na hlavní třídě (1953), majitelku módního salonu v přepisu povídky Svatopluka Čecha Jestřáb kontra Hrdlička (1953) V. Borského, ženu starosty Bublicha (V. Vydra ml.) ve Wassermanově a Novákově satirické komedii Nejlepší člověk (1954), herečku kočovné div. společnosti Helenu, vnášející do života dospívajícího studenta Ratkina (E. Cupák) prchavé kouzlo nedovolené erotiky v Krškově šrámkovském Stříbrném větru (1954), dojemně naivní hostinskou Boženu, okouzlenou pozérským kočovným hercem (J. Plachý), kvůli němuž načas opustí svého Tatrmuže (S. Rašilov) v Grussově poláčkovské komedii Hostinec „U kamenného stolu“ (1948). Proti nim se v mnohotvárné roli stárnoucí měštky Kláry Rýdlové z Vlčí jámy, ženy citově vyprahlé a sobecké, pyšné a panovačné, chorobně svárlivé a podezíravé, ale v jádru hluboce nešťastné, dobrala takové hloubky psychologického ponoru i síly sugestivního hereckého výrazu v postupné proměně milující manželky ve stýskavou žárlivou paničku, terorizující celé okolí, a posléze v uvadlou stařenu, sveřepě se bránící smrti, že udivila a uchvátila kritiku a diváky nejen doma, ale i v zahraničí: získala Zvláštní medaili za herecký výkon na MFF v Benátkách 1958. Postavy sobeckých měšťáckých paniček a hašteřivých stárnoucích žen – Tadrachová v tragikomedii Morálka paní Dulské (1958) J. Krejčíka, Kalousová ve Vávrově dramatu Občan Brych (1958), Matysová ve Weissově dramatu Taková láska (1959), matka studenta Pavla (I. Mistrík) ve Weissově okupačním dramatu Romeo, Julie a tma (1959) – vyvrcholily paní Vachovou z Hrubínovy komedie Srpnová neděle (1960), opět v režii O. Vávry. Tento extrakt negativních rysů maloměšťáctví si přinesla do filmu z div. prken. Mistrovským způsobem ukázala, že při vší duševní omezenosti a pavlačové vulgaritě je Vachová i bezbrannou obětí svého muže (B. Záhorský) a celého svého života, který v ní ubil každičkou jiskřičku lidství a udělal z ní hysterickou ženskou, směšně si hlídající vylhanou iluzi „rodinného štěstí“. Ve zcela jiné poloze se pohybovala paní Kubzová, celých padesát let věrná manželka hornického důchodce (opět B. Záhorský) ve veselohře Zlatá svatba (1972), prostá venkovská žena, která to se svým „starým“ nemá vždy lehké, z níž však na rozdíl od Vachové přímo sálá přirozené a zdravé lidství. Ze stejného rodu byla i její babka Anna v normalizační komedii A. Kachlíka Náš dědek Josef (1976), také s B. Záhorským v titulní roli. Dvě velké, psychologicky náročné postavy z posledního období film. tvorby tematicky spojila 2. světová válka, která je – každou jinak – tragicky poznamenala. Paní Vláčilovou, hrdinku film. debutu mladých režisérů D. Kleina a Miroslava Soboty Místenka bez návratu (1964) tím, že jí odcizila jediné dítě, vychované v německé rodině. A paní Marii Hahnovou z filmu Václava Matějky Sólo pro starou dámu (1978) tím, že opustila svou vlast a – třebas nevědomě – tak zradila své někdejší přátele, k nimž ani po mnoha letech při návštěvě rodiště nenajde cestu. Z galerie film. postav nelze opominout ani ježibabu v Kašlíkově přepisu Dvořákovy opery Rusalka (1962), titulní hrdinku vdovu Večeřovou, v Machově satiře Tchýně (1963), babičku ve Vošmikově dětské komedii Táto, sežeň štěně (1964), kuplířskou penzistku Trčkovou v Podskalského Světácích (1969) a vdovu Bernardovou v Herzově psychologickém příběhu Den pro mou lásku (1976). Její velké herecké umění hojně využíval rozhlas, a zejména televize, jejíž archiv obohatila řadou krásných ženských portrétů ve svém podmanivém podání. Připomeňme její výkony v tv. inscenacích a filmech Nejsme doma (1960), Magdalena Dobromila Rettigová (1961), Začátek konce (1961), Světáci (1963), Promiňte, omyl (1963), Slzy, které svět nevidí (1963), Příběh dušičkový (1964), Láska jako trám (1967), Spravedlnost pro Selvina (1968), Tchýně (1969), Babička je ráda (1978) a Nezralé maliny (1981). Objevila se i v seriálech Sňatky z rozumu (1968) a Taková normální rodinka (1971). Od roku 1967 (od 1968 jako profesorka) vyučovala jevištní řeč na DAMU. Je autorkou dvou kuchařských knih prokládaných vzpomínkami a hereckými historkami Vaříme na chatě (1969) a Abychom netloustli (1970). Miloš Makovec natočil její film. medailon Jiřina Šejbalová (1961). Její uměleckou činnost shrnuli v knižních monografiích Josef Träger Jiřina Šejbalová (1966) a Alexandra Prosnicová Jiřina Šejbalová (1986). Roku 1958 byla jmenována Zasloužilou umělkyní a roku 1965 Národní umělkyní (1965).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!