ŠAVRDA, Zdeněk
Zdeněk ŠAVRDA (* 22. 9. 1907 Votice, okres Benešov, † 7. 4. 1982 Praha) – herec; manžel loutkoherečky Jany Mikulové (* 1924) a L. Plaché a otec herečky Z. Šavrdové. Spolupracoval s poloprofesionálním souborem SDDOČ Praze-Nuslích (1927–28). Absolvoval dramatické oddělení Konzervatoře Praha (1934), byl členem souboru Nového divadla (1934–35) a Osvobozeného, respektive Spoutaného divadla (1935–36). Poté měl angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (1936–41) a pražské holešovické Uranii (1941–44). Po válce prošel soubory Divadla 5. května (1945–48), Divadla státního filmu (1948–51) a činohry Národního divadla (1951–78). Jeho herecké začátky ovlivnily surrealistické režie Jindřicha Honzla. Za léta působení na naší první scéně se vypracoval v typ herce menších rolí, řešených v pevných, jednoznačných a zkratkovitých liniích. Vytvořil galerii klasických českých lidových figur i postav světového repertoáru, v nichž kladl důraz na pádnost sdělení. Úděl představitele okrajových a epizodních rolí ho postihl i ve filmu, kde se poprvé objevil jako sochař, soused Kulichových, ve Slavínského herrmannovské komedii Vdavky Nanynky Kulichovy (1935). Pravidelněji natáčet začal v další dekádě, která mu přinesla dokonce i šest rolí v jednom roce (1949). Má na kontě přes třicet filmů, v nichž zanechal drobné žánrové figurky chlapíků různých profesí a činností, přičemž některé hrál i opakovaně: průvodčí ve vlaku (Jarní píseň, 1944; Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář, 1949), hostinské (Nevíte o bytě?, 1947; Zvony z rákosu, 1950), domovníky (Až se vrátíš…, 1947; Revoluční rok 1848, 1949), lékaře (Pan Novák, 1949; Dva ohně, 1949), četníky (Zocelení, 1950; Botostroj, 1954) a dělníky (Posel úsvitu, 1950; Karhanova parta, 1950). Byl i hercem (Okouzlená, 1942), vedoucím obchodu (Zlaté dno, 1942), vojákem (Nikola Šuhaj, 1947), lékárníkem (Červená ještěrka, 1948), telefonním montérem (Dnes o půl jedenácté, 1949), soudcem (Velká příležitost, 1949) a soudním zřízencem (Přiznání, 1950). V polovině 50. let se na delší dobu ve filmu odmlčel, až čelní normalizační režiséři ho začali využívat, ale opět jen v epizodkách. V historických filmech ze vzdálenější i nedávné minulosti: člen správní rady (Slečna Golem, 1972), císařský lokaj (Svatby pana Voka, 1970), komorník (Čas lásky a naděje, 1976; Vítězný lid, 1977) a starý tiskař (Osvobození Prahy, 1976). Do příběhů různých žánrů a tematických okruhů ze současnoti přispěl postavičkami biletáře v kině (Můj brácha má prima bráchu, 1975), přísedícího u soudu (Tobě hrana zvonit nebude, 1975), číšníka (Radost až do rána, 1978) a zřízence (Poprask na silnici E 4, 1979). Ojediněle se objevil i na tv. obrazovce (Zajatec šílenství, 1971; Příběh se starou lenoškou, 1972; Splynutí duší, 1976). Angažoval se v řadě organizací a intenzivně se věnoval politické činnosti. Od roku 1934 byl ve výboru Svazu českých herců a byl i členem ilegální KSČ (od 1938).