V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

SYNKOVÁ, Jana

Jana SYNKOVÁ (* 18. 4. 1944 Praha)  – herečka; manželka divadelního režiséra, herce, spisovatele a výtvarníka J. Schmida. Pochází z rodiny advokáta, ale mezi předky z matčiny strany má i známé jevištní umělce (dědeček R. J. Menšík zpíval ve vinohradské operetě a babička Emílie Herrmannová-Menšíková byla primabalerínou vinohradského divadla). Záliba v recitaci ji přivedla do dramatického kroužku Domu pionýrů v Grébovce. Po maturitě (1961) byla jednu sezonu elévkou Městského oblastního divadla v Mladé Boleslavi a rok strávila v pražské experimentální scéně Maringotka (1964–65) Z. Kočové. Po dokončení herecké výuky na DAMU (1967) nastoupila do libereckého Divadla F. X. Šaldy (1967–69), kde si za dvouletého angažmá prověřila hereckou vybavenost v klasickém a moderním repertoáru, např. jako Nina v Lermontově Maškarádě, sekretářka v Havlově Ztížené možnosti soustředění, Eva v Kunderově Ptákovině. Roku 1969 se stala členkou Naivního divadla Liberec, respektive Studia Ypsilon, s nímž přešla roku 1978 do Prahy a dodnes patří k jeho stabilním oporám. Hravá jevištní poetika této scény, zaměřené především na humor a parodii s hojným využíváním improvizačních postupů, kolektivní spontaneity a muzikálních schopností herců, dokonale vyhovují jejímu temperamentnímu naturelu, expresivnímu a dynamickému projevu, smyslu pro komickou nadsázku a grotesknost. Hrála zde ve většině inscenací, kde zaujala třeba jako Ostap Bender ve Dvanácti křeslech, Shakespearova Lady Makbeth, Maruška v Třinácti vůních, matka Ubu v Jarryho Králi Ubu, Margarita Ivanovna v Sebevrahovi, matka ve Svaté rodině a ježibaba v Rusalce. Před kameru se poprvé postavila už za studií ve školním filmu Motýl (1965) posluchače FAMU Elmara Klosse. Profesionální podmínky natáčení poznala až při realizaci tragikomedie E. Schorma Farářův konec (1968), kde se mihla v epizodce francouzské dívky. Vedlejší úlohou fotografky Heleny ji pověřil režisér V. Olmer ve své celovečerní prvotině Takže ahoj (1970). Její spolupráce s filmem zintenzivněla až ve druhé polovině 70. let. Pisklavý hlas, afektovaný a expresivní způsob vystupování, přepjatost a pichlavě přísný či naivně udivený výraz tváře s charakteristickými brýlemi se staly jak na film. plátně, tak i na tv. obrazovce základními znaky jejího pevně zavedeného typu uštěpačných, upjatých, komisních, hašteřivých a hysterických žen, většinou vysokoškolsky vzdělaných a ve svých touhách neukojených. Mnohdy její postavy mají až karikaturní rysy. Nejprve se do diváckého povědomí zapsala kreacemi v komediálních moralitách režisérkyV. Chytilové: jako laborantka ve Hře o jablko (1976), a hlavně jako záletná primářka a manželka poněkud ušlápnutého učitele (Z. Svěrák) v Kalamitě (1981). Přehlédnout se však nedala ani ve filmech jiných režisérů, kde se objevila v malých i vedlejších rolích kunsthistoričky (Střepy pro Evu, 1978), příslušnice VB (Jak rodí chlap, 1979), redaktorky (Evžen mezi námi, 1981, 1990), švagrové (Schůzka se stíny, 1982), učitelky (Evo, vdej se!, 1983), sekretářky pražské filiálky firmy Elektrolux (Smrt krásných srnců, 1986) a zvědavé paní (Akumulátor 1, 1994). Jednu z mála ryze sympatických postav vytvořila v Gawlikově povídce Buldoček z filmu Malostranské humoresky (1995). Hrála zde hodnou paní Elu, v jejímž bytě připravují mladí loutkoherci hru o Faustovi. Režisér [VOREL Tomáš|T. Vorel]] ji v hořké komedii Kamenný most (1996) trefně obsadil do role profesorky FAMU, nápadně připomínající verbálním projevem režisérku Chytilovou. Největší popularitu jí však bezesporu přinesla úloha protivné a švitořivé tety Kateřiny, za jejíž výstižné ztvárnění ve Věrčákově seriálové a film. adaptaci humoristického románu Zdeňka Jirotky Saturnin (1994) byla nominována na Českého lva. Galerii svých potrhlých a citově strádajících intelektuálek doplnila v 90. letech dalším přírůstkem: postavou policejní psycholožky Kudlákové, marně uhánějící titulního hrdinu (L. Potměšil) v sérii Soukupových bláznivých komedií Byl jednou jeden polda (1995), Byl jednou jeden polda II – major Maisner opět zasahuje! (1997) a Byl jednou jeden polda III – major Maisner a tančící drak! (1999). Poté si zahrála maminku Michala (M. Suchánek), jednoho z trojice kamarádů (O. Vetchý a T. Hanák), o jejichž loupežných přepadeních pojednává Chlumského kriminální černá komedie podle skutečné události Prachy dělaj člověka (2006). V obdobném typu postav se hojně prezentuje rovněž na tv. obrazovce v komediálních i dramatických inscenacích a filmech (Dveře, 1976; Smyk na mrkvi, 1978; Této noci v tomto vlaku, 1984; Sardinky aneb Život jedné rodinky, 1986; Případy pana Janíka, 1990; Den D Dáši B., 1990; Vraždy a něžnosti, 1999; Případ mediálního trpaslíka, 2004), pohádkách (Mykolko – hop!, 1984; Libeňský čaroděj, 1988; Jaké vlasy má Zlatovláska, 1992) a seriálech (Logaritmus lásky, 1985; Arabela se vrací, 1990; Život na zámku, 1995; Bubu a Filip, 1996; Motel Anathema, 1997; Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, 2003; Letiště, 2006). Je autorkou div. hry pro děti Začarovaný vůl (1995), esejů i písňových textů (např. k inscenaci Sebevrah). S traumatickými událostmi z dětství se svěřila v cyklu ČT 13. komnata (2009).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!