V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

SUCHÝ, Jiří

Jiří SUCHÝ (* 1. 10. 1931 Plzeň)  – textař, zpěvák, skladatel, autor, herec, výtvarník a divadelní ředitel; bratr žurnalisty, spisovatele, scenáristy, textaře, karikaturisty a moderátora Ondřeje Suchého (* 1945), manžel textilní a jevištní výtvarnice Běly Suché (1939–1985). Jako syn amatérského loutkáře prožil prvních pět let života v Klatovech, od roku 1936 žije v Praze. Pronikavý a všestranný talent samouka se projevoval zprvu výtvarně. Soukromě navštěvoval Rotterovu kreslířskou školu a od roku 1947 pracoval jako reklamní grafik v ateliéru Burjanek a Remo (pozdější podnik Propagační tvorba), kde se roku 1955 připojil k hudební skupině svého kolegy Viktora Sodomy, která začala již pod názvem Acord klub pravidelně vystupovat v Redutě. Hrál v ní na kontrabas, zpíval, psal texty a skládal i vlastní písně, jimiž poutal pozornost diváků, ale i M. HorníčkaI. Vyskočila, kteří ho přizvali do svých literárně hudebních kabaretů (tzv. textappealů) v Redutě a kavárně Vltava. Roku 1958 stál u zrodu Divadla Na zábradlí, které uvedlo jeho první hru Kdyby tisíc klarinetů. S muzikanty J. ŠlitremF. Havlíkem založil roku 1959 divadlo Semafor, kde spolu rozvinuli osobitou formu autorského hudebního divadla, jímž navázali na předválečnou tradici poetického revuálního divadla a kabaretních scén. Semafor a jeho písně, zejména z období 60. let, zásadně ovlivnily nejen tehdejší mladou generaci, ale staly se v kontextu českého divadla a moderní populární hudby skutečným kulturním fenoménem (vedle protagonistů Suchého a Šlitra tu hvězdnou kariéru odstartovali např. K. Gott, H. Hegerová, W. Matuška, E. Pilarová, ale i P. Filipovská, V. Křesadlová, K. Štědrý, N. Urbánková, M. Voborníková aj.). Značnou měrou se o to zasloužil právě Suchý jako vůdčí osobnost této scény: vedoucí organizátor, hlavní dramatický autor, textař, herec, režisér i výtvarník. Svůj nejvlastnější dramaticko-tvůrčí i herecko-pěvecký profil nalezl zejména v kabaretně reminiscenčních pásmech vycházejících z písničkového základu, volně pospojovaného mluveným slovem, pantomimou a scénickými gagy. V nich se uplatňoval se Šlitremv komické dvojici, typově charakterizované oblekovými rekvizitami: Suchý s francouzským slamákem a Šlitr s buřinkou. Z více než dvou desítek původních inscenací které společně připravili s mnoha písňovými hity, zmiňme alespoň tituly Taková ztráta krve (1960), Zuzana je sama doma (1960), Jonáš a tingtangl (1962), Dobře placená procházka (1965) a Jonáš a doktor Matrace (1969). Zvláštním civilním projevem se vyznačuje i Suchého interpretace převážně vlastních písní (Tulipán, Klokočí, Malé kotě, Pramínek vlasů), kterých napsal kolem tisíce a jež svou lyričností a nápaditou prací s jazykem mnohdy dosahují básnických kvalit. Po smrti Šlitra (1969) se stal hlavním komponistou divadla a Suchého nejbližším uměleckým kolegou semaforský kapelník a klarinetista F. Havlík, s nímž napsal řadu dalších úspěšných představení, jako byla Kytice (1972), Elektrická puma (1974), Sladký život blázna Vincka (1975), Smutek bláznivých panen (1977) a Dr. Johann Faust (1982). Za normalizace, kdy byly Suchého tvůrčí možnosti značně omezeny (zákaz publikační činnosti a přístupu do médií), přineslo nový impuls jeho tvůrčímu směřování herecké partnerství s J. Molavcovou, které trvá od poloviny 70. let dodnes. Na jevišti a poté i před kamerou vytvořili komické duo v povahově protikladných postavách zestárlého světáckého kabaretiéra Jonáše a jeho oddané uklízečky Melicharové. Se změnou režimu roku 1989, kdy se Semafor osamostatnil a Suchý se stal jeho ředitelem, nenalezl nový repertoár již tak silnou diváckou odezvu, jako tomu bylo v minulosti. Stranou jeho uměleckých ambicí nezůstal ani film. Poprvé s ním přišel do úzkého kontaktu už na sklonku okupace, kdy se jako chlapec mihl mezi pasažéry vystupujícími z tramvaje v melodramatu V. Wassermana Sobota (1944). Podruhé se na plátně objevil v epizodce studenta s basou, který v Makovcově současném příběhu Snadný život (1957) zpívá se studentem Michalem (J. Zíma) píseň Dáme si do bytu. Plnohodnotnou hereckou kreaci předvedl až jako jeden z protagonistů komedie A. Kachlíka Bylo nás deset (1963), kde hrál zpívajícího vojáka základní služby Štefana Medveda, který s kamarády založí hudebně divadelní soubor, aby unikli šikaně ze strany těch starších. Úlohu vojáka, tentokrát v kombinéze parašutisty, si zopakoval v protiválečném muzikálu Kdyby tisíc klarinetů (1964), který podle jeho div. předlohy natočili režiséři V. Svitáček a Ján Roháč. Ve zcela civilní poloze ho mezitím zachytil snímek M. Formana Konkurs (1963), v jehož druhé povídce, která dala název celému filmu, vybírá se Šlitrem nové zpěvačky do svého divadla. Tragikomickou postavu zřízence Pepíčka Janáčka, nešťastně zamilovaného do půvabné zpěvačky Clary Reginy (E. Pilarová) a neprávem odsouzeného za krádež perlového náhrdelníku a vraždu, vytvořil v hudební komedii J. Menzela na námět Josefa Škvoreckého Zločin v šantánu (1968). Jeho partnerem v roli smolařského obhájce, který se svým klientem Pepíčkem skončí ve vězeňské cele i pod šibenicí, byl J. Šlitr. Ještě předtím, než se mu definitivně uzavřely brány barrandovských i jiných studií, natočil jako svůj režijní debut autorský film Nevěsta (1970), poeticky laděnou smutnou komedii o peripetiích venkovské dívky (M. Vančurová), která podlehne nesmyslné věštbě falešného chiromanta, opustí všední život a bláznivě, leč marně se žene za štěstím. Divákům v kinech se připomněl až po polovině 80. let, kdy s režisérem Vladimírem Sísem převedl do film. podoby semaforské kabaretní pásmo Jonáš a Melicharová (1986), na které pak volně navázali snímkem Jonáš II aneb Jak je důležité míti Melicharovou (1988), jehož scénář již nevycházel ze žádné hry. K film. režii se Suchý vrátil a začal se jí intenzivně věnovat od počátku 90. let v rámci vlastní film. společnosti Perplex, jež zachycuje jak archivní záznamy semaforských představení a reedice tv. pořadů, tak novou původní tvorbu videofilmů a videoprogramů (Fífa, 1995; Babana, 1996; Magda, její ztráty a nálezy, 1997; Královna bublin, 1999; Kdo unesl metaře, 2000; Zajatec lesa, 2001), pod nimiž je autorsky a režijně podepsán výhradně Suchý. Pro dokumentární cyklus Gen společnosti Febio natočil medailon J. Menzela (1994). Nejvíce však Suchý obohatil českou kinematografii písňovými texty, které celé nebo jen úryvky z nich zaznívají v jeho podání či někoho jiného v mnoha hraných, animovaných a dokumentárních filmech. Pro některé z nich byly speciálně napsány (Hlavní výhra, 1958; Zkouška pokračuje, 1959; Žalobníci, 1960; Sedmikrásky, 1966; Malinový koktejl, 1982; O statečném kováři, 1983). Suchého písně a zvukové záznamy inscenací postupně vyšly na všech typech audionosičů v různých sestavách a kompilacích, uchovány jsou i v archivech ČT a Českého rozhlasu. Knižně vydal řadu sbírek a výborů písňových textů a poezie (Klokočí, 1964; Motýl, 1965; Písničky, 1969; Med ve vlasech, 1970; Kolik očí má den, 1987; Trocha poezie, 1989), krátkých próz (Sto povídek aneb Nesplněný plán, 1966; Knížka aneb Co mne jen tak napadlo, 1986) a vzpomínek (Vzpomínání: od Reduty k Semaforu, 1991; Život není obnošená vesta, 1995; Tak nějak to bylo, 1997; Inventura, 2000). V letech 1999–2005 byly vydány v editorské péči Václava Kadlece do dvaceti svazků rozvržené sebrané spisy pod souborným nazvané Encyklopedie Jiřího Suchého. Své životní osudy, tvůrčí dráhu a názory přibližuje Suchý v knižních rozhovorech s Karlem Hvížďalou (Povídání, 1991) a Magdou Hettnerovou (Jiří Suchý: mé srdce – tisíc kilowatt, 2005). Režisér L. Smoljak natočil jeho portrét (1994) do dokumentárního cyklu Gen společnosti Febio. Jako výtvarník se Suchý zabývá hlavně kresbou a volnou grafikou. Ilustracemi doprovodil jak vlastní literární díla, tak knihy jiných autorů. Pravidelně se představoval na řadě výstav kolektivních, samostatných i společných s J. Šlitrem a svou ženou. Roku 1990 založil vydavatelství Klokočí (hudba, knihy, výtvarná díla, pohlednice aj.). Za přínos v oblasti divadla, literatury a hudby byl odměněn státním vyznamenáním Medailí Za zásluhy II. stupně (1995), Zvláštní cenou kolegia Thálie (2002), Cenou Ministerstva kultury ČR (2005) a Cenou Jaroslava Seiferta (2005). Členové Akademie populární hudby ho uvedli do Síně slávy (1996) a Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (2000).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!