V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

SUCHAŘÍPA, Leoš

Leoš SUCHAŘÍPA (* 15. 2. 1932 Varnsdorf, † 14. 6. 2005 Praha)herec, překladatel, divadelní dramaturg a teoretik; manžel teatroložky Heleny Suchařípové (* 1937) a otec herce D. Suchařípy. Jeho otec, obchodní cestující s nádobím značky Norma, skončil kvůli židovskému původu v koncentračním táboře, kde na sklonku válku zahynul. Jako gymnazista začal hrát v Divadelním kolektivu mladých. Po maturitě studoval rok na DAMU div. vědu, kterou absolvoval roku 1957 na Vysoké škole divadelní v Moskvě (GITIS). V Praze pak působil jako redaktor a šéfredaktor Divadelních novin, časopisu Divadlo a odborný asistent na UK. Jevištní praxi zahájil jako dramaturg a příležitostný herec v Činoherním klubu v Praze (1968–73) a v karlovarském Divadle Vítězného února (1973–75). První velké herecké příležitosti mu poskytl Ivan Rajmont během dvanáctiletého angažmá v ústeckém Činoherním studiu (Jakub fatalista, Leonce a Lena, Být královnou v Samandalu, Muž jako muž, Edessa, Troilus a Kressida, Ženitba, Goldoniáda, Cesta na parníku Lanna 8, Parosský mramor, Dobové tance, Komedie masopustu, Tři sestry, Foxtrot, Dantonova smrt). Na tamním repertoáru se podílel i dramaturgicky, ovšem utajovaně. Svůj návrat do Prahy nasměroval do Realistického divadla (1987–92) a od roku 1992 byl členem Divadla Na zábradlí, kde vytvořil své vrcholné herecké kreace v inscenacích Jana Grossmana (Don Juan, Pokoušení, Kafkovo brko) a P. Lébla (Dorn v Rackovi, Serebrjakov ve Strýčku Váňovi, Lebeděv v Ivanovovi). Se synem Davidem se sešel roku 2001 na jevišti Činoherního klubu jako Estragon a Vladimír v Čekání na Godota. Do kinematografie vstoupil epizodní úlohou německého šlechtice v Daňkově historickém dramatu Spanilá jízda (1963) a během 60. let mu mladí tvůrci z okruhu nové vlny (E. Schorm, J. Menzel, Pavel Juráček) nabídli několik menších úloh intelektuálů a funkcionářů (Návrat ztraceného syna, 1966, Pět holek na krku, 1967; Muž na útěku, 1968; Případ pro začínajícího kata, 1969; Skřivánci na niti, 1969). V následujících desetiletích ztvárnil před kamerou kolem třiceti většinou menších postav vzdělanců a otců, ironicky a skepticky glosujících jednání svého okolí (Šance, 1971; Hra na telo, 1979; Poslední mejdan, 1983; Jak básníci přicházejí o iluze, 1983; Prodavač humoru, 1984; Skřivánčí ticho, 1989; Nemocný bílý slon, 1990; Byli jsme to my?, 1990). Výjimkou byla titulní role záhadného pana Blasia, jehož identitu odhalí dva malí chlapci v koprodukčním německo-českém dětském snímku Dobrodružství s Blasiem (1974). Jeho výrazný zjev s vousatou tváří a svébytný projev s nezaměnitelnou dikcí ovšem plně využila až V. Chytilová v titulní tragikomické postavě stárnoucího ješitného seladona Karla v provokativní satirické moralitě Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983). Ve fiktivním životopisném snímku o všestranném géniovi Jára Cimrman, ležící, spící (1983) L. Smoljaka hrál francouzského inženýra A. G. Eiffela, stavitelé známé ocelové rozhledny, proslulé dominanty Paříže. Hold jeho herectví vzdala také Alice Nellis, v jejíž komorní tragikomedii Ene bene (1999) ztělesnil v partnerské dvojici s I. Janžurovou nemocného pana Zacha, furiantského manžela a spikleneckého otce. Naposledy si ve filmu zahrál včelaře ve Vorlově ekologické moralitě Cesta z města (2000). Na tv. obrazovce se objevoval jen sporadicky (Domek u lesa, 1985; Ohnivé ženy se vracejí, 1986; Strašidlo cantervillské, 1989; Den D Dáši B, 1990; Bylinková princezna, 1991; Trampoty pana Humbla, 1997; Mladý chemik, 1998; Nadměrné maličkosti: Drámo, 2004). Vedle herectví a teoretické činnosti vynikl jako brilantní překladatel ruské dramatiky: N. V. Gogola, A. N. Ostrovského, A. P. Čechova. Pro své postoje musel za normalizace čelit různým tvůrčím omezením. Jeho osudy se pokusil Tomáš Kábele zachytit v dokumentárním portrétu Široká duše (2006) z cyklu ČT Příběhy slavných.

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!