V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

SOVÁK, Jiří

Jiří SOVÁK vl. jm. Jiří Schmitzer (* 27. 12. 1920 Praha, † 6. 9. 2000 Praha)  – herec, otec herce a zpěváka J. Schmitzera. Vyrostl v otcově smíchovském hostinci, kde poznával svět z jiného úhlu než jeho vrstevníci a kde úspěšně bavil hosty. Jako dítě byl, jak sám říkal, „neuvěřitelně vzteklý a ukecaný“, což jej nakonec i díky podpoře maminky přivedlo k divadlu, k němuž zběhl hned po vyučení číšníkem. Začínal v košířském ochotnickém souboru D-tvář a krátce kočoval s cestovním spolkem Divadlo práce. Za okupace, kdy si záměrně počeštil jméno na Sovák, studoval rok herectví na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře (1941), pracoval jako skladník v jinonické továrně Walter a po večerech hrál v pražském kabaretním divadle Živé jeviště v Rokoku. Seznámil se s režisérem Janem Strejčkem a roku 1943 s ním odešel do prvního profesionálního angažmá v Horáckém divadle v Třebíči, kde setrval do konce války. Vojenskou prezenční službu (1946–47) absolvoval v AUS Víta Nejedlého a pak nastoupil u E. F. Buriana v D 34, kde se projevil jako velmi tvárný herec, schopný zahrát postavu jakéhokoli věku a postavení (titulní hrdina dramatizace Balzakova románu Otec Goriot nebo Fikejs v Káňově dobové agitce Parta brusiče Karhana, baron v Gorkého dramatu Na dně, Fabrizius v Goldoniho Zamilovaných). Roku 1952 přešel do Divadla čs. armády. Z množství postav ztvárněných na vinohradské scéně jmenujme alespoň čtyři, charakteristické pro jeho naturel: Habršperka v Našich furiantech, pekelníka Ichturiela v Drdových Dalskabátech, Jammerwella ve Fidlovačce a Loulu v Dalskabátech, hříšné vsi. Roku 1966 se stal členem činohry Národního divadla, které musel předčasně opustit po těžkém úrazu při autonehodě (1983). K jeho nejoblíbenějším rolím zdejšího repertoáru patřil Jupiter v Molièrově Amfitryonu, Viktor Molnár v Örkényho Kočičí hře, švec Hejl v Stehlíkově Mordové rokli, gubernátor v Mrtvých duších, Walter Burns v Hechtově a MacArthurově První stránce, Halák v Klicperově Ženském boji, kníže v Dostojevského hře Strýčkův sen, otec Školastykus v Drdových Hrátkách s čertem a Klásek v Lucerně. Jako charakterní herec jadrného, výstižného humoru, který interpretované postavy přizpůsobuje vlastní individualitě, pracuje se zkratkou a charakterizuje roli množstvím promyšlených detailů, dokonale odpozorovaných ze všedního života. Jeho typickým vyjadřovacím prostředkem je především hlas – potměšilý a jízlivý, spiklenecký, karikaturně zvýšený a s „nosním“ přízvukem. Využívá především takových poloh hlasu, v nichž převažuje tón mentorské podrážděnosti, kontrastující někdy s podtextem laskavého pochopení. V naduté panovačnosti odhaluje pózu, kterou pak se suchým humorem demaskuje. Jeho ironická, hravá bodrost působí zvláště účinně v postavách staromládeneckých morousů, hašteřivých nešiků a uštěpačných glosátorů, v nichž rozvíjel typ žoviálního protikladu J. Marvana, ale velmi blízko měl i ke komediálnímu herectví H. Haase. Podobně jako v případě obou zmiňovaných předchůdců jeho herecké kvality dokázal v mnohem větší míře a lépe zhodnotit a zužitkovat film a později televize než divadlo. Kamera ho poprvé zaznamenala na film. pás jako fotografa v reklamním snímku textilního podniku Miltex s názvem Pět strýců (1942), který ale nebyl pravděpodobně uveden. Na plátně se začal objevovat brzy po osvobození anonymními epizodkami a prvním titulem, který uvádějí filmografické materiály, je okupační veselohra J. Macha Nikdo nic neví (1947), v níž se mihl jako detektiv v hotelu. První větší postavu představoval vojín Jula v Machově dobrodružném filmu o boji čs. vojáků a příslušníků SNB proti banderovským jednotkám Akce B (1951). Postavy vojáků – a později i důstojníků – vytvořil ještě ve filmech s válečnou a vojenskou tematikou Tanková brigáda (1955), Neporažení (1956), Zářijové noci (1957) a Tenkrát o vánocích (1958). Velkou roli mladého učitele Vojty Koskuby, jehož manželka Růžena (I. Kačírková) je také zaměstnána a odlišný způsob práce i různé zájmy vedly téměř k rozvodu, si s chutí zahrál v komedii V. Borského Kudy kam? (1956). Pak následovala opět řada vedlejších postav, např. zaměstnanec pohřební služby v městečku Pivonice Emil Bouzek, který v satirické komedii Z. Podskalského Mezi nebem a zemí (1958) protestoval proti prémiování zaměstnanců pohřební služby, nebo navenek přísný až drsný, ve skutečnosti velmi lidský trenér mladých žokejů a ustaraný otec sličné Věry (J. Kasanová) Mikota v Polákově dobrodružném filmu Smrt v sedle (1958) či věčně nespokojený a neukázněný pacient plicního sanatoria Farták v Gajerově filmu dramatu Sny na neděli (1959). Ve spolupráci s režisérem Podskalským poprvé vytvořil v komedii Kam čert nemůže (1959) originální komickou dvojici s V. Brodským v postavách předsedy JZD Hátla a kastelána místního hradu Borovičky. V nejrůznějších obměnách se společně objevili ještě mnohokrát. Nešlo však o typický komický tandem, jejich figury nebyly na sobě tak závislé, ale jisté předpoklady pro komické duo tu byly: vysoký a lehce odměřený a ironický Sovák, vedle něj subtilnější a vlídnější Brodský. V další Podskalského komedii Spadla s měsíce (1961) byl předsedou JZD V. Brodský a Sovák hrál účetního, v poetickém filmu Až přijde kocour (1963) byl Sovák ředitelem školy a Brodský mladým charakterním učitelem. Podobnou dvojici, v níž byl naopak ředitelem školy Brodský a Sovák hrál pohádkového rytíře Brtníka, vytvořil v dětském muzikálu O. Lipského Ať žijí duchové! (1977), ve druhé čapkovské povídce filmu J. Krejčíka Čintamani & podvodník (1964) hrál pořádkumilovného sňatkového podvodníka Plichtu a Brodský chápavého a lidského detektiva Holuba. V komedii Z. Podskalského Světáci (1969) je doplnil J. Libíček na trojici venkovských fasádníků, kteří za velkých obětí prožijí aspoň jednu noc „ve víru velkoměsta“, a podobně, o několik let později, doplnil dvojici Sovák-Brodský a V. Menšík na trojici starých nacistů, kteří se v Polákově sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem (1977) rozhodli dopravit pomocí časoprostorové rakety Hitlerovi atomovou bombu, a tak zvrátit pro něj nepříznivý výsledek 2. světové války. Ve Vorlíčkově satirické komedii Což takhle dát si špenát (1977) byl jeho partnerem [[MENŠÍK Vladimír|V. Menšík]]. S chutí si zahrál hlavní role ve dvou moderních pohádkách s obdobnými náměty, i když vzešly z per spisovatelů různých generací a různého naturelu: Dařbuján a Pandrhola (1959) a Florián (1961). V první, natočené podle Jana Drdy, hrál havíře Kubu Dařbujána, který dostal od Smrťáka (V. Lohniský) dar doktorského umění, ale zachránit bohatého Pandrholu (R. Hrušínský) se mu nepodařilo. Ve druhé, podle grotesky K. M. Čapka Choda, hrál sedláka Jírovce, který dostal od svého patrona sv. Floriána umění „dělat počasí“. Titulní rolí v satirické komedii M. Friče Král Králů (1963) byla postava montéra pražské ČKD Aloise Králů, který kdysi na montáži zachránil život panovníku Tamanského království a po jehož smrti zdědil královský trůn. Jako kapesní zloděj a falešný hráč František Fafejta vytvořil s dvěma dalšími kriminálníky (O. KrejčaV. Menšík) podařenou trojici, která se rozhodla okrást velké JZD v Čechově komedii Mezi námi zloději (1963). Zcela odlišnou, v podstatě tragickou postavu vojína Emila Červenky, který nejdříve vyvolal vzpouru českých vojáků v roce 1918 v Rumburku a pak svou lehkomyslností zavinil její rychlé potlačení a popravu tří kamarádů, vytvořil v historickém dramatu M. Friče Hvězda zvaná Pelyněk (1964). S D. Medřickou představoval manželskou dvojici vědeckých pracovníků, která se stane obětí vpádu postav comicsových seriálů do jejich života v parodii Václava Vorlíčka Kdo chce zabít Jessii? (1966) a v další Vorlíčkově parodii na špionážní příběhy Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967) hrál obyčejného účetního, jemuž se snadno podařilo zlikvidovat Velkého Svůdce, Velkého Sympaťáka a Velkého Hrdinu, které v jedné osobě představoval J. Kačer. V detektivní komedii M. Friče Přísně tajné premiéry (1967) byl spisovatelem detektivních románů Hudcem, jehož rozvinuté fantazie využije lupič Jech (Č. Řanda) a nakonec i Hudcova manželka Lída (J. Bohdalová). V obdobné podobě „sympatického darebáka“, tentokrát technologa Ládi Wintera, který si vymyslel největší podvod století, ale nedovedl jej realizovat, ve Fričově posledním filmu Nejlepší ženská mého života (1968) podal zajímavou psychologickou studii profesionálního donchuána a amatérského podvodníka, jenž se snaží vyhovět velkým finančním nárokům své mladé atraktivní manželky (I. Devátá), ale přitom nepřestává vzpomínat na svou první ženu (J. Smejkalová), která mu vždy podala pomocnou ruku a skutečně byla „nejlepší ženskou jeho života“. S L. LipskýmJ. Brejchovou vytvořil trojici vědců z rozhraní 2. a 3. tisíciletí našeho letopočtu, kteří ve snaze zabránit nukleární zkáze Země se pomocí stroje času vrátí do roku 1911 a pokusí se v Praze zavraždit profesora Einsteina ve sci-fi komedii O. Lipského Zabil jsem Einsteina, pánové… (1969). Obohatil i galerii českých film. detektivů. Příkladem je skvělý výkon v Machově kriminálním filmu Na kolejích čeká vrah (1970) podle detektivní fantazie Eduarda Fikera Série C-L. Jako svérázný major Kalaš, jemuž úspěšně sekundoval kriminalistický elév Karlíček v podání J. Hanzlíka, vyšetřuje záhadnou loupež poštovního vagonu přepravujícího velkou částku peněz v nových bankovkách. Role se herci natolik zalíbila, že na ni chtěl navázat vytvořením jakéhosi seriálového typu. Nebylo však dostatek produkčních příležitostí, a tak zůstalo už jen u role majora Josefa Sýkory v psychologickém dramatu J. Macha z 50. let s názvem Člověk není sám (1971). Z detektivního námětu vycházela už i Novákova kriminální komedie Poklad byzantského kupce (1966), v němž mu připadla role archeologa Soudka, blízká jeho naturelu. Přímo na tělo mu napsal a natočil scenárista a režisér J. Mach kriminální komedii Tři nevinní (1973), v níž si se zcela mimořádným elánem zahrál nejen tři vzájemně si podobné muže podezřelé z loupežného přepadení, ale i čtvrtého – skutečného pachatele. Mezi jeho neúspěšné, a tím komické zločince patří i bývalý český kasař Reiner, který se ve filmu H. Bočana Muž z Londýna (1974) vrátí po třiceti letech ze zahraničí do vlasti, nedokáže se orientovat ve změněných poměrech, a to znamená definitivní konec jeho kasařské kariéry. Ne již zločince, ale naopak mimořádně poctivého mistra velkého závodu Kroupu, který je donucen studovat na večerní škole pro pracující, hrál v komedii O. Lipského „Marečku, podejte mi pero!“ (1976), v níž se setkal se svým synem J. Schmitzerem jako mladým Jirkou Kroupou. V Schulhoffově veselohře Co je doma to se počítá, pánové… (1980) vystřídal v postavě pana Nováka M. Kopeckého, který jej hrál v dřívějším filmu Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976). Poslední velkou roli mrzoutského plukovníka v záloze Čestmíra Semeráda, který se zamiloval do družstevnice Růženy Šmejkalové (I. Janžurová) a svým pedantstvím a úzkostlivou poctivostí a precizností JZD sice pomáhal, na druhé straně však přiváděl do prekérních situací poctivého místopředsedu (V. Menšík), vytvořil ve Vorlíčkově Zralém víně (1981) a jeho pokračování Mladé víno (1986). Ze zdravotních důvodů v 80. letech velmi omezil svou hereckou činnost i před kamerou. Závěrečnou dekádu svého života se divákům v kinech připomněl už jen drobnými úložkami starce v Muchnově satirické komedii Divoké pivo (1993), starého strýce Růžičky ve smutné komedii Kolja (1996) J. Svěráka a venkovana zvaného Strejček v Jasného poetickém snímku Návrat ztraceného ráje (1999). Poté se ve filmu odmlčel. Popularitu v nejširších vrstvách mu však zajistilo hlavně účinkování v televizi, kde od prvních pokusných vysílání z primitivního studia v Měšťanské besedě dosáhl počet jeho menších i velkých tv. postav několika desítek, např. v inscenacích Nejsme doma (1960), Slzy, které svět nevidí (1963), Uspořená libra (1963), Magnetické vlny léčí (1965), Muž, žena, Žoržík a já (1965), Odsouzený z Pinktownu (1967), Bohouš (1968), Talisman (1968), Prodej (1970), Klavír (1971), Tatínek (1971), Holka na vdávání (1972), Hříšníci (1972), Hudba přes rampu (1972), Věra nevěra (1972), Egyptologové (1974), Mapa zámořských objevů (1978), Šaty po tetě (1978), Neobvyklá dovolená (1978), Nebožtíci na bále (1979), Scapinova šibalství (1980), Dějiny jednoho dne (1981), Den velkého ticha (1981), Kdo chce kam (1981), Zkuste to s námi (1982), Ze staré drogérie (1982), Ďábel ví hodně (1983), Domeček plný koleček (1983), Postel s nebesy (1984), Stalo se jedné neděle (1985), Karanténa (1987), Talisman (1991), Hodina obrany (1991), Navštívení (1993), Záskok pro Sissi (1995). Nejmenší diváci ho poznávali na obrazovce v mnoha pohádkách, jmenovitě O líném Honzovi (1977), Švec Janek v pohádkové zemi (1979), Chudák muzika (1981), Vltavská víla (1987), Maruška (1987), Čert a dráha (1988), Pane králi, jdeme z dáli (1989) aj. Bez jeho komického vkladu se neobešla ani řada seriálů (Rodina Bláhova, 1959; Tři chlapi v chalupě, 1962; Eliška a její rod, 1966; Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; Pan Tau, 1969–78; F. L. Věk, 1971; Byli jednou dva písaři, 1972; Byl jednou jeden dům, 1974; Chalupáři, 1975; Arabela, 1980; Létající Čestmír, 1983; My všichni školou povinní, 1984; Bambinot, 1984; Druhý dech, 1988; Křeček v noční košili, 1988; Arabela se vrací, 1990 a Území bílých králů 1991). Ze seriálových postav se největší oblibě dodnes těší jeho pábitelský a trochu potrhlý pan Bouvard v Roháčově adaptaci Flaubertovy nedokončené satiry Byli jednou dva písaři (1972), prchlivý invalidní důchodce, bývalý kontrolor obchodních inventur Evžen Huml v Chalupářích (1975) a čaroděj Vigo v pohádkové Arabele (1980) a jejím pokračování Arabela se vrací (1990). V prvním exceloval po boku M. Horníčka a ve druhém byl jeho rovnocenným protihráčem J. Kemr. Často účinkoval v rozhlase (zejména v pohádkách), nahrál několik gramofonových desek (vynikající interpretace próz Oty Pavla Jak jsem potkal ryby). Poslední léta života trávil v ústraní na chalupě ve Stříbrné Skalici. Se Slávkou Kopeckou připravil vzpomínkové knihy Jiří Sovák. Dík za váš smích! aneb Já a moje trosky (1992) a Sovák podruhé. Smích léčí aneb Neberte se tak vážně (1993), Sovák potřetí. Už mám vydivíno aneb Život s kočkou (1997) a Sovák počtvrté. Milosrdné a nemilosrdné historky aneb Bejvávalo (1999). Po smrti na tuto řadu navázala třetí manželka Anna Schmitzerová-Sováková knihou Sovák popáté. Život se Sovákem aneb Uragán (2001). Autorem profilové monografie Jiří Sovák (1990), zaměřené na jeho film. tvorbu, je Daniel Habětínek. Roku 1995 natočila dokumentaristka Simona Oktábcová Sovákův medailon pro cyklus Genus společnosti Febio. Roku 1968 byl jmenován Zasloužilým umělcem, Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1993) a v březnu 2000 jej prezidium Herecké asociace vyznamenalo Cenou Thálie za celoživotní mistrovství.

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!