V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

SOMR, Josef

Josef SOMR (* 15. 4. 1934 Vracov u Kyjova, okres Hodonín)herec, dlouholetý životní partner herečky Z. Šavrdové. Pochází ze skromných venkovských poměrů, které ho naučily pokoře a úctě k tradičním hodnotám a hrdosti na své moravsko-slovácké kořeny. Je prostředním ze tří synů železničáře, který to dotáhl na výpravčího. Původně měl pokračovat v otcově profesi, ale střední škola odhalila, že na to nemá technické předpoklady. Sklony k herectví, zděděné zřejmě po mamince – někdejší ochotnici, prokázal už ve črnácti letech, kdy začal hrát v amatérském divadle. Na hereckou dráhu však nepomýšlel. Ke zkouškám na JAMU, kam byl napoprvé přijat, ho vlastně přemluvil kamarád. Po ukončení hereckých studií (1956) získal angažmá v Českém Těšíně, odkud po dvou letech přešel na tři sezony do brněnského Divadla bratří Mrštíků, které pak vyměnil za Východočeské divadlo v Pardubicích, kde působil další čtyři roky. Roku 1965 se připojil k formujícímu se souboru Činoherního klubu, kde během čtrnácti sezon vyzrál ve výraznou hereckou osobnost, těsně spjatou s profilem této komorní scény, na jejíchž prknech vytvořil řadu významných rolí, v nichž uplatnil principy autentického herectví (fráter Timofej v Mandragoře, Lexa ve hře Aleny Vostré Na koho to slovo padne, Gajev ve Višňovém sadu, démonický vyšetřovatel Porfirij v Zločinu a trestu, vrátný v Bludišti, Osip v Revizorovi, sadistický Goldberg v Pinterových Narozeninách, cirkusový klaun Ten v Andrejevově hře Ten, který dostává políčky, Peachum v Krejcarové opeře, rezignovaný herec Tyron v O’Neillově Cestě dlouhého dne do noci). V srpnu 1978 se stal členem činohry Národního divadla, které opustil roku 2001, kdy se rozhodl odejít do důchodu. Na prknech naší první scény se jeho vyhraněné a zároveň široce sdělné, groteskně demaskující herectví plně rozvinulo v mnoha vynikajících kreacích (Jakub Bušek v Našich furiantech, Maršál v Bílé nemoci, Vávra v Maryše, Profous v Daňkově Vévodkyni valdštejnských vojsk, Claudius v Hamletovi, Gloster v Králi Learovi, Kunz v Roku na vsi, Edgar ve Strindbergově Tanci smrti). Je dvojnásobným laureátem Ceny Thálie – tu první mu přinesla roku 1997 postava pana Františka v Romanci pro křídlovku a druhou získal roku 2001 za hlavní roli v inscenaci The Gin Game z pražské Violy. Je představitelem moderního jevištního projevu: úsporná, civilní mluva i gesta, přecházející někdy nenásilně do lehké a funkční grotesknosti, mu nejsou účelem, nýbrž nástrojem jiskřivé hry ironie a stálého nadhledu, s nímž na jevišti spontánně hodnotí skutečnost. Jeho postavy jsou většinou kritickými variacemi na téma někdy zlobné nenávisti, jindy nenápadné agresivity v mezilidských vztazích. Často tu proniká i pro něho typický motiv manipulace, tj. samozvaného zasahování do osudů druhých lidí. Dlouho hrával téměř výhradně padouchy různého druhu a kalibru: potměšilce, podvodníky, úlisné hochštaplery, podlé kumpány, cynické svůdce a jiné morálně pokřivené typy. Měl pro ně ideální fyziognomické předpoklady, jimiž neváhal zdůrazňovat ty nejodpornější stránky lidských povah, aniž by však sklouzával do stereotypu těchto zlodušských postav. Později začal vytvářet vnitřně komplikované postavy ztracených individuí, klamaných i klamajících manželů a ne právě šťastných otců dospívajících synů a dcer, kteří mu dělají starosti. Stárnoucí a staré muže pak vybavil vědoucím smutkem i ironií. Uplatnil se také v typech tragikomických. Pro film ho objevil v první polovině 60. let v pardubickém divadle tehdejší pomocný režisér J. Herz pro epizodní roličku vězeňského lékaře Schwarcze v soudním dramatu režisérů Jána Kadára a Elmara Klose Obžalovaný (1964). Ve druhé polovině 60. let ho začali do svých filmů obsazovat hlavně mladí režiséři z okruhu tzv. nové vlny. Rozhodovala o tom jednak generační příbuznost, hlavně však jeho herecká příslušnost k Činohernímu klubu, jehož specifická inscenační poetika byla těmto filmařům velmi blízká. Právě jeden z jeho režisérů J. Menzel mu nabídl první velkou film. příležitost – prostopášného výpravčího Ladislava Hubičku v Oscarem ověnčené adaptaci Hrabalovy novely Ostře sledované vlaky (1966). Bezprostředně po něm následoval slizký a slídivý recepční v Mášově secesně stylizované absurdní hříčce Hotel pro cizince (1966), řádový rytíř Rotgier ve Vláčilově středověké baladě Údolí včel (1967), soused Pavel Svoboda v Činčerově, Roháčově a Svitáčkově interaktivní komedii Kinoautomat: Člověk a jeho dům (1967) a vojín Bill Tall, jeden z pětice amerických vojáků ztracených za 2. světové války v džungli kteréhosi tichomořského ostrova ve Smočkově a Sísově adaptaci div. hry Činoherního klubu Piknik (1967). Za postavu Ády Vinše, typického představitele maloměšťácké společnosti, v níž jsou manželské a milenecké vztahy vytvářeny výhradně zvykem vedoucím k únavnému stereotypu, z jehož pout se někteří jedinci tu více, tu méně úspěšně pokusí uniknout i za cenu porušení obecně platných morálních zákonů, kterou vytvořil v adaptaci rané novely Vladimíra Párala Soukromá vichřice (1967) H. Bočana, získal Trilobita za rok 1967. Jeho partnerkami byly M. Myslíková v roli Vinšovy manželky Joži a D. Kolářová jako roztomilá milenka Bohunka. Znamenitě se vyrovnal i s velkou charakterní postavou Ludvíka Jahna v Jirešově zfilmování Kunderova Žertu (1968). Svým nenapodobitelným mimickým výrazem rozeného mistra přetvářky, bytostného ironika s uštěpačnou dikcí a přezíravou lhostejností modeluje svého hrdinu, zahořklého intelektuála a sarkastického glosátora, který nepřekonal strašlivou křivdu svého zničeného mládí a teď se chce pomstít, ale ani to mu nevyjde. Zajímavou studii opatrnického a bezpáteřního funkcionáře předvedl v Sirového psychologickém dramatu podle románu Evy Kantůrkové Smuteční slavnost (1969) v úloze předsedy MNV Aloise Devery, jemuž se nepodaří zmařit úsilí venkovské vdovy (J. Tichá) uspořádat pohřeb svého muže, který se před lety postavil proti násilné kolektivizaci. Následovala dlouhá řada vedlejších, převážně negativních rolí v psychologických a dramaticky vyhrocených filmech různých režisérů: Václava Matějky (Návraty, 1972; Pomerančový kluk, 1975), Antonína Máši (Rodeo, 1972; Proč nevěřit na zázraky, 1977), F. Vláčila (Dým bramborové natě, 1976), Ivo Nováka (Na konci světa, 1975), Jaroslava Balíka (Já jsem Stěna smrti, 1978) aj. Často se objevoval v kriminálních filmech, ať už jako pachatel (Jeden z nich je vrah, 1970; Vražda v hotelu Excelsior, 1971; Zatykač na královnu, 1973), nebo podezřelý (Smrt černého krále, 1971; Případ mrtvého muže, 1974; Čas pracuje pro vraha, 1979). Méně se vyskytoval ve filmech laděných do humorné noty: povídka Vznášející se docent z Hoblovy Velké neznámé (1970), Skalského Touha Sherlocka Holmese (1971), Balíkova Slečna Golem (1972), Vorlíčkova komedie Což takhle dát si špenát (1977), Muchnův film Hop – a je tu lidoop (1977). Několikrát se pohyboval v důstojnické uniformě (Půlnoční kolona, 1972; Dva muži hlásí příchod, 1975). Zajímavou parafrázi Tylova šejdíře Vocílky ze Strakonického dudáka vytvořil v Rychmanově muzikálu Hvězda padá vzhůru (1974). Postavy otců malých i dospívajících děti vytvořil v Novákově filmu Poslední ples na rožnovské plovárně (1974), v psychologickém příběhu K. Kachyni Smrt mouchy (1976) a filmu Čekání na déšť (1978). Vyvrcholily velkou a psychologicky náročnou rolí muže, který opustil manželku (J. Hlaváčová) a synka a emigroval na Západ, aby se po dvaceti letech vrátil a byl překvapen, že rodinná pouta se nenapravitelně zpřetrhala a jejich další soužití není možné, v adaptaci novely Jana Kostrhuna Pytláci (1981) H. Bočana. Z dlouhé řady rolí, které vytvořil ve druhé polovině 70. let, byla největší postava příživníka Kazana Neburky z další adaptace literární předlohy Vladimíra Párala Radost až do rána (1978), kterou natočil režisér A. Kachlík. Šlo opět o typickou páralovskou postavu rozvráceného člověka, který odmítá pracovat, nemá peníze, neuznává žádné závazky a morální zákony a jen se oddává bláhovým snům. V řadě menších rolí pokračoval i v 80. letech, kdy k nim patřil např. dezinfektor Kafka ve filmu K. Kachyni Pozor, vizita! (1981), notorický alkoholik Ovečka ve Vorlíčkově Zralém víně (1981) a Mladém víně (1986), maloměstský gymnaziální profesor Ječmen v pentalogii poetických komedií D. Kleina ze života středoškoláků a pak vysokoškoláků Jak svět přichází o básníky (1982), Jak básníci přicházejí o iluze (1984), Jak básníkům chutná život (1987), Konec básníků v Čechách (1993) a Jak básníci neztrácejí naději (2004), policejní strážmistr Halík z první republiky v Matějkových retrokomediích Anděl s ďáblem v těle (1983) a Anděl svádí ďábla (1988), při vší nekompromisnosti velmi lidský příslušník VB Vyhnálek v adaptaci povídek Bohumila Hrabala Slavnosti sněženek (1983) J. Menzela, trojjediná postava inspektora, starosty a principála v moderní pohádce pro děti Modré z nebe (1983) režiséra Oty Kovala, jeden z trojice titulních hrdinů Servác v pohádce O. Lipského podle J. Wericha Tři veteráni (1983), majitel periferní sportovní arény Pašek v Novákově retrokomedii z prvorepublikového Žižkova Fešák Hubert (1984), správce státního statku Smrček v poválečném příběhu D. Kleina Kdo se bojí, utíká (1986), nepoctivý vesnický obchodník Napakunk v moderní pohádce R. Cvrčka Strašidla z vikýře (1987), primář protialkoholní léčebny Dobrotka v Kleinově hořké komedii Dobří holubi se vracejí (1988), žižkovský notorický alkoholik a výtržník Kozel v tragikomedii K. Kachyni Blázni a děvčátka (1989) a namyšlený místopředseda strany domkářů Charousek ve vančurovském Konci starých časů (1989) J. Menzela. Hrál v mnoha průměrných i podprůměrných filmech různé podezřelé existence i seriózní muže, jeho tvárná mimika dokázala osvěžit i zpochybnit lecjaké dějové schéma. V posledních dvaceti letech již není tak častým hostem na film. plátně, přesto některé kreace z této doby patří v jeho filmografii také k těm zásadním. Rozhodně to platí o razantní postavě moudrého, avšak poněkud svérázného venkovského lékaře a otce pěti dcer Hanzelína, v jehož domácnosti stráví několik zotavovacích měsíců patnáctiletý hrdina Emil (Jakub Marek), v kultivovaném Jirešově přepisu Havlíčkova románu Helimadoe (1993). Na bravurním hereckém dialogu J. Somra a jeho mladšího kolegy D. Novotného režisér Vladimír Michálek postavil svou hořkou komedii inspirovanou novelou Emila Hakla O rodičích a dětech (2008), zachycující odpolední procházku sedmdesátiletého otce se čtyřicetiletým synem, během níž si oba muži „jen“ povídají a připomínají různé epizody z rodinného soužití. Se stejnou virtuozitou však plní i menší úkoly, reprezentované třeba postavami hostinského v Sirového Černých baronech (1992), umírajícího sukničkáře Viktora ve Filipově komedii Jedna kočka za druhou (1993), kouřícího kněze ve Slámově smutné komedii Akáty bílé (1996), lékaře Holubce v Bočanově Zdivočelé zemi (1997), učitele v Cieslarově válečné baladě Pramen života – Der Lebensborn (2000), krále Dobromila v pohádce Romana Vávry Čert ví proč (2003), rychtáře v pohádce J. Stracha Anděl Páně (2005), vesnického kronikáře Antonína Doubravu v komedii D. Kleina Svatba na bitevním poli (2008), rozšafného zahrádkáře, rybáře a karbaníka Baluna v Hřebejkově komedii U mě dobrý (2008) a čilého seniora Jaroslava Niederleho, který se proti vůli své mladší žárlivé manželky (U. Kluková) vydá stopem na sraz maturantů náchodského gymnázia po 60 letech ve Štancelově poetické komedii Pamětnice (2009). O jeho herecké mistrovství se opírá už čtyřicet let i mnoho dramatických pořadů v televizi. Za všechny inscenace a filmy všech žánrů a širokého tematického spektra jmenujme alespoň tituly Dreyfusova aféra (1968), Spravedlnost pro Selvina (1968), Kaviár jen pro přátele (1969), Dlouhá bílá nit (1970), Byly noci májové (1970), Alexandre Dumas starší (1970), Babička (1971), Zvláštní případ (1971), Almara (1971), Muž v pralese (1971), Hlavní přelíčení (1971), Čestné kolo (1973), Poslední dopis (1973), Bertillon 166 (1974), Vrtkavý král (1974), U tří nevěst (1974), Co je s tebou, Lenko? (1977), Kam uhnout očima (1977), Nikola Šuhaj loupežník (1977), Jak zničit vlastní mužstvo (1977), Pastýřův dar (1979), Zlaté rybičky (1979), Nebožtíci na bále (1980), Skapinova šibalství (1980), Jasnovidec (1980), Začalo to karafiátem (1981), Ubohý pan Kufault (1981), Spor herečky Kvapilové (1982), Švédská zápalka (1982), Únosy bez výkupného (1983), Tažní ptáci (1983), Povídky malostranské (1984), Cawdor a Fera, (1985), Duhová kulička (1986), Spor o bohyni (1986), Pan Pickwick (1987), Milionová láska (1988), Radostný život posmrtný (1990), Svědkyně (1991), Hřbitov pro cizince (1991), Jak vyloupit banku (1992), Zelňačka (1995), Travis (1996), Dvě z policejní brašny (1996), Doktor Munory a jiní lidé (1997), Arrowsmith (1997), Vše pro firmu (1998), Nenávist (1999), Píseň o lítosti (1999), Velký případ (1999), Na zámku (2000), Poslání s podrazem (2002), Vyvraždění rodiny Greenů (2002), Bankrotáři (2003), Společník (2003), Povodeň (2005), Muž a stín (2007). V tv. repertoáru nechybí ani pohádkové příběhy: O holiči a barvíři (1996), O Johance s dlouhými vlasy (1998), Zvonící meče (2000), Jak se Matěj učil čarodějem (2000), Zázračné meče (2002), Malvína (2003), Probuzená skála (2004), Dilino a čert (2008), Dům U Zlatého úsvitu (2009) či Vodník a Karolínka(2010). Namluvil animované seriály večerníčků Cesty formana Šejtročka (1993) a Bubáci a hastrmani (1999). Oblibě se těší i díky svým rázovitým figurám v seriálech (mj. Pan Tau, 1969–78; F. L. Věk, 1971; Byli jednou dva písaři, 1972; Byl jednou jeden dům, 1974; 30 případů majora Zemana, 1974–79; Slovácko sa nesúdí, 1975; Matka, 1975; Žena za pultem, 1977; Ve znamení Merkura, 1978; Nemocnice na kraji města, 1978, 1981; Zákony pohybu, 1979; Dnes v jednom domě, 1980; Dynastie Nováků, 1982; Doktor z vejminku, 1982; Létající Čestmír, 1984; Rozpaky kuchaře Svatopluka, 1985; Třetí patro, 1985; Gottwald, 1986; Cirkus Humberto, 1988; Případy pro zvláštní skupinu, 1988; Dobrodružství kriminalistiky, 1989; O zvířatech a lidech, 1994; Hospoda, 1996; Případy detektivní kanceláře Ostrozrak, 2000; Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, 2003; Místo nahoře, 2004; Ďáblova lest, 2008). Jeho hlas často zaznívá v literárně-dramatických pořadech Čs. rozhlasu, jehož archiv ukrývá na 2 000 Somrových rolí (v anketě posluchačů Neviditelný herec se pravidelně umísťuje na čelných místech a roku 2005 dokonce zvítězil). Roku 1987 byl jmenován Zasloužilým umělcem, Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (2006). Roku 2005 obdržel z rukou prezidenta za celoživotní práci medaili Za zásluhy.

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!