V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

SMYCZEK, Karel

Karel SMYCZEK (* 31. 3. 1950 Mělník)filmový a televizní režisér a herec. Vyrostl ve Slaném, kde byl jeho otec lékárníkem. Zde už jako dítě hrál v představeních tamního loutkového souboru (namlouval hlas Kašpárka) a vynikl také v recitaci (3. místo v ústředním kole republikové Soutěže tvořivosti mládeže). Na základě konkursu, o němž se rodiče dozvěděli náhodou, byl v devíti letech obsazen do jedné z klukovských postav ve Vošmikově dětské detektivce Zpívající pudřenka (1959). Díky režisérovu doporučení a plachému výrazu tváře s velkýma očima si ho následně vybral F. Vláčil za představitele dětského hrdiny ve svém celovečerním debutu Holubice (1960). V této poetické metafoře lidské touhy a závratě z volnosti představoval chlapce na invalidním vozíku Michala, který ze žárlivosti postřelí poštovního holuba, ale zásluhou souseda, malíře Martina (V. Irmanova), raněného ptáka vyléčí a sám přitom začíná cítit vůli k vlastnímu uzdravení. Žádná jeho další dětská role však nedosáhla takového ohlasu jako ta z Vláčilovy film. básně. Většími i menšími úkoly ho pověřoval nejčastěji jeho objevitel Milan Vošmik, v jehož filmech o dětech a pro děti hrál většinou brýlaté hochy až do jinošského věku: Zlé pondělí (1960), Pohádka o staré tramvaji (1961), Táto, sežeň štěně (1964), Volejte Martina (1965) a Na Žižkově válečném voze (1967). V posledním z nich (šlo zároveň o Vošmikův poslední snímek před smrtí) ztvárnil středověkého výrostka Kunu, z něhož se vyklube špeh Žižkovi nepřátelského vojska pána ze Švamberka (M. Růžek). V tomto období si zahrál i syna dělnice Peškové (A. Myšková) v Čechově historickém dramatu Pochodně (1960), kluka na ulici v Moskalykově Oranžovém měsíci (1962), a hlavně mladšího syna manželů Holinových (Č. ŘandaD. Zikánová) v povídkové komedii Petra Schulhoffa Láska nebeská (1964). S A. Čunderlíkovou vytvořil ústřední dvojici mladých hrdinů Marcely a Slávka, kteří jsou v období prvního citového vzplanutí zraňováni citovou prázdnotou vlastních rodičů a nejbližšího okolí, ve slov. filmu Dimitrije Plichty Láska neláskavá (1969). V pubertě, kdy Smyczek vycítil, že se ztrátou chlapecké bezprostřednosti vyprchala jeho hlavní „herecká“ přednost, obrátil pozornost na režii, kterou začal praktikovat na jevišti. Ke studiu režie však nakonec zvolil FAMU místo DAMU, o které také původně uvažoval. Jako posluchač FAMU asistoval barrandovským režisérům, zejména Karlu Zemanovi, V. Čechovi, Věře Plívové-Šimkové a A. Kachlíkovi. Po ukončení školy (1975) pracoval ve FSB jako pomocný režisér u Oty Kovala a Václava Matějky, od roku 1978 jako samostatný režisér. Svými filmy, zaměřenými zejména na psychologické a etické problémy života dospívající mládeže a vyznačujícími se nebývale autentickým postižením prostředí a mentality aktérů, přispěl k překonání stagnace film. tvorby normalizační éry (Housata, 1979; Jen si tak trochu písknout, 1980; Sněženky a machři, 1982; Krajina s nábytkem, 1986; Proč?, 1987). Vybočení z této tematické linie představovaly snímky reagující formou hořkých komedií a podobenství na aktuální společenské jevy a události (Sedm hladových, 1988; Nemocný bílý slon, 1989; Pražákům, těm je tu hej, 1990). Po delší pauze nabídl divákům v kinech už jen jediný film, čapkovskou pohádku Lotrando a Zubejda (1997). Mezitím se dál příležitostně objevoval v menších a epizodních úlohách filmů svých přátel nebo režisérů, kterým asistoval. Hrál třeba fotografa v Čechově retromuzikálu Svatá hříšnice (1970), studenty v Balíkových Milencích v roce jedna (1973) a Kovalově dramatu Nechci nic slyšet (1978), vojáka základní služby ve Strnadově komedii Můj brácha má prima bráchu (1975), učitele v rodinném dramatu H. Bočana Tvář za sklem (1979), krejčího v Zelenkově pohádce Nesmrtelná teta (1993). Nejvýrazněji se vryl do paměti diváků kreacemi – mnohdy komického ladění – ve filmech J. HerzeV. Olmera. První ze jmenovaných ho v komedii Holky z porcelánu (1974) obdařil hezkou rolí nesmělého sortimentáře Kubíka, nejmladšího člena komise provádějící inventuru ve velkoskladu, kde se sblíží s naivní mladinkou skladnicí Maruškou (L. Kořínková). Ve čtyřech Olmerových filmech ztělesnil intelektuálské typy mladých současníků, jejichž projev občas trochu karikuje: besedujícího odborníka na ochranu životního prostředí ve smutné komedii Co je vám, doktore? (1984), ing. Jonáše, mimořádně nadaného pracovníka výzkumného ústavu elektrotechniky, ve špionážním snímku Druhý tah pěšcem (1985), technika investičního oddělení stavebního úřadu Rokose v hořké komedii Jako jed (1985) a učitele fyziky Uhlíře v dětské komedii Páni Edisoni (1987). Ačkoliv se v českém filmu posledních let jako režisér příliš nerealizuje, naopak velmi zintenzivněla jeho tvorba pro televizi, kde už od 80. let natočil řadu inscenací, filmů a pohádek (Pánská jízda, 1982; Už mu to začalo, 1982; Bumerang, 1987; Závist, 1991; Kocourkov, 1992; Srdeční slabosti, 1996; Vše pro firmu, 1998; Poklad pana H., 1998; Romeo, Julie a tma, 1998; Vražda se zárukou, 2000; Vražda v zastoupení, 2000) a seriálů (Třetí patro, 1985; Správná šestka, 1993; Bylo nás pět, 1994; Draculův švagr, 1996; Případy detektivní kanceláře Ostrozrak, 1999; To jsem z toho jelen, 2000; Místo nahoře, 2004; Dobrá čtvrť, 2005; Poste restante, 2009; Špačkovi v síti času, 2010). V některých (Dynastie Nováků, 1982; Dobrodružství kriminalistiky, 1989; Arabela se vrací, 2003; Draculův švagr, To jsem z toho jelen, 2000; Četnické humoresky, 2000) si pak i zahrál. Natočil i dokumentární portréty osobností pro cykly GEN a GENUS (F. Vláčil, Jaromír Jágr, Martina Návratilová, Pavel Kolář aj.) a pro cyklus Osudy hvězd (mj. J. Strach, M. Bočanová, L. Zedníčková, B. Srncová). Do roku 2002 také vyučoval na katedře režie FAMU.

 

 

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!