V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

SMOLÍK, František

František SMOLÍK (* 23. 1. 1891 Praha, † 26. 1. 1972 Praha)  – herec; manžel herečky M. Smolíkové. Vyrůstal v rodině hokynáře na Královských Vinohradech a v jedné z tamních továren se vyučil elektrotechnikem. Už jako kluk si oblíbil loutkové divadlo, které hrával kamarádům ze sousedství. Brzy podlehl kouzlu „velkého“ lidového divadla provozovaného v arénách. Obzvlášť na něho zapůsobil charismatický tragéd Josef Strouhal, jeho první herecký vzor. S pevným rozhodnutím odejít k divadlu absolvoval několik lekcí v soukromé škole K. Želenského a zkusil vystoupení s ochotníky. V sedmnácti letech zběhl – proti otcově vůli – ke kočovné Faltysově společnosti. V letech 1909–14 vystřídal několik dalších kočovných společností (František Franzl-Lešanský, Jan Evangelista Sedláček, Východočeská společnost, Bedřich Jeřábek, František Zöllner), kde se zformovalo jeho realistické herectví, postupně obohacované o analytické tendence. Když ho roku 1914 angažovali do Intimního (Švandova) divadla a smíchovské Arény, vypukla 1. světová válka. Tři roky prožil na ruské a italské frontě a jako sanitář ve vídeňské nemocnici. Po vyhlášení republiky se vrátil na dvě sezony do Intimního divadla, odkud přešel nakrátko do holešovické Uranie a Revoluční scény. Roku 1921 přijal nabídku Jaroslava Kvapila, aby posílil soubor Městského divadla na Královských Vinohradech, kde působil do roku 1934, kdy se z podnětu K. H. Hilara stal členem činohry Národního divadla v Praze. Na první české scéně hrál až do svého odchodu do penze (1961). Za svůj život vytvořil na jevišti kolem 600 postav (některé i několikrát). Vynikal umírněností a střídmým civilním výrazem, byl hercem středních poloh jak v mimice a gestikulaci, tak v hlasovém projevu. Dovedl pracovat s jemným náznakem. K významným rysům jeho umění patřil laskavý humor. Od mládí tíhl k vážným charakterním rolím, ale mnohokrát prokázal výrazné komické vlohy. Pro svůj okouzlující mužný zjev byl však zpočátku pověřován hlavně rolemi milovníků. Herec vysoké štíhlé postavy, souměrně inteligentní tváře, velkého osobního kouzla, elegantního zjevu a distingovaného vystupování však vynikl v portrétování nejrůznějších charakterů, často diametrálně odlišných. Všem svým postavám dokázal vtisknout jakousi noblesu, niternou jemnost a neokázalost, s níž často kontrastovala vnitřní rozhodnost. Hrál příslušníky různých společenských a sociálních vrstev – rázovité lidové typy, demokraticky založené intelektuály a humanistické idealisty, ale i zdegenerované aristokraty, měšťáky a maloměšťáky. Tuto rozmanitost rolí dokládají např. jeho Hjalmar Ekdal v Divoké kachně, Don Quijote v Dykově Zmoudření Dona Quijota, starý Pištora v Obrácení Ferdyše Pištory, Hlubina v Měsíci nad řekou, Josef Habršperk a později dědeček Petr Dubský v Našich furiantech, Pešta ve Velbloudu uchem jehly; profesor Junek v Lidech na kře, otec a později doktor Galén v Bílé nemoci, profesor v Čapkově Loupežníkovi, Kolínský v Paličově dceři, farář ve Šrámkově Létu, Hruška ve Vojnarce, Firs ve Višňovém sadu, otec Školastykus v Hrátkách s čertem, Argan v Zdravém nemocném a mnoho dalších. Některé role psali autoři přímo pro něj, v některých ho poznali i film. diváci. S filmem se pracovně sblížil hned v prvních letech nové republiky, přičemž jeho počátky jsou spojeny se jmény dvou režisérů: They Červenkové a V. Binovce. Pod vedením první si zahrál roku 1919 ve dvou nedokončených a dodnes pohřešovaných filmech (jakási báseň o Husovi a film. verze Havlíčkovy satirické básně Křest svatého Vladimíra). Červenková ho obsadila také do svého zpracování Babičky (1921) Boženy Němcové, kde se objevuje v retrospektivní scéně jako císař Josef II., který se setkává s mladou babičkou (M. Smolíková). Po několika epizodkách v Binovcových filmech společnosti Weteb (Plameny života, 1920; Irčin románek, 1921; Černí myslivci, 1921) si zahrál milovnickou roli Jeníka v Kmínkově adaptaci Sabinova libreta ke Smetanově opeře Prodaná nevěsta (1922) a drobnější postavu přednosty stanice ve filmu Román hloupého Honzy (1926), který s vinohradskými herci natočil F. Hlavatý. Výrazněji se však uplatnil až ve filmu zvukovém, do něhož vstoupil titulní úlohou biografického filmu S. Innemanna Karel Havlíček Borovský (1931). Postava sympatického češtináře Donáta ve Vančurově a Innemannově dramatu Před maturitou (1932) byla prvním článkem dlouhé série profesorských postav od mírně zkarikovaných kantorů tehdy oblíbených „študáckých“ filmů (Škola základ života, 1938) přes tragicky vyhroceného profesora Junka v dramatu M. FričeLidé na kře (1937) a rozvážného a klidného profesora Jelínka ve Vávrově Předtuše (1947) až po jeho životní film. roli – profesora Málka ve Vyšším principu (1960). Jen zcela výjimečně hrál ve filmech nízké umělecké a ideové úrovně. Naopak většinu velkých rolí vytvořil v nejvýznamnějších filmech předních režisérů. Takový byl nešťastný kupec Martin Žemla ve Fričově zfilmování Herrmannova románu U snědeného krámu (1933). Nestal se – jak bylo tehdy obvyklé – jen přihrávačem V. Buriana v roli vysloužilého rytmistra Kylliana, ale byl jeho důstojným partnerem a vyrovnaným protihráčem. Jinou tragickou postavu představoval doktor František Uher z Cikánova Batalionu (1937). V této roli vystřídal K. Hašlera z němé verze tragického životního příběhu známého pražského advokáta tak úspěšně, že po uvedení filmu na benátském Biennale ho italský tisk lichotivě srovnával se slavným německým hercem Emilem Janningsem. Velkou, psychologicky náročnou postavu tohoto období představoval vojenský lékař Šrámek, který v dramatu V. Binovce Poručík Alexander Rjepkin (1937) dá ze soucitu smrtící injekci zajatému českému legionáři (V. Borský), aby jej zachránil před potupnou smrtí na šibenici, a považuje se proto za vraha. Stejně jako v případě už zmíněného profesora z Lidí na kře přenesl z div. scény na film. plátno také postavu otce a účetního ředitele od barona Kroga (V. Vydra) v Haasově zfilmování Čapkova protiválečného div. dramatu Bílá nemoc (1937). V této jedné z mála negativních rolí bohatého film. repertoáru vykreslil znamenitou studii maloměšťáka – zárodku budoucího fašisty. Na rozhraní 30. a 40. let dospělo Smolíkovo film. herectví ke klasické prostotě hereckého projevu, tak vzácné u renomovaných div. herců. Vytvářel celou škálu církevních hodnostářů (Skřivánčí píseň, 1933; Za ranních červánků, 1934; Páter Vojtěch, 1936), rozvážných advokátů (Humoreska, 1939; Manželství na úvěr, 1936) a lidumilných lékařů (Tetička, 1941; Jarní píseň, 1944) i umělce (Jiný vzduch, 1939). Komické nebo polokomické figury (ať kladné, či nesympatické) vytvářel v historických filmech, kde neodolatelně zpodobnil přitroublého konšela a podváděného manžela Třísku ve Vávrově Cechu panen kutnohorských (1938), důchodního Pilníčka v komedii V. Borského Čekanky (1940) a zdegenerovaného a naivního knížete Ferdinanda Anderse z komedie M. Friče Prstýnek (1944). Ve vážnější poloze pojednal laskavého kata Jiřího v další komedii téhož reřiséra Počestné paní pardubické (1944). S div. kolegyní a věrnou přítelkyní R. Naskovou přenesl na plátno lidsky proteplenou dvojici stárnoucích lidí, kteří přes zvraty osudu nezapomněli na kouzlo první lásky v Borského adaptaci Tylovy Paličovy dcery (1941). Z literárních zdrojů vyšel jeho rukapáňský bednář a starosta František Buzek, bojující se závislostí na alkoholu v Binovcově zfilmování Drdova románu Městečko na dlani (1942), a císařský rada Ullik, zkrachovalý podnikatel ve Vávrově dramatu Turbina (1941) podle stejnojmenného románu K. M. Čapka Choda. Ve znárodněné kinematografii, kdy dosáhlo jeho herectví vrcholu, obohatil svou dosavadní galerii o další tři desítky postav, v nichž víceméně navázal na předchozí linii svých hrdinů. K postavám duchovních (Housle a sen, 1946; Léto, 1948; Jan Hus, 1954), profesorů (Předtucha, 1947; Návrat domů, 1948), lékařů (Krakatit, 1948; Vina Vladimíra Olmera, 1956; Život pro Jana Kašpara, 1959) a senilních aristokratů (Haškovy povídky ze starého mocnářství, 1952) přidal nově několik bytostí pohádkových nebo figur s nadpřirozenými schopnostmi: starce-Boha Všemohoucího (Čapkovy povídky, 1947; Mezi nebem a zemí, 1958), stařečka (Obušku, z pytle ven!, 1955), záhadného Neznámého (Legenda o lásce, 1956), krále (Princezna se zlatou hvězdou, 1959), generála (Zlaté kapradí, 1963), slepého kmeta (Tři zlaté vlasy děda Vševěda, 1963), a především komicky roztomilého poustevníka Školastyka z Machovy adaptace Drdovy hry Hrátky s čertem (1956). Z historických postav zaslouží zmínit věčně nachmeleného, ale jediného upřímného konšela Šmardocha z Vávrovy komedie Nezbedný bakalář (1946), otce mladého revolucionáře J. V. Friče (V. Ráž) z Krškova dramatu Revoluční rok 1848 (1949) a starého Choda Příbka z Psohlavců (1955) M. Friče. Mezi postavami prostých lidí, ať již dělníků (Karhanova parta, 1950), nebo venkovanů (Frona, 1954), v obou těchto případech se jednalo o otce titulních hrdinů, vyniká starý proletář Kolmistr ve Weissově adaptaci románu Antonína Zápotockého Vstanou noví bojovníci (1950). Za tuto roli získal Státní cenu a Cenu za herecký výkon na MFF v Karlových Varech 1951. Nevyhýbal se ani postavám slabošských povah, které reprezentuje třeba zoufalý inspektor ve výslužbě Hrdlička v Borského přepisu povídky Svatopluka Čecha Jestřáb kontra Hrdlička (1953) a opilecký podivín Taupe v dramatu M. Friče Dnes naposled (1958). Kolem své sedmdesátky dostal opět role z nedávných okupačních let. Ve Weissově filmu podle Otčenáškovy prózy Romeo, Julie a tma (1959) hrál dědečka titulního hrdiny (I. Mistrík), starého hodináře Mrázka, který si na první pohled nevšímá světa okolo sebe a hledí si svých hodin, ale v pravé chvíli dokáže zasáhnout. Nicméně vyvrcholením jeho hereckého mistrovství před kamerou byl již zmíněný profesor Málek ve Vyšším principu (1960) J. Krejčíka, za jehož předlohu posloužila stejnojmenná povídka Jana Drdy. Postava klasického filologa a trochu pasivního humanisty, přezdívaného žáky podle jeho oblíbeného úsloví „Vyšší princip“, který chtěl před popravou zachránit své tři studenty a po nezdaru místo loajálního projevu veřejně vystoupil proti nacistům, se stala symbolem hrdinství a boje proti nesmyslným, nehumanitním a amorálním autoritám. S přibývajícím věkem Smolík vytvářel v 60. letech už jen menší postavy: listonoše (Labyrint srdce, 1961), redaktora a otce hlavní hrdinky (Smrt na Cukrovém ostrově, 1961), matematika a člena kosmické lodi (Ikarie XB 1, 1963) aj. Epilogem jeho padesátileté práce pro český film se stala úloha felčara zvaného Sivá hlava v dětském dobrodružném filmu Milana Vošmika Na Žižkově válečném voze (1967). Zatímco film poskytl Smolíkovi bezpočet velkých rolí, televize byla v tomto ohledu mnohem skoupější, i když s ní spolupracoval od dob živého vysílání. Hrál v inscenacích Ženitba (1953), Tonička a kocour Filip (1965), Naši furianti (1966), Obrácení Ferdyše Pištory (1967), Motýl a smrt (1968), Raději potmě (1968) a Pan Gaston (1970). Namluvil komentář k seriálu večerníčků Karafiátových Broučků (1967). Rád a často spolupracoval s rozhlasem (nastudoval zde některé své velké div. role, načetl řadu knih a často hrál pro děti v nedělních pohádkách). Podmanivý účinek jeho melodického hlasu zachycuje mnoho gramofonových nahrávek, na přelomu 20. a 30. let nazpíval na deskách značky Homocord řadu dobových šlágrů domácí i zahraniční provenience. Roku 1959 natočil režisér Jaroslav Mach středometrážní medailon pod názvem František Smolík. Bohatý materiál k poznání života a díla velkého herce přinášejí monografie Luboše Bartoška František Smolík (1971), a zejména fundovaná knižní studie Františka Černého Hraje František Smolík (1983, 2003). Řád práce (1958), Řád republiky (1961), Národní umělec (1953).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!