SMEJKALOVÁ, Jarmila
Jarmila SMEJKALOVÁ (* 16. 7. 1920 Ostrava, † 15. 7. 1994 Praha)
–
herečka; bývalá manželka herce
R. Deyla ml., divadelního režiséra a překladatele Oty Ornesta (1913–2002), matka herce
J. Ornesta. Pocházela z rodiny ševce. Od dětství se věnovala baletu a ve třinácti letech začala tančit na jevišti Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kam byla roku 1936 přijata za elévku baletu. Zde si jí povšiml režisér Jan Škoda a angažoval ji do tamního činoherního souboru (1938–41). Už za okupace odešla do Prahy, kde až do odchodu na odpočinek (1982) působila na zdejších scénách: v holešovické Uranii (1941–43), Nezávislém divadle (1943–44), Intimním divadle (1944–45), Realistickém divadle (1945–50) a Městských divadlech pražských (1950–82). Jako interpretka vnitřně bohatého hereckého fondu, který jí umožnil hrát role komediální i dramaticky vypjaté, vyzkoušela postupně v žánrově rozmanitém repertoáru všechny věkové kategorie ženských hrdinek různých typů a charakterů: hrála lyrickou Olivii ve
Večeru tříkrálovém, rozpustilého Puka ve
Snu noci svatojánské, temperamentní Lízu v
Pygmalionu, vznosnou vévodkyni z Yorku v
Králi Richardu II. i obětavou matku v
Bílé nemoci. První zkušenosti s filmem učinila v rolích roztomile prostořekých, půvabných i mondénních dívek (
Preludium, 1941;
Muži nestárnou, 1942;
Velká přehrada, 1942;
Mlhy na Blatech, 1943;
Jarní píseň, 1944), z nichž největší byla postava módní návrhářky Marcely Horákové, která při hledání pohřešovaného psa své tety nalezne milého (
S. Beneš), v situační komedii
V. Slavínského Neviděli jste Bobíka? (1944). K dramaticky náročnějším úkolům se dostala až ve znárodněné kinematografii. První vytvořila v Cikánově okupačním dramatu
Hrdinové mlčí (1946) jako učitelka Eva Matoušková, řešící sebevraždou své nevědomé selhání, kdy za války bezděčně prozradila gestapu bratra (
Z. Dítě) svého snoubence Tomka (
L. Boháč). Nebyla jí ale cizí ani poloha parodické nadsázky, jak dokázala v postavě melancholické schovanky Klárky v parodii
M. Friče Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949). Od poloviny 50. let vytvářela většinou už jen vedlejší postavy matek, elegantních manželek a milenek, které hrála v partnerské dvojici např. s
J. Bekem (
Punťa a čtyřlístek, 1955),
V. Brodským (
V pátek ráno, 1957),
F. Miškou (
Přátelé na moři, 1959),
V. Rážem (
Taková láska, 1959),
O. Novým (
Bílá spona, 1960),
M. Růžkem (
Zlé pondělí, 1960),
O. Krejčou (
Mezi námi zloději, 1963),
M. Horníčkem (
Táto, sežeň štěně, 1964),
O. Velenem (
Perlový náhrdelník, 1965),
I. Prachařem (
Lidé z maringotek, 1966),
J. Sovákem (
Nejlepší ženská mého života, 1968) a
Z. Kampfem (
Člověk není sám, 1971). Psychologickým rozměrem mezi nimi vyniká postava záletné manželky inženýra Štěrby (
K. Höger), která bezcharakterním jednáním přispěje vydatnou měrou k mužově tragédii v Krškově soudobém dramatu
Zde jsou lvi (1958). S
Högerem se později setkala jako manželská partnerka znovu – v postavě choti profesora Jana Ignáce Hanuše, věrného přítele spisovatelky Boženy Němcové (
J. Švorcová) ve Vávrově životopisném portrétu
Horoucí srdce (1962). V detektivních příbězích představovala nejen podezřelou (
Strach, 1963), ale ve
Fričově Bílé sponě (1960) byla jako vedoucí oddělení obchodního domu Marie Horáková dokonce spolupachatelkou krádeží zboží spojených s vraždou. Vedle úloh atraktivních paniček a dámiček ztělesňovala i příslušnice inteligence, nejčastěji lékařky (
Zatoulané dělo, 1958;
Taková láska, 1959;
Kam čert nemůže, 1959). Během 70. let se její kontakty s filmem omezily na velmi ojedinělé a spíše okrajové role manželky jednoho z protagonistů (
Člověk není sám, 1971), bytné (
Dům Na poříčí, 1976) a matky hlavního hrdiny (
Trasa, 1978). Po delší odmlce se pak připomněla už jen dvěma rolemi zaměstnaných babiček v
Rychmanově černé sci-fi komedie
„Babičky dobíjejte přesně!“ (1983) a v Sequensově
Hořkém podzimu s vůní manga (1983). Poměrně zřídka ji zvali do tv. studia k účinkování v inscenacích (
Vyvolení, 1962;
Kaviár jen pro přátele, 1969;
Úsměvy světa, 1969;
Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert, 1976;
Povídky malostranské, 1984) a seriálech (
Pan Tau, 1969;
30 případů majora Zemana, 1974–79;
Křeček v noční košili, 1987).
