SLAVÍNSKÝ, Vladimír
Vladimír SLAVÍNSKÝ vl. jm. Otakar V. Pitrman (* 26. 9. 1890 Dolní Štěpanice, okres Semily, † 16. 8. 1949 Praha) – filmový režisér, scenárista, dramatik a herec. Pocházel z chudé plátenické rodiny v Podkrkonoší. Kumšt ho od dětství přitahoval natolik, že pro něj byl ochoten obětovat cokoliv. V sedmnácti letech odešel ke kočovné společnosti (tam si vymyslel svůj zvučný pseudonym), herectví ho však neuživilo, a tak se vedle toho vyučil typografem a pracoval v tiskárně. Literární a herecké ambice ho přivedly k filmu, pro který se již kolem roku 1912 pokoušel psát scénáře. Po nevydařeném angažmá u firmy Kinofa, která záhy zkrachovala, založil spolu s Aloisem Jalovcem po 1. světové válce společnost Poja Film, kde byl scenáristou, režisérem a hercem zároveň. Podle vlastních i cizích námětů natočil deset němých filmů, v nichž většinou i hrál hlavní role, vesměs milovníků: herce Milana Dumavského v dramatu Láska je utrpením (1919), film. podnikatele Rondela v komedii Divoká Maryna (1919), architekta Karla Hartwiga v dramatu Sněženky (1920), inženýra Jiřího Orlíka v dramatu Zlatá žena (1920), kapitána pohraničníků Romana Degara v dobrodružném snímku z prostředí Krkonoš Děvče ze Stříbrné Hranice (1921), titulního hrdinu v nedokončeném a nedochovaném filmu Cikán Jůra (1922) a horala Petra Horynu v melodramatu Syn hor (1925). Často přitom zvládal fyzicky náročné, kaskadérské, až akrobatické výkony. Měl i ctižádost do českých podmínek implantovat postupy amerického filmu. Objevil se ještě v dalších šesti němých a dvou zvukových filmech jako host na večírku (Únos bankéře Fuxe, 1923), ministr národní obrany (Krásná vyzvědačka, 1927), člen městské rady (Ve dvou se to lépe táhne, 1928), krejčí (Erotikon, 1929), řečník (Kamarádské manželství, 1929), vladyka Vojemír (Svatý Václav, 1929), vězeňský kněz (Psohlavci, 1931) a úředník (Karel Havlíček Borovský, 1931). Ve 30. a 40. letech patřil co do kvantity k nejproduktivnějším režisérům (točil až pět filmů ročně). Byl však typem komerčně úspěšného řemeslníka, který své filmy přizpůsoboval vkusu diváků, což ho v očích kritiky a většiny ostatních tvůrců diskvalifikovalo do pozice pohrdáníhodného tvůrce. Režíroval laciné veselohry, melodramatické i tragické komerční filmy (Právo na hřích, 1932; Matka Kráčmerka, 1934; Muži nestárnou, 1942 aj.). Ve svých filmech často obsazoval především A. Nedošinskou (roku 1934 natočil dokonce tři filmy, v nichž hrála titulní role), T. Pištěka, L. Baarovou, V. Ferbasovou či O. Korbeláře. Za německé okupace ale prokázal, že má na víc než jen na sentimentální příběhy, ať už aktuální veselohrou Přítelkyně pana ministra (1940), silně vlastenecky zabarveným životopisným filmem o skladateli a kapelníkovi Františku Kmochovi To byl český muzikant (1940) nebo pro svou filmografii zcela netypickou vážnou adaptací Arbesova romaneta Advokát chudých (1941). Pod jménem Otto Pittermann natočil za války i tři německé filmy. V podmínkách znárodněné kinematografie se pokoušel navázat na svou dosavadní, komerčně úspěšnou tvorbu adaptacemi oblíbených autorů F. X. Svobody (Poslední mohykán, 1947) či O. Scheinpflugové (Dnes neordinuji, 1948), nicméně bez výraznějšího diváckého ohlasu. Svůj pokus držet krok s požadavky rychle se měnící doby, budovatelské drama se špionážní zápletkou DS-70 nevyjíždí, však už nedokončil – zemřel během jeho realizace, přičemž film na Barrandově dokončili až dva roky po jeho smrti.