V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

SKLENČKA, Ota

Ota SKLENČKA (* 19. 12. 1919 Hradec Králové, † 10. 10. 1993 Praha)  – herec; manžel herečky N. Popelíkové. Narodil se do spořádané rodiny královéhradeckého bankovního úředníka. Odmalička miloval přírodu, z níž čerpal po celý život moudrost, klid, posilu i malířskou inspiraci. Na gymnáziu založil s kamarády recitační sbor a ochotnické divadlo, v němž se pokoušel o režii. Po maturitě (1939) začal v Praze studovat na lékařské fakultě UK, ale kvůli uzavření vysokých škol nacisty nestačil dokončit ani první semestr. Aby se vyhnul totálnímu nasazení, pracoval nějakou dobu ve strýcově hradecké tiskárně. Lákalo ho však divadlo, a proto se roku 1942 přihlásil do dramatického oddělení Státní konzervatoře v Praze, kde mu vzhledem k jeho věku (bylo mu již 23) zkušební komise doporučila přejít rovnou do div. praxe. Ještě týž rok nastoupil první angažmá v kočovném Horáckém divadle se sídlem v Třebíči. V tomto souboru poznal svou budoucí ženu Ninu Popelíkové, s níž na sklonku války „omladil“ ansámbl Jihočeského divadla v Táboře. Po osvobození spolu vystřídali oblastní scény v Teplicích (1945–49) a Liberci (1949–51), aby se roku 1951 oba stali členy Divadla čs. armády v Praze na Vinohradech. Sklenčka zde setrval deset sezon, během kterých ho obecenstvo poznalo např. jako Jiráskova Jana Roháče, Filipa II. v Schillerově Donu Carlosovi a Molièrova Tartuffa. Nové tvůrčí podněty mu přineslo angažmá v Městských divadlech pražských (1961–75), kde vynikl jako Jefgraf Kuzmič ve Švédské zápalce, Jabe Torrance v Sestupu Orfeově, Jérome de Lavoisier v Rollandově Hře o lásce a smrti, pražský biskup Jan z Dražic v Daňkově hře Vrátím se do Prahy, vévoda z Lancastru v Králi Richardu III., lékař Astrov v Čechovově Strýčku Váňovi, Ben v Lištičkách, Aigisthos v Sartrových Mouchách, maršál v Bílé nemoci, tajný rada Matyáš Klausen v Hauptmannově dramatu Před západem slunce. Roku 1975 nalezl nové zázemí v souboru Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, na jehož jevišti předvedl další své vrcholné kreace zejména v rolích Marmeladova ze Zločinu a trestu, Efraima Cabota z O’Neillovy Farmy pod jilmy, kapitána Shotovera z Shawovy komedie Dům zlomených srdcí, Sorina z Čechovova Racka, Billyho Rice z Osbornova Komika a v titulních postavách Ibsenova Stavitele Solnesse a Šotolovy Cesty Karla IV. do Francie a zpět. Před svou smrtí byl již jako důchodce několik sezon členem Divadla na Vinohradech (Přemysl Otakar II. v Hálkově Závišovi z Falkenštejna, biskup Jan Očko z Vlašimi v Daňkově hře Jak snadné je vládnout). Od samých hereckých začátků tíhl k charakterním rolím, vyznačujícím se robustním fyzickým zjevem, drsným patosem, melancholií a vnitřní tragikou. Své postavy, ať již kladné nebo záporné, historické či současné, modeloval v pevných rysech psychologicko-realistického herectví s důrazem na bohatost, složitost i rozporuplnost jejich duchovního a citového života. Zároveň dbal na věrojatnost celkového výrazu a vyznění svých hrdinů. K typickým znakům jeho hereckého projevu patřil jak rozvážně a trochu zastřeně znějící hlas, tak i cit pro slovo a dramatičnost chvíle. I když byl třeba až cholericky výbušný, jako by mu někde uvnitř vězel zádumčivý, hořký smutek, když s očima sklopenýma k zemi odsadil text tíživou pauzou. Mnohé jeho postavy naopak na diváky zapůsobily svým pozitivním přístupem k životu, moudrostí, uvážlivostí, vtipem a laskavým srdcem. Herecké zkoušky pro film dělal již za okupace. Před kamerou však debutoval až počátkem 50. let hrdinskou rolí mladého vesničana Ondry Bašuse, který s kamarádem Vaškem (O. Dadák) ukryl za okupace kulomet a odvážně se postavil na odpor německému Oberstovi (M. Nedbal) ve Slavíčkově zfilmování div. hry Miloslava Stehlíka Mordová rokle (1951). Pak následovalo několik menších rolí, nebo dokonce jen typů, v nichž se Sklenčka teprve „hledal“, či lépe hledali ho film. tvůrci. Tak hrál v obou adaptacích románů T. Svatopluka Botostroj (1954) a Nevěra (1956), které režíroval K. M. Walló. Postupně se začala jeho galerie film. postav plnit menšími i většími portréty vojáků a důstojníků (Tanková brigáda, 1955; Poslušně hlásím, 1957; Vstup zakázán, 1959), vyšetřovatelů (Drahé tety a já, 1974), lékařů a primářů (Malý Bobeš, 1961; Mykoin PH 510, 1963; Dům ztracených duší, 1967; Zločin v Modré hvězdě, 1973; Zítra vstanu a opařím se čajem, 1977; Zlaté rybky, 1977; Sólo pro starou dámu, 1978; Hordubal, 1979; Dostih, 1981; Pod nohama nebe, 1983; Prodloužený čas, 1984), inženýrů a ředitelů podniků (Lidé jako ty, 1960; Obžalovaný, 1964; Zrcadlení, 1977; Atomová katedrála, 1984; Vážení přátelé, ano, 1989), redaktora (Zlatá reneta, 1965), advokáta (Sny o Zambezi, 1982), div. a film. režisérů (Zkouška pokračuje, 1959; Milenci v roce jedna, 1973; Běž, ať ti neuteče, 1976), pedagogů (Temné slunce, 1980; Experiment Eva, 1985), ale i četníka (Smrt si říká Engelchen, 1963), maséra (Smyk, 1960) aj. profesí. Postavu pankráckého dozorce Kolínského, který umožnil Juliu Fučíkovi (I. Racek) napsání jeho nesmrtelné knihy, vytvořil v Balíkově filmu Reportáž psaná na oprátce (1961). Ústřední rolí psychologického filmu Jiřího Sequense Deváté jméno (1963) byl jeho Ivo Koláčný, který se za okupace podílel na udavačství své milenky (V. Fialová) gestapu, které zaplatilo životem osm lidí. Po letech se ve strachu, aby nepřišel o své „rodinné štěstí“, zbavil někdejší udavačky rafinovanou vraždou, která ovšem nezůstala bez trestu. Byla to jeho první velká psychologická role v českém filmu. Jako stavitel Kilián vytvořil s M. Rosůlkovou maloměstskou rodičovskou dvojici svérázné Štěpy (I. Janžurová) v Herzově adaptaci psychologického románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy (1971). Hrál v Sequensových detektivkách, navazujících na úspěšný tv. seriál Hříšní lidé Města pražského: Pěnička a Paraplíčko (1970) a Smrt černého krále (1971). Náročnější psychologickou postavu vytvořil v detektivce Petra Schulhoffa Vím, že jsi vrah… (1971). Byl v ní otcem deviantního chlapce Pavla Zacha (J. Adamce), který v afektu žárlivosti zavraždil svou, a předtím i otcovu milenku (J. Obermaierová) a ve snaze odstranit všechny svědky svého zločinu v šíleném vraždění pokračoval. Ve Vávrových hraných „rekonstrukcích“ událostí novodobých čs. dějin ztělesnil autentické osobnosti: předmnichovského čs. vyslance v Berlíně Vojtěcha Mastného ve Dnech zrady (1973) a představitele České národní rady univerzitního profesora Alberta Pražáka v Osvobození Prahy (1976). Podobnou postavu ministra londýnské exilové vlády Františka Němce vytvořil i ve slov. filmu Vladimíra Bahny (po režisérově smrti jej dokončil Zoro Záhon) Poéma o svedomí (1978). Historickými postavami ze starší doby byli Mánesův odpůrce profesor Böhm v životopisném filmu J. Macha Paleta lásky (1976), amsterodamský zbrojíř a obchodník Louis de Geer, který na popud švédského kancléře Oxenstjerna (M. Huba) pozval Komenského (L. Chudík) do Švédska ve Vávrově životopisném filmu Putování Jana Amose (1983), a šlechtic Václav Budovec z Budova v Lutherově tv. seriálu Lekár umierajúceho času (1984), poté zpracovaného pro kina pod názvem Svědek umírajícího času (1990). Sklenčkovy negativní postavy reprezentují záškodnický inspektor labské říční dopravy Říha v dobrodružném dramatu Otakara Fuky z konce 2. světové války Mys Dobré naděje (1975), stavební podnikatel Jaroslav Podroušek ve Svobodově filmu Dům Na poříčí (1976), další podnikatel z první republiky, nakladatel Otakar Kubát z psychologického filmu Jaroslava Balíka Rytmus 1934 (1980), natočeného podle románu Václava Řezáče Černé světlo, vídeňský bankéř Lustig z dalšího Balíkova filmu Šílený kankán (1982), který profitoval z 1. světové války, ale v době nastalé krize skončil sebevraždou. Z film. postav první poloviny 80. let je nutno vyzdvihnout starého důchodce Bohdana Pavluse, bývalého učitele hudby, jehož z tiché životní rezignace v domově důchodců vyburcuje někdejší operetní pěvkyně Sandra Kálajová (N. Gaierová). Jímavý a psychologicky silný film ze života starých lidí Konečná stanice (1981) opět natočil častý režisér filmů Oty Sklenčky Jaroslav Balík. Naposledy se na plátně objevil jako starý učitel matematiky v Jirešově zfilmování Havlíčkova románu Helimadoe (1993). O jeho herecké virtuozitě vypovídají i jeho četné rozhlasové role a velké množství postav, které zanechal v archivu dramatických pořadů ČT, s níž spolupracoval již od doby živého vysílání. Z nepřeberného počtu inscenací všech žánrů zmiňujeme aspoň snímky Můj generál (1959), Radúz a Mahulena (1959), Paní Bovaryová (1960), Chvíle rozhodnutí (1961), Vrah byl odsouzen po právu (1962), Šach mat (1963), Vražda potřebuje reklamu (1964), Samota (1965), Žádám odpověď (1965), Drahomíra (1965), Vražda v divadle pantomimy (1966), Malá Dorritka (1967), Rudá v černé (1967), Bratři Riccové (1969), Tchýně (1969), Hrabě Drakula (1970), Lidé na křižovatce (1971), Zločin na Zlenicích hradě (1971), Princ a chuďas (1971), Zajatec šílenství (1971), Hotel Miramare (1972), Královské řádění (1974), Vlčí halíř (1975), Oči plné slunce (1975), Střílej oběma rukama (1976), Nikola Šuhaj loupežník (1977), Smrt císaře a krále Karla IV. (1978), Čas polomů a štěpů (1978), Půl milionu za Alvara (1979), Služební cesta (1980), Zločin na poště (1980), Nezralé maliny (1981), Panenka (1981), Soví hnízdo (1981), O labuti (1982), Plášť Marie Terezie (1982), Duch soudce Pauknera (1983), Tři cesty k domovu (1983), Přítel (1983), Čas obvinění (1984), Václava Kašpara den pátý (1985), Pod maskou (1985), Případ Platfus (1985), Ohnivé ženy se vracejí (1986), Lékaři (1988), Útěk do vězení (1991), Pilát Pontský, onoho dne (1991), Hřbitov pro cizince (1991) aj. V televizi ho neminula ani seriálová tvorba, a to včetně těch nejhorších normalizačních opusů (mj. Sňatky z rozumu, 1968; F. L. Věk, 1971; 30 případů majora Zemana, 1974–79; Muž na radnici, 1976; Nemocnice na kraji města, 1977; Ve znamení Merkura, 1978; Inženýrská odysea, 1979; Zákony pohybu, 1979; Okres na severu, 1981; Dobrá Voda, 1982; Sanitka, 1984; Bambinot, 1984; Gottwald, 1986; Rodáci, 1987 a Pomalé šípy 1993). Blízká mu byla intimní poloha uměleckého přednesu na pódiu pražské Violy. Velkou měrou se zasadil o výchovu adeptů herectví jako pedagog a proděkan DAMU (1962–75). Ve své výtvarné tvorbě se věnoval olejomalbě (náladové motivy z přírody a krajiny), kresbě a grafice (ex libris). Nositel titulu Zasloužilý umělec (1982) a Národní umělec (1988).
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!