V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

ŘEHOŘ, Zdeněk

Zdeněk ŘEHOŘ (* 30. 8. 1920 Jičín, † 8. 11. 1994 Praha)herec. Byl nejmladší ze sedmi dětí jičínského majitele obchodu s módou. Strávil krásné dětství ve svém rodišti, kde po absolvování reálky začal studovat na Raisově učitelském ústavu. Otcova smrt a vyostřující se politické události roku 1938 přiměly rodinu k přestěhování do Prahy, jejíž kulturní atmosféra ho okouzlila a zcela pohltila. Navštěvoval denně biografy a divadla, z nichž mu obzvlášť blízké byly avantgardní scény: Burianovo D 34 a Osvobozené divadlo. V Praze také dokončil pedagogické vzdělání na Amerlingově učitelském ústavu v Panské ulici. Když nesehnal zaměstnání, živil se roznášením novin. Prostřednictvím kamaráda Zdeňka Míky se dostal jako statista k E. F. Burianovi a do jeho školy, kde byl žákem L. Skrbkové. Za okupace hrál v Dětském divadle M. Mellanové a roku 1942 se připojil ke generačnímu souboru Větrník, s nímž vystupoval v Divadélku pro 99 na Národní třídě (byl prvním představitelem titulního hrdiny Brdečkovy parodie Limonádový Joe). Po osvobození jezdil krátce se skupinou J. Plachty (samostatnou scénou zájezdového Vesnického divadla, nazvanou Divadlo pod Plachtou) a tři sezony pak pobyl v Burianově D 46 (Výlety pana Broučka, Marcipánek, Hráze mezi námi). Roku 1950 ho angažoval Jiří Frejka do Ústředního divadla čs. armády, respektive Divadla na Vinohradech, jehož členem zůstal nepřetržitě až do své smrti. Začínal zde mladými milovníky (Antonín v Paličově dceři, Isidor Slovíčko v Lesní panně, Pěnkava v Tvrdohlavé ženě), brzy se však přehrál do rolí charakterních. Ze světového repertoáru vynikl jako Polonius v Hamletovi, páter Veleba ve Veselých paničkách windsorských, Hannibal v Podivné paní Savageové, Champsboisy ve Feydeauově frašce Brouk v hlavě, porotce číslo 11 ve Dvanácti rozhněvaných mužích, z ruského a sovětského repertoáru jako Lebeděv v Ivanovovi, Perčichin v Gorkého Měšťácích, Berjozkin ve Zlatém kočáře. Často hrál v dramatech Čapkových (Ondřej v Matce, Šefl v Loupežníkovi, solicitér Vítek ve Věci Makropulos, Molenda v Životě a díle skladatele Foltýna) i jiných dílech českých autorů (Kalafuna ve Strakonickém dudákovi, Hlubina v Měsíci nad řekou, major Hugo v dramatizaci Vančurova Rozmarného léta). Už na začátku kariéry, ve velmi plodné etapě okupačního souboru Větrník, se vytvářely základní rysy Řehořova osobitého herectví: na jedné straně to byl svérázný, někdy až tanečně excentrický tělesný projev, na straně druhé výraz niterně zdrženlivý, cudný, občas skepticky ironizující, vždycky přísně zkázněný a vpravdě noblesní. Dovedl vyjádřit poezii i suchý humor. Zjevem tichý a nenápadný, povahově skromný herec výrazné tváře s melancholickým pohledem očí a příjemného, poněkud nosového hlasu, disponoval širokým výrazovým rejstříkem. Přesto jeho nejvlastnější doménou byli drobní lidé, leckdy ušlápnutí a zdánlivě bezbranní, jindy umínění, tvrdohlaví, překvapující vnitřní silou a statečností či nebezpečně podlézaví nebo naopak hrdí a čestní. Se stejným úspěchem interpretoval role dramatické i komické. Ze všech jeho postav je cítit nesmírná pokora a láska k člověku. Uměřenost a civilnost jeho herectví nemohla zůstat opomenuta ani filmem a televizí. Na rozdíl od televize nebyl Řehořův vztah k filmu nikdy příliš vřelý, i když se v něm poprvé objevil již za okupace v anonymní epizodce Cikánovy komedie Z českých mlýnů (1941) a jako zaměstnanec obchodního domu ve Vávrově dramatu Šťastnou cestu (1943). Znárodněná kinematografie mu nabídla více než osmdesát rolí, ovšem velkých úkolů mezi nimi bylo jen poskrovnu. Hrával menší, často epizodní úlohy nejrůznějších úředníků a úředníčků (Hrdinové mlčí, 1946; Parohy, 1947; Botostroj, 1954; Labyrint srdce, 1961; Král Králů, 1963), písařů (Jestřáb kontra Hrdlička, 1953), inženýrů (Povodeň, 1958; Kolik slov stačí lásce?, 1961; Lidé z metra, 1974), učitelů (Velká samota, 1959; Spadla s měsíce, 1961; Nejlepší ženská mého života, 1968) a farářů (Touha, 1958; Bílá paní, 1965). Z jejich rodu byl konec konců i nesmělý milovník sličné Markety (M. Vášáryová) rytíř Sovička, pobočník královského hejtmana Piva (Z. Kryzánek), který se stal první obětí Kozlíkových hrdlořezů ve Vláčilově středověké baladě podle Vančurova románu Marketa Lazarová (1967). Přestože šlo o rozsahem poměrně malou figuru, v Řehořově podání se divákům vryla hluboko do paměti. V detektivkách, psychologických i těch komediálně laděných, střídal postavy příslušníků bezpečnosti (Nahá pastýřka, 1966; Slečny přijdou později, 1966; „Rakev ve snu viděti…“, 1968; Sázka na třináctku, 1977) nebo jejich pomocníků, ať již vědomých, nebo jen bezděčných z řad civilistů (antropolog Šedivka v Novákově Pokladu byzantského kupce, 1966; věčně opilý spisovatel Kopanec v Gajerově Flirtu se slečnou Stříbrnou, 1969) přes oběti nespravedlivého nařčení (asistent na klinice Dvořáček v Sequensově Pokusu o vraždu, 1973) až po potencionální vrahy (Janík v Sequensově Vraždě v hotelu Excelsior, 1971) a skutečné zločince (organizátor záškodnických akcí Doležal ve filmu Ivo Nováka Na konci světa, 1975). Zajímavou postavu kapitána Armády spásy, bývalého středoškolského profesora matematiky a deskriptivní geometrie, který přijal pod svůj prapor sličnou Terezku (K. Macháčková), vytvořil v Čechově muzikálu Svatá hříšnice (1970) podle div. hry Františka Langra Obrácení Ferdyše Pištory. Pinkavovou výchovnou moralitou pro děti Panter čeká v 17,30 (1971) začíná Řehořova dlouhá řada otců dětí nejrůznějšího věku, převážně ovšem dospívajících, s nimiž má velké potíže. V tomto filmu byl otcem nerozumného Petra (Pavel Brabec), který málem podlehl negativnímu vlivu klukovské party, vedené morálně narušeným Panterem (J. Hrušínský). S A. Kreuzmannovou vytvořil rodičovskou dvojici studentky Ilony (Z. Geislerová) v povídce Aljaška z filmu Profesoři za školou (1975). Otce Ríši Racka, navrátilce z 1. světové války (P. Svojtka), hrál ve Steklého politickém snímku Skandál v Gri-Gri baru (1978). Snad nejzajímavější z těchto „otcovských“ rolí ho počastoval slov. režisér Ján Lacko v okupačním dramatu Rozdelení (1976). Byla to postava pokrokového českého učitele Pánka, který musel roku 1940 opustit s ženou (J. Dítětová) a dospívající dcerou (J. Schallerová) své slov. působiště a potupný transport do „protektorátu“ nepřežil. Později přešel k úlohám ještě o jednu generaci starším – k postavám dědečků. Po boku S. Zázvorkové si zahrál dědečka v Míkově komedii Ten svetr si nesvlíkej! (1980), jímavou postavu dědy Jakuba, jenž dostal za revoluce od sovětských vojáků huculského koně, který mu dělá věčné starosti, v dětském filmu Václava Gajera Divoký koník Ryn (1981). Ve vysloveně komické poloze se pohyboval jeho psychiatr v parodii O. Lipského „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ (1970), senilní venkovský stařík Lukeš (babičku hrála L. Roubíková) v Trháku (1980) Z. Podskalského. Dojemně komická byla i pohádková postava dobráckého Aloise, jednoho z příslušníků pražské vodnické rodiny ve Vorlíčkově komedii Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974). Jen zcela výjimečně si zahrál v historických filmech: ztělesnil císaře Rudolfa II. v komedii Karla Steklého Pan Vok odchází (1979) a v jiné poloze slov. generála Goliána v hraném čs.-sovětském „dokumentu“ režiséra Jurije Ozerova Vojáci svobody I, II (1975, 1978). Do kategorie kostýmních rolí ovšem spadají také postavy barona v adaptaci románu Alaina-Fourniera Kouzelné dobrodružství (1982) A. Kachlíka, nevolníka v Mittově Pohádce o putování (1983), krále v koprodukční Pohádce o Malíčkovi (1985) lotyšského režiséra Gunarse Piesise, otce Máchovy literární hrdinky Márinky (M. Vančurová) ve Vláčilově variaci na téma Máchova života díla s názvem Mág (1987) a potulného mnicha v Soukupově upírské komedii Svatba upírů (1993). Ryze tragický rozměr měla jeho postava ilegálního pracovníka-komunisty Štefka, který za cenu vlastního života splnil instrukci stranického výboru za okupace, v první povídce Čechova filmu Silnější než strach (1978). Z Řehořových hluboce lidských současných postav je nutno zmínit ještě sympatického lékaře Navrátila ve dvojici Strnadových filmů Můj brácha má prima bráchu (1975) a Brácha za všechny peníze (1978), slepce Tarabu ve filmu K. Kachyni Čekání na déšť (1978) a profesora Zlámala, jednoho z pacientů protialkoholní léčebny, v hořké komedii D. Kleina Dobří holubi se vracejí (1988). Úctyhodnou a pestrou plejádu postav a postaviček všeho druhu zanechal v archivech ČST, se kterou spolupracoval již od prvních dnů „živého“ vysílání. Na obrazovce se objevoval v dramatických pořadech všech typů a žánrů. Ztělesnil např. významné postavy našich dějin: Vojtu Náprstka (seriál Sňatky z rozumu, 1968), stavitele mostů ing. Stanislava Bechyněho (Velký oblouk, 1974), Zdeňka Nejedlého (Přitažlivost země, 1978), J. A. Komenského (Světlo z temnot, 1982) aj. Z mnoha desítek jeho tv. her, inscenací a samozřejmě filmů vybíráme aspoň tituly Nositelé řádu (1953), Seňka dezertér (1958), Bratři Jeršovové (1961), Neviditelný (1965), Maltézský sokol (1968), Obžalovaná (1969), Manon Lescaut (1970), Alexandre Dumas starší (1970), Brouk v hlavě (1970), Julián odpadlík (1970), Zajatec šílenství (1971), Příběh se starou lenoškou (1972), Hotel Miramare (1972), Bratranec Pons (1973), Břetislav a Jitka (1974), Rafan (1974), Půlpenny (1974), Titul pro hrdinu (1975), posel dobrých zpráv (1976), podezřelé okolnosti (1977), Filatelistická historie (1978), Nebožtíci na bále (1979), Na dvoře vévodském (1979), A na konci je začátek (1981), Plášť Marie Terezie (1982), Hodina před ránem (1983), Křídlovka pro Majoránku (1985), Mistr Kornelius (1988), Zpráva o jednom souboji (1989), Talisman (1991), Misie (1991). V jeho tv. tvorbě jsou hojně zastoupeny také seriály (Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; F. L. Věk, 1971; Hostinec U koťátek, 1971; Byl jednou jeden dům, 1974; Matka, 1975; Žena za pultem, 1977; Ve znamení Merkura, 1978; Okres na severu, 1981; Sanitka, 1984; Vlak dětství a naděje, 1985; My holky z Městečka, 1985; Synové a dcery Jakuba skláře, 1985; Případ pro zvláštní skupinu, 1988; Dobrodružství kriminalistiky, 1989), z nichž úplně poslední byl koprodukční historický Radetzkymarch/Pochod Radetzkého (1995). Vřelý vztah k dětským divákům vyjádřil v řadě pohádkových příběhů, např. Jablíčko se dokoulelo (1977), Hejkal (1978), Velká policejní pohádka (1979), Velká kočičí pohádka (1983), O Rozárce a zakletém králi (1983) a Pouťová pohádka (1988). Již několik generací malých i velkých diváků si však podmaňuje zejména úlohami nešikovného tatínka v Dudkově oblíbeném komediálním seriálu podle předlohy Fan Vavřincové Taková normální rodinka (1971) a ustrašeného hajného v hraném seriálu večerníčků Krkonošské pohádky (1974, 1977, 1984). Stranou jeho pozornosti nezůstala ani práce pro rozhlas, kde mohou ocenit posluchači kvality hlasového projevu v desítkách her a pohádek. Jeho portrét zachytil David Laňka v knize Nekončící potlesk aneb Galerie nezapomenutelných (2000). Roku 1982 byl jmenován Zasloužilým umělcem. Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1993).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!