V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

RYBÁŘOVÁ, Jana

Jana RYBÁŘOVÁ (* 31. 3. 1936 Praha, † 12. 2. 1957 Praha, sebevražda)  – herečka. Vyrůstala v pražských Střešovicích jako mladší ratolest elektroinženýra. Odmala projevovala kromě obvyklých dívčích zájmů také umělecké sklony, v nichž ji podporovala hlavně maminka. Doma brala soukromé hodiny klavíru, od deseti let navštěvovala baletní kroužek při Smetanově divadle a po 5. třídě obecné školy nastoupila do francouzského gymnázia, které však po roce v rámci poúnorové reformy školství zavřeli. Základní školu vychodila na Pohořelci, kde své múzické nadání rozvíjela v tamním dramatickém kroužku. Zde se nadchla pro herectví, které chtěla jít studovat na pražskou Státní konzervatoř, kam však do dramatického oddělení přijímali až od 18 let, zatímco věková kategorie pro taneční obor začínala už v patnácti. Zvolila tedy taneční oddělení. Po absolutoriu (1955) se stala členkou Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, na jehož scéně vytvořila několik dívčích postav (Albínka z dramatizace Zapadlých vlastenců, Mariánka v Bouřlivém roku). Byla ztělesněním křehkého a svěžího půvabu, vyzařujícího z jejích plachých i zanícených, vždy však cudných a čistých dívčích postav divadelních a zejména filmových. Pro film ji ještě jako konzervatoristku objevil režisér Václav Krška, který rychle rozpoznal v jejím graciézním drobném těle tanečnice a spanilém obličeji jemných rysů s hnědýma, dychtivýma i udivenýma očima dostatečně silný potenciál pro vyjádření senzitivního a emocionálního prožitku. Hned jí svěřil velkou a mimořádně náročnou roli v poetické adaptaci Šrámkova románu Stříbrný vítr (1954), postavu spořádané měšťanské dcerky Aničky Karasové, koketní i citlivé, vypočítavé i dětsky naivní, hloupé i hloubavé, „posedlé“, jak ji nazývá její ctitel, mámivě zrádnou láskou opojený student píseckého gymnázia Jan Ratkin (E. Cupák). I když mladičká herečka po technické stránce postavu zcela nezvládla, okouzlila diváky svým půvabným zjevem, přirozeností a upřímným hereckým projevem. A Krška ji obsadil i do dalších filmů: jako Elišku Krásnohorskou ve Smetanově životopise Z mého života (1955) a jako Daliborovu schovanku Jitku (její part zpívala Libuše Domanínská) ve zfilmované Smetanově opeře Dalibor (1956). Až po tragické smrti mladičké umělkyně přišly do kin její tři poslední filmy. V orientální pohádce Labakan (1956) ztělesnila prostou vesnickou dívku Fatmu, zamilovanou do krejčovského tovaryše Labakana (E. Cupák), trpícího velikášskými sny o vznešenosti a slávě, v adaptaci Hikmetovy Legendy o lásce (1956) vytvořila postavu mladičké princezny Širin, sestry vládkyně Mechmene Banu (V. Fialová). Oba tyto filmy natočil režisér Krška v čs.-bulharské koprodukci. Ve třetím dílu Vávrovy husitské trilogie Proti všem (1956) pak hrála mladičkou novicku Martu. Na duševní krizi Rybářové, která vyústila až v sebevraždu, se vedle komplikovaných milostných vztahů (zejména s P. Kočím) podílela i přílišná popularita, na kterou ve svém věku nebyla připravena. Život si vzala den před tím, než by se dozvěděla od režiséra Jiřího Weisse, že s ní počítá pro roli zklamané schovanky Jany v připravovaném filmu Vlčí jáma (nahradila ji J. Brejchová). Dobrovolná smrt přervala hereckou práci nadané herečky v jejích necelých 21 letech. Byť hrála jen v šesti celovečerních filmech a školním filmu V ulici je starý krám (1955) studenta FAMU Jana Valáška, zanechala v české kinematografii trvalou stopu. Její smrti věnoval báseň Jaroslav Seifert ve sbírce Koncert na ostrově. Dokumentární medailon s názvem Nelze umírat štěstím (2000) natočil ve společnosti Febio režisér Marek Bouda do tv. cyklu Nevyjasněná úmrtí. Do knižní podoby ji převedla Jana Havlíková v publikaci Nevyjasněná úmrtí VII. (2001).
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!