V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

RŮŽEK, Martin

Martin RŮŽEK vl. jm. Erhard Martin (* 23. 9. 1918 Červený Kostelec, okres Náchod, † 18. 12. 1995 Praha)  – herec; bývalý manžel operní pěvkyně Jarmily Palivcové (* 1925). Narodil se jako jedináček v rodině prosperujícího výrobce a obchodníka se suknem. Už v dětství se v maloměstském prostředí podkrkonošského kraje s velkou kulturní tradicí začal formovat jeho zájem o umění, literaturu, divadlo a film. Když mu bylo jedenáct, tatínek zemřel. S maminkou, která nedokázala živnost udržet, se roku 1930 přestěhoval do Hradce Králové, kde vedle gymnaziálních studií hrál v dětském souboru tamní div. scény. Po čtyřech letech nalezla rodina nové bydliště v pražském Karlíně. Touha po herectví ho přivedla ke zkoušce na konzervatoř, kam však nebyl přijat. Odmaturoval na karlínské reálce (1938) a na matčino přání začal studovat lesní inženýrství na pražském ČVUT. Po uzavření vysokých škol nacisty střídal příležitostná zaměstnání (číšník, prodavač v konzumu, pomocná síla na magistrátním úřadě), což mu umožňovalo věnovat se intenzivně ochotnickému divadlu. Vystupoval na různých pražských amatérských scénách, z nichž nejvýznamnější bylo divadélko Čin (1941–43). Spolu s dalšími bývalými herci Činu založil roku 1943 ochotnický soubor D Tvář. Po jeho rozpadu účinkoval ještě téhož roku v divadélku Rokoko, nejprve v poloprofesionální skupině Václava Laciny Živé jeviště, od roku 1944 jako člen satirického divadla Jana Snížka Rozmarné divadlo. Když nacisté roku 1944 uzavřeli česká divadla, pracoval v průmyslu. Tehdy přijal na památku svého popraveného strýce jeho příjmení a začal vystupovat pod uměleckým jménem Martin Růžek, které bylo roku 1962 úředně stvrzeno. Po osvobození prošel jako herec a režisér oblastními divadly v Mladé Boleslavi (1945–46) a Českých Budějovicích (1946–48). Následujících sedm sezon kultivoval a rozvíjel svůj herecký projev v úlohách klasického repertoáru na jevišti Státního divadla v Brně, odkud roku 1957 odešel definitivně do Prahy. Angažmá ve vinohradském Ústředním divadle čs. armády (1957–63) mu přineslo nové tvůrčí podněty v repertoáru, který byl vytvářen s cílem vyjádřit se ke společenským otázkám současnosti. Jako zralý herec širokého rejstříku, pracující metodou herecké zkratky plné vnitřní obsažnosti, vstoupil roku 1963 do činohry Národního divadla (1969 vedoucí činohry), jejímž členem zůstal až do roku 1990. Růžkova ostře řezaná, výrazně mužná tvář, živé oči se zábleskem ironického pohledu, dynamika úsečných gest spolu s úsilím o odlišení postav všemi použitelnými výrazovými prostředky, byly od počátku předpokladem k rolím charakterním. Ovládal svůj herecký temperament v celé plastické a dynamické škále od strhující vitality, přes polotóny ukrývající vnitřní napětí až ke komornímu výrazu. K jeho nejzdařilejším kreacím patří postavy činorodé, úporně zápasící o pravdu a svůj cíl, ať už čestný, sobecký nebo špatný. Podstatnou složkou jeho hereckého umění byla komika, nikoliv však halasná, nýbrž nesená spíš v poloze jemného humoru nebo břitké ironie či sebeironie. Doménou mu byly postavy vůdčích typů, hodnostářů všech druhů, vědců, advokátů, lékařů, diplomatů, podnikatelů, zkrátka lidí společensky úspěšných, navenek sebejistých, třebaže vnitřně nejednou rozvrácených a nejistých. Jen výjimečně ztělesňoval typ životních ztroskotanců. Vynikl v postavách shakespearovských (Malvolio ve Večeru tříkrálovém, Petruccio ve Zkrocení zlé ženy, Othello, Coriolanus, Prubík v komedii Jak se vám líbí), vytvářel větší i menší postavy ruské klasiky (Napoleon a později kníže Bolkonský ve Vojně a míru, Nazdrev v Mrtvých duších, Kočkarev v Ženitbě, Chlestakov v Revizorovi, Dostigajev v Gorkého hře Dostigajev a ti druzí, Karenin v Anně Karenině), ve hrách západní provenience (Jindřich II. v Anouilhově Tomáši Becketovi, Tartuffe, biskup Mikuláš Arnessön v Nápadnících trůnu, Hjalmar Ekdal v Divoké kachně), moderní světové klasiky (Milt Manville v Schisgalově hře A co láska?, Slattery v Storeyově Farmě) i dílech domácích autorů (Josef Roškot v Měsíci nad řekou, Valenta v Paličově dceři, strýc Sokrates v Nezvalových Milencích z kiosku, Lízal v Maryše). Bezprostřednost, prostota, myšlenková obsažnost, výrazová stručnost i věcný patos Růžkova herectví nalezly v plné míře odezvu před kamerou i rozhlasovým mikrofonem. Už za protektorátu statoval asi v deseti filmech, ale první plnohodnotnou roli Angličana Younga hrál v krátkém protiválečném snímku Dýmka míru (1949), kterou natočil v Brně režisér Vladimír Sís. Na brněnském jevišti si ho vyhlédl také režisér Karel Steklý, když připravoval film. přepis Jiráskova historického románu Temno (1950). Postava fanatického jezuity pátera Koniáše, kterého zde tak sugestivně ztělesnil, způsobila, že byl na dlouhou dobu jednostranně obsazován do rolí bídáků, intrikánů a různých opovrženíhodných individuí. V prvním období je reprezentují zejména sekční šéf na ministerstvu vnitra Podhradský v Steklého sociálním dramatu podle Olbrachtovy předlohy Anna proletářka (1952), zrádný náčelník štábu kapitán Renč v Tomanově válečném snímku Tanková brigáda (1955), zbabělý a oportunistický kolaborant nadporučík Žáček v Sequensově válečném dramatu Neporažení (1956), proradný vedoucí sekretariátu Vilém Anderle v dramatu režiséra K. M. Walló Nevěra (1956) a opilý hejtman Tayerle ve druhém dílu „švejkovského“ filmu Karla Steklého Poslušně hlásím (1957). Tuto schematičnost poprvé narušuje úlohou notorického alkoholika Pešty, náhle se hlásícího k otcovskému právu na svou malou dcerku v neorealisticky laděném filmu režisérů Kadáre a Klose Tam na konečné (1957). Byla to po psychologické stránce nesmírně komplikovaná postava a Růžkovi se mistrovsky podařilo spojit všechny její rozporné rysy. Galerii negativních typů této éry dále doplňují reakcionář Lazecký ve Vávrově Občanu Brychovi (1958), byrokratický ředitel Josef Korejs v satirické komedii Z. Podskalského Mezi nebem a zemí (1958), zločinec Josef Lachman v Cikánově detektivce Konec cesty (1959), král Kazisvět VI. v symbolicky stylizované pohádce M. Friče Princezna se zlatou hvězdou (1959), pomstychtivý herec Vladimír Tůma v Balíkově psychologickém dramatu Zkouška pokračuje (1959). K několika sympatickým postavám tohoto období patřil kameník a bývalý „španělák“ Alois Remunda ve Vávrově psychologickém dramatu Noční host (1961) podle Aškenazyho div. hry Host, lékař v Kadárově a Klosově okupačním filmu Smrt si říká Engelchen (1963), komunistický pracovník Štěpán Hradský, riskující život pro nové spojení s ilegálním výborem strany za okupace v Delongově dramatu Skok do tmy (1964). Růžek vytvořil i řadu historických postav: husitského vůdce Prokopa Holého-Velikého v Daňkově Spanilé jízdě (1963) a Hýtu od Tří stromů, zanedbaného purkrabího hradu Týřova, na němž byl uvězněn pan Jindřich z Lipé (M. Macháček) v dalším Daňkově historickém filmu Královský omyl (1968), pána ze Švamberka v dětském filmu Milana Vošmika Na Žižkově válečném voze (1968), císaře Rudolfa II. ve fantastické Brdečkově povídce Poslední golem z filmu Pražské noci (1968), biskupa ve Vávrově historickém podobenství Kladivo na čarodějnice (1969), doktora Václava Staňka, opatrnického příslušníka vlastenecké společnosti kolem Boženy Němcové (J. Švorcová) ve Vávrově životopisném filmu Horoucí srdce (1962), ředitele výtvarné Akademie Rubena, který z osobních důvodů vyloučil ze studia jednoho z největších českých malířů Josefa Mánesa (P. Kostka) v Machově životopisném filmu Paleta lásky (1976). Z jeho velkých postav současnosti lze jmenovat primáře Kalistu ve Vávrově adaptaci románu Vladimíra Neffa Třináctá komnata (1968) nebo sympatického primáře Hrůzu, který se v režijním debutu Jana Matějovského Pět mužů a jedno srdce (1971) těžce oprošťuje od starostí s dospívajícím synem (M. Štěpánek), aby úspěšně zvládl náročnou operaci srdce, a zachránil tak lidský život. Ani v 70. letech se nezbavil negativních rolí: policejní ředitel Křikava ve Steklého filmu Lupič Legenda (1972), továrník Karen, otec mladičké Věry, která se stala vzorem pro umělou ženu (dvojrole J. Brejchové) ve sci-fi komedii Jaroslava Balíka Slečna Golem (1972), poválečný reakcionář doktor Rosmus v Sequensově Kronice žhavého léta (1973), Wolfgang Streitzer, stojící v čele nenápadné západoněmecké obchodní firmy Tanass, která je ve skutečnosti filiálkou americké tajné služby v Čechově Akci v Istanbulu (1975), advokát Kahan, protivník nekompromisní a stranicky uvědomělé prokurátorky Ronešové (J. Petrovická) v Traplově normalizační agitce Tobě hrana zvonit nebude (1975), někdejší národně socialistický politik a pražský primátor doktor Zenkl v dalším Traplově politicky exponovaném filmu Vítězný lid (1977). Vytvářel však i postavy kladné: penzionovaného soudce Šedu v Sequensově psychologickém filmu Pokus o vraždu (1973) nebo zkušeného velitele leteckého svazu generála Dvořáka v Čechově filmu Vysoká modrá zeď (1973) a řadu dalších. K zajímavému kontrastu k negativním Růžkovým postavám sáhl tv. režisér Ludvík Ráža, když ve své tv. a současně k promítání v kinech určené verneovce Tajemství Ocelového města (1978) svěřil Růžkovi až příliš ideálně kladnou postavu hlasatele míru a přátelství mezi lidmi doktora Sarrasina, zatímco roli jeho protivníka, dalo by se říci „padoucha na druhou“ – profesora Januse, svěřil jinému osvědčenému herci negativních rolí J. Vinklářovi. K zajímavé výměně postav došlo v historických komediích Karla Steklého. Ve filmu Pan Vok odchází (1979) vystřídal Růžek v titulní roli M. Kopeckého, který ji hrál před téměř deseti lety ve filmu Svatby pana Voka (1970), zatímco ve filmu Hra o královnu (1980) převzal po Z. Řehořovi postavu císaře Rudolfa II. Počátkem 80. let vytvořil Růžek několik menších i větších postav ve filmech nejrůznějších režisérů. Snad nejzajímavější z nich byl principál herecké družiny Fortunatus v historickém filmu Otakara Vávry Komediant (1984) a dále svérázný, a přitom navýsost lidský otec kapitána bývalé čs. armády a bezprostředně po osvobození předsedy MNV malého pohraničního městečka Krejcara (J. Kanyza) ve filmu Kouzelníkův návrat (1984) A. Kachlíka. Jestliže jeho filmografii otevírala postava církevního hodnostáře, stejně tak ji i uzavírá: v Rážově zfilmování historické legendy o Zdislavě z Lemberka s názvem V erbu lvice (1994) ztělesnil převora. Nelze zapomenout ani na jeho podmanivý komentář, kterým jako vypravěč příběhu doprovodil poetickou vesnickou fresku Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci (1968). Svou kulturu řeči a cit pro zvukovou i obsahovou kvalitu slova výrazně uplatnil v rozhlase i dabingu. Jeho hlas je zachycen na mnoha gramofonových deskách. Rozmanitých možností k herecké tvorbě se mu dostávalo v televizi již od počátku „živého“ vysílání ČST, kde počet jeho postav dosáhl mnoha desítek v inscenacích a hrách všech žánrů, z nichž připomínáme aspoň tituly Můj generál (1959), Kolotoč (1960), Barnabášek (1963), Příběh dušičkový (1964), Záhadný pan Hyde (1964), Konec velké epochy, (1965), Máte rádi Mozarta? (1965), Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1965), Hoře z rozumu (1966), Tajemství Viléma Storitze (1967), Navštívenka (1967), Smrt počestné paní (1969), Obžalovaná (1969), Buřič Jejího Veličenstva (1969), Za ranních červánků (1970), Princ a chuďas (1971), Návrat pana Ryšánka (1971), Kat nepočká (1971), Konec knihy VI. (1972), Velká šance (1974), Tady bude město (1976), Rána jistoty (1977), Tři na lavičce (1978), Smrt císaře a krále Karla IV. (1978), Babička je ráda (1978), Na dvoře vévodském (1979), Královská hra (1980), 1. máj 1890 (1981), Velké malé vody (1982), Farma (1982), Diplomat (1982), Na dosah ruky (1984), Odhalení jednoho spiknutí (1984), Lyžař v parném létě (1985), Případ Platfus (1985) a Babička je ráda (1989). Stejně frekventovaným hercem byl také v tv. seriálech (Klapzubova jedenáctka, 1967; Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; F. L. Věk, 1971; Duhový luk, 1973; My z konce světa, 1975; Muž na radnici, 1976; Zákony pohybu, 1979; Dnes v jednom domě, 1980; Okres na severu, 1981; Létající Čestmír, 1984; Zlá krev, 1986; Panoptikum Města pražského, 1986–87; Gottwald, 1986; Případ pro zvláštní skupinu, 1988; Bronzová spirála, 1988; Cirkus Humberto, 1988; Dobrodružství kriminalistiky, 1989; Arabela se vrací, 1990; Přísahám a slibuji, 1990; Území bílých králů, 1991; Náhrdelník, 1992 a Uctivá poklona, pane Kohn, 1993), když v jednom z nich (Doktor z vejminku, 1982) byl jako soudce na penzi ústřední postavou. Nejmenší diváci ho znají z řady tv. pohádek, např. Čarovné prstýnky (1978), pohádka o mokrosuchém štěstí (1981), O Janovi a podivuhodném příteli (1990), Sněhurka (1992) a Sedmero krkavců (1993). Namluvil seriály večerníčků Krkonošské pohádky (1977) a Dášeňka (1979). Růžkův lidský i umělecký profil přibližují knihy Josefa Balvína Martin Růžek (1964), Václava Merhauta Martin Růžek (1983), Davida Laňky Nekončící potlesk aneb Galerie nezapomenutelných (2000) a Josefa Petrů Martin Růžek: příběh českého herce (2006). Nositel titulů Zasloužilý umělec (1965) a Národní umělec (1978). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1993).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!