ROVENSKÝ, Josef
Josef ROVENSKÝ (* 17. 4. 1894 Praha, † 5. 11. 1937 Praha)
–
filmový režisér, scenárista a herec. Syn majitele pohřebního ústavu měl od dětství zálibu v umění. Po neúspěšných studiích odešel k divadlu, pro které se připravoval soukromým studiem u
K. Želenského. Nejprve hrál v několika kočovných div. společnostech, pár let byl členem Městského divadla v Plzni a pak se vrátil do Prahy, nikoliv však na některou z renomovaných scén, kam ho předurčoval jeho nesporný talent, ale na prkna kabaretů a šantánů, z nichž jen část (Červená sedma, Rokoko, Divadlo Komedie, Bum, Divadlo Vlasty Buriana, Revoluční scéna) vyhovovala alespoň do jisté míry náročnějším měřítkům. Příležitost vytvořit významnější role dostal na počátku 20. let jen v posledním z jmenovaných působišť (pod vedením ambiciózního
E. A. Longena). Když se mu nepodařilo proniknout na velké scény, jak doufal, orientoval své ambice do oblasti kinematografie jako představitel realistického stylu a prostého výrazu i projevu. S filmem se seznámil již před 1. světovou válkou, kdy s
K. Kaclovou-Vališovou hrál ústřední manželský pár v Pechově krátké situační komedii
Zamilovaná tchýně (1914). Podruhé stanul před kamerou krátce před vyhlášením republiky jako uruguayský vyslanec markýz di Chuarez v komedii
Učitel orientálních jazyků (1918), kterou s
J. S. Kolárem spolurežírovala Olga Rautenkranzová. Nedlouho poté se stal jedním z nejobsazovanějších herců – ovšem zpravidla jen v podřadných snímcích, o jejichž nevelké umělecké hodnotě mnohé napovídají už samotné názvy:
Venoušek a Stázička (1922),
Svéhlavička (1926),
Andělíčkářka (1929),
Nepočestná žena (1930) apod. Jeho robustnímu zjevu nejlépe odpovídaly zemité, statné postavy vyzrálých mužů nebo úlohy starců, buď ještě plných síly, či už podlomených. Střídal hlavní role s epizodními figurkami, které měnily profese, činnosti i sociální pozice v prostředí městském i venkovském. Hrál dělníky, lesníky, mlynáře, umělce, četníky, starosty, krčmáře, voraře, záletníky, ženichy, tuláky, opilce aj. Rozhodující význam však měla jeho herecká spolupráce s režisérem
K. Lamačem, který mu dal příležitost vytvořit zajímavé, často dramaticky a psychologicky vyhrocené postavy: svůdce Fred Durych v dramatu
Akord smrti (1919), moudrý drvoštěp Josef v komedii
Drvoštěp (1922), loutkář Tomáš v
Bílém ráji (1924), titulní hrdina v adaptaci Raisova románu
Pantáta Bezoušek (1926), stavitel Dahl v dramatickém snímku
Hřích (1928) a herec Ivan Kristen v dramatu
Hříchy lásky (1929). Tyto dva poslední filmy, natočené v česko-německé koprodukci, způsobily, že Rovenský byl angažován pro několik filmů německých režisérů. Nejvýznamnější z nich byl
Tagebuch einer Verlorenen/
Deník ztracené (1929) G. W. Pabsta. Z bezmála čtyřiceti němých snímků, v nichž hrál, zasluhují pozornost ještě tituly
M. Friče Páter Vojtěch (1928) a
Chudá holka (1929). Nástup zvukového filmu ho zastihl v zenitu herecké popularity, která však záhy začala rychle ochabovat. Svůj podíl na tom měla i choroba nosní sliznice, která mužnému krasavci hrozila deformací obličeje. Až do své předčasné smrti ztvárnil dalších třicet film. postav, z nichž však opět jen zlomek přežil svou dobu. Touto výjimkou je např. znamenitá studie k smrti odsouzeného vraha Prokůpka v Antonově
Tonce Šibenici (1930) a střízlivě pojatá postava vlasteneckého ševce Kroutila v přepisu Tylovy
Fidlovačky (1930)
S. Innemanna. Pro doplnění hereckého profilu zasluhují zmínku ještě postavy starosty z
C. a k. polního maršálka (1930)
K. Lamače, ruského špiona Dagorijeva z Antonova špionážního dramatu
Aféra plukovníka Redla (1931), rychtáře z Klenčí Adama Ecla z
Innemannových Psohlavců (1931), kapesního zloděje z
Lamačovy a
Fričovy komedie s
V. Burianem To neznáte Hadimršku (1931), šmatlavého dědečka Boleslava Hnízda z frašky
Funebrák (1932)
K. Lamače, poštmistra Špekina ze zfilmování
M. Fričem Gogolovy satirické hry
Revizor (1933), uprchlého trestance Léona Berniera, skrývajícího se léta pod identitou truhláře Vincenta Oliviera, z Fehérova a
Svitákova dramatu
Štvaní lidé (1933) a kavárníka Bartoše z
Wassermanova přepisu Nerudovy novely
Trhani (1936). Souběžně s hereckou kariérou natáčel od počátku 20. let filmy jako režisér (
Komediantka, 1920;
Setřelé písmo, 1920;
Dům ztraceného štěstí, 1927;
Životem vedla je láska, 1928), ale jejich úroveň zpočátku nepřevyšovala nízký průměr tehdejší produkce, vycházející vstříc pokleslému vkusu nenáročného obecenstva. Teprve ve zvukové éře překvapil třemi umělecky kvalitními filmy, jimiž prokázal víc než řemeslnou zdatnost. Pozornost zahraniční kritiky při uvedení na festivalu v Benátkách vzbudil jak lyricky laděným snímkem o probouzejících se citových vztazích a romantických snech dvou dospívajících dětí uprostřed sázavské přírody
Řeka (1933), tak o něco později i adaptací div. dramatu bratří Mrštíků
Maryša (1935). Poměrně zdařile se vyrovnal také s film. zpracováním psychologického románu Josefa Kopty
Hlídač č. 47 (1937), které však kvůli Rovenského náhlé smrti dokončil
J. Sviták. I přes značnou nevyrovnanost jeho díla mu nelze upřít jistou průkopnickou pozici mezi předválečnými filmaři.
