V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

ROSŮLKOVÁ, Marie

Marie ROSŮLKOVÁ (* 17. 12. 1901 Plzeň, † 15. 5. 1993 Praha)herečka; sestra architekta a katolického duchovního Jana Rosůlka (1900–1990) a bývalá manželka herce a divadelního režiséra J. Škrdlanta. Vyrůstala v nepříliš zámožné, zato velmi harmonické rodině ševce s vlastní živností. Finanční rozpočet rodiny jí nedovolil jít na konzervatoř do Prahy, kde již studoval starší bratr architekturu. V rodišti tedy absolvovala dvouletou obchodní akademii a začala pracovat v plzeňské filiálce pražské pozemkové banky – ovšem s vědomím, že chce být a že bude herečkou. Horlivě hrála s ochotníky a soukromě se školila u Marie Laudové-Hořicové. Profesionální hereckou dráhu nastoupila roku 1921 v Městském divadle v Plzni, po třech letech přešla do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde však strávila jen jednu sezonu, stejně tak jako poté v Divadle Vlasty Buriana. Roku 1926 se vrátila do Plzně, ale v letech 1931–33 hrála v Zemském divadle v Brně, pak opět krátce u V. Buriana. Roku 1934 získala angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech (nejlépe se cítila na pobočné scéně v Komorním divadle) a od roku 1950 do odchodu na odpočinek (1982) byla členkou Městských divadel pražských. Za více než šedesát let svého div. působení prošla všemi druhy ženského herectví, dokonce i operetou a baletem. Začínala přirozeně milovnicemi (Alena v Noci na Karlštejně, Tonička v Mahenově Chroustu, Kvapilova Princezna Pampeliška) a přes velké role dramatické (Královna Kristina, Marianna ve Werflově hře Jacobowski a plukovník) a charakterní ve hrách světové klasiky (Tartuffe, Zdravý nemocný, Veselé paničky windsorské, Figarova svatba) i v současném konverzačním repertoáru dospěla k rolím starých dam všeho druhu, jež tu a tam obohacovala svým sklonem k laskavé parodii. Pohostinsky vystupovala v Činoherním klubu (Dora v Tajovského Ženském zákoně). V posledním období se našla v rolích, v nichž moudrost a křehkost spojená s vtipem často vítězí nad mládím, kterému ukazuje, jak překonávat životní překážky (na jevišti ABC excelovala po boku V. Preiss jako výstřední a blažená hraběnka Mathilda Chardinová zvaná Maud v Higginsově hře Harold a Maude). Filmovat začala až ve druhé polovině 30. let, třebaže již předtím dělala film. zkoušky pro filmy Pudr a benzinBezdětná. Její první film. rolí byla dramatická a téměř tragická postava manželky ruského legionáře Vladimíra Tomana (V. Borský), který upadl do rakouského zajetí, a aby unikl jako velezrádce šibenici, byl vydáván za ruského důstojníka v filmu V. Binovce Poručík Alexander Rjepkin (1937). Následovaly další vedlejší role: zpěvačka Frangysová v naivním režisérském pokusu hereckého milovníka R. Wanky Výdělečné ženy (1937), manželka malíře Augusty (L. Veverka) v nerudovském filmu Jiřího Slavíčka Vzhůru nohama (1938), manželka konstruktéra Vondráka (V. Borský) a matka dospívající dcery Jany (H. Vítová) v komorním filmu z rádoby hereckého prostředí V. Binovce Píseň lásky (1940), žena architekta Kacíka (J. Steimar) a matka dospělé dcery Mileny (S. Langová) v Čápově komedii Panna (1940), manželka magistrátního úředníka Zurana (A. Dvorský) ve Slavíčkově adaptaci oblíbeného románu K. V. Raise Pantáta Bezoušek (1941), manželka statkáře Navrátila (V. Leraus) v Krňanského dramatu Žíznivé mládí (1943) a v několika dalších filmech. Nejzajímavější a nejatraktivnější z nich byla nesporně Irena Šeborová z Krňanského dramatu Gabriela (1941), majitelka velké tiskárny, udržující poměr se svým zaměstnancem Petrem Tuzarem (K. Höger), na kterého zapůsobila její svůdnost – a hlavně její bohatství tak, že zapomíná na svou sličnou a oddanou manželku (M. Glázrová), která se pak zamiluje do jeho bratra Štěpána, slavného dirigenta (V. Leraus). V této postavě již pouze nepřihrávala, ale byla rovnocennou partnerkou všem třem zářícím hvězdám tehdejšího českého film. nebe. Znárodněná kinematografie ji dlouho zahrnovala jen malými, nebo dokonce epizodními úložkami, zejména manželek vážených a vysoce postavených mužů v podání B. Vrbského (Průlom, 1946), S. Langera (Kariéra, 1948), F. Vnoučka (Anna proletářka, 1952), V. Vejražky (Na konci města, 1954). V Krškově filmu o mravně narušené mládeži Cesta zpátky (1958) hrála manželku bývalého podnikatele a nyní karbaníka a šmelináře Čiháka (B. Šmída) a matku mladistvého zločince Dana (J. Vinklář). V 60. letech začala dávat přednost práci v televizi a na plátnech kin se objevovala jen sporadicky, např. jako harfenistka a manželka hudebníka Emila (O. Nový) v Zemanově hudební parodii Fantom Morrisvillu (1966) a matka hlavního hrdiny, skladníka Čendy (V. Menšík), v Machově smutné komedii Klec pro dva (1967). Jakousi formou návratu byla postava paní Harringtonové, bytné učitele Georga Camela (L. Lipský) v americkém městečku Springtown, člověka solidního, přednášejícího anglickou literaturu, píšícího básně a milujícího beznadějnou láskou novinářku Sabrinu (J. Bohdalová). Beznadějnou však jen do té doby, než si v domě vyděšené paní Harringtonové začnou vyřizovat účty dvě gangsterské bandy a hromadící se mrtvoly padají na Camelův účet. Tuto parodii „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ (1970) natočil O. Lipského. Jestliže zde Rosůlková vynikla svým komediálním talentem, pak v Herzově adaptaci románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy (1971) se projevila v postavě dámy z maloměstské honorace českého městečka na přelomu století, manželky váženého stavitele Kiliána ( O. Sklenčka) a matky poněkud nevázané stárnoucí panny Štěpy (I. Janžurová), jako herečka charakterní se smyslem pro psychologii postavy. Postupem času však začaly převažovat komediální postavy, i když s hlubším psychologickým ponorem do svých stárnoucích žen neměla nikdy žádné problémy. Patřila mezi ně lady Oberonová, na jejíž párty se měla naplnit hudební touha titulního hrdiny, proslulého detektiva (R. Lukavský), v detektivní komedii Touha Sherlocka Holmese (1971), kterou natočil Štěpán Skalský podle námětu Ilji Hurníka. Největší popularity dosáhla teprve v poslední fázi své herecké kariéry, kdy svou noblesou a roztomilou naivitou obdařila před kamerou dlouhou řadu obyčejných babek, vrtošivých stařenek, tetiček, bytných, babiček, prababiček, zkrátka vtipných, rozmarných, zlobivých, ale zejména moudrých, něžných a chápajících starých dam ve filmech nejrůznějších režisérů, jejichž společným jmenovatelem byla již zmíněná nepřekonatelná energie a vitalita. Nejvýmluvněji tuto početnou skupinu reprezentují důchodkyně Janinka pracující v partě mladičkých skladnic v Herzově filmu Holky z porcelánu (1974), nebo hádavá „generálka“, žijící v představě falešného pozlátka zašlé slávy, a ztrpčující tím život své spolubydlící i dalších obyvatelek ženských domovů v Balíkově sociologické sondě V každém pokoji žena (1974), nebo prababička socioložky Doubravky (D. Kolářová) v Novákově komedii Léto s kovbojem (1976) či mondénní a přepjatá Američanka Shirley Whiteová, která se nedopatřením se svým manželem (O. Šimánek) dostane do rakety do minulosti, v níž se skupina někdejších nacistů pokouší propašovat Hitlerovi atomovou bombu, která by rozhodla 2. světovou válku ve prospěch nacistického Německa ve sci-fi komedii Jindřicha Poláka Zítra vstanu a opařím se čajem (1977). K nestárnoucím roztomilým dámám patřila i její paní Sofi v Balíkově psychologickém filmu Konečná stanice (1981), která si z domova důchodců vyjela na dovolenou k moři, aby ukázala své neteři, bažící po jejích penězích, že ještě dlouho nehodlá zemřít. Různými variacemi těchto typů obohatila i komedie 6 medvědů s Cibulkou (1972), Slečna Golem (1972), Tři chlapi na cestách (1973), Hop – a je tu lidoop (1977), „Já to tedy beru, šéfe…!“ (1977), Báječní muži s klikou (1978), Od zítřka nečaruji (1978), Jak napálit advokáta (1980), Všichni musí být v pyžamu (1984), Můj hříšný muž (1986), Nefňukej, veverko!, (1988) aj. K dalším charakterním postavám v 70. letech patřila např. Irena, pražská přítelkyně paní Marie Hahnové (J. Šejbalová), která se za války provdala za Němce, po válce s ním odjela do Západního Německa a po letech přijíždí do „vlasti“ na návštěvu v psychologickém dramatu Václava Matějky Sólo pro starou dámu (1978). Jako představitelka nepřekonatelného životního optimismu a vitality okouzlovala a udivovala pověstnou neutuchající energií do velmi požehnaného věku také na tv. obrazovce, kde zanechala od počátku „živého“ vysílání nepřeberné množství ženských portrétů v hrách a inscenacích Metoda rady Pitra (1958), Můj generál (1959), Zločin na Volavčím jezeře (1961), Hoře z rozumu (1966), Další, prosím (1967), Láska jako trám (1967), Bidýlko (1967), Zločin lorda Savila (1967), Jak chodí babičky spát (1968), Naše tetičky (1969), Hrozné děti (1969), Dívka jako ty (1975), Slečna Meg a talíř Ming (1976), Šikulka (1976), Anglický biftek s českou oblohou (1979), Nebožtíci na bále (1979), Pánská jízda (1982), Hodina před ránem (1983), Zločin v obrazárně (1984), Tichá domácnost (1986), Dámská jízda (1987), Utopím si ho sám (1989). Nejmenší diváci ji znají z pohádek Křesadlo (1968), Zlatovláska (1973), Uloupený smích (1977), Jablíčko se dokoulelo (1977), O statečné princezně Janě (1978) aj. Byla rovněž vyhledávanou seriálovou herečkou, jak dokumentují např. tituly Sňatky z rozumu (1968), Byl jednou jeden dům (1974), Nemocnice na kraji města (1978), Ve znamení Merkura (1978), Zkoušky z dospělosti (1980), Dnes v jednom domě (1980), Létající Čestmír (1984), Bambinot (1984), Synové a dcery Jakuba skláře (1985) a Křeček v noční košili (1988). Nade všemi postavami, jimiž oslovila nejširší obec diváků, však bezesporu svou oblíbeností ční potrhlá babička z Dudkova komediálního seriálu podle předlohy Fan Vavřincové Taková normální rodinka (1971). O jejích životních osudech a umělecké dráze pojednávají knihy Jiřího Tvrzníka Jahody a trnky: večery s herečkou Marií Rosůlkovou (1994), Aleny Heinové Sluníčko Mařenka Rosůlková (2001) a Luboše Nečase Marie Rosůlková aneb „Meryčka na scénu“ (2005). Roku 1966 jí byl udělen titul Zasloužilá umělkyně.

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!