V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

RODEN, Karel

Karel RODEN (* 18. 5. 1962 České Budějovice )herec; vnuk herce a divadelního režiséra K. Rodena st., syn herce K. Rodena ml. a bratr herce M. Rodena. I když v jeho rodokmenu už po dvě století vévodí herci, zpočátku o divadlo nejevil zájem. Původně váhal mezi jezdectvím a výtvarným uměním. Rozhodl se pro druhé a vystudoval Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni (1981). Brzy v něm však zvítězila herecká krev po předcích a absolvoval DAMU (1985). Hned po škole nastoupil první angažmá v Divadle na Vinohradech (Spartakus, Třetí zvonění), které po jedné sezoně opustil. Roku 1988 posílil herecký kádr Činoherního studia v Ústí nad Labem (Marat-Sade, Z Košic do Aše a ještě dál, Meteor, Stará známá historie, pozvání pana Sloana, Milenci a vrazi), odkud roku 1992 přešel do činohry Národního divadla v Praze (Iáson v Eurípidově tragédii Médeia, anděl strážný v Claudelově Saténovém střevíčku, Anton v Roku na vsi). Pro nadměrné pracovní vytížení ze strany filmu se po roce vzdal pevného angažmá a stal se hercem ve svobodném povolání. V letech 1993–94 pobýval ve Velké Británii, kde se zdokonaloval v angličtině a navštěvoval herecké kursy (živil se potiskem triček). Po návratu do vlasti rozvíjí své herecké schopnosti zejména před kamerou, ale hostuje také na řadě pražských scén (Divadlo K, Studio divadla Labyrint, divadlo Labyrint, Divadlo Na zábradlí, Divadlo v Dlouhé, Divadlo Bez zábradlí, Komorní divadlo, Švandovo divadlo). Za roli básníka Verlaina v Hamptonově dramatu Úplné zatmění (divadlo Labyrint) byl roku 1997 nominován na Cenu Alfréda Radoka, kterou pak obdržel roku 1999 za ztvárnění postavy Bruna v Crommelynckově komedii Velkolepý paroháč (Divadlo v Dlouhé). V poslední době se stále častěji setkává na jevišti i ve filmu s bratrem Marianem. Herecký duel svádějí v dramatizaci románu Thomase Bernharda Staří mistři (Divadlo Komedie) a v trojici s J. Krausovou jsou protagonisty tragikomedie Daria Fo a Francy Rameové Otevřené manželství, uváděné v rámci nezávislé div. společnosti Studio Dva. Na jevišti i před kamerou se vyhranil v představitele výrazného expresivního herectví široké škály od romantických poloh, přes groteskní stylizaci až k filozofickým postavám. Ve filmu (i televizi) začínal rolemi suverénních, sebevědomých, často i nesympatických mládenců: chovanec výchovného ústavu pro narušenou mládež Koblas v Kopřivově psychologickém dramatu Zámek „Nekonečno“ (1983), ambiciózní zaměstnanec moderního zemědělského družstva Cyril Urban v Matulově moralitě s výrobní tematikou Hauři (1987), svědomitý medik s fotografickou pamětí a posléze prospěchářský internista Honza v poetických komediích D. Kleina Jak básníci přicházejí o iluze (1984) a Jak básníkům chutná život (1987), staromládenecky zatrpklý a na vojáky přísný velitel roty průzkumníků kapitán Tůma v Tučkově dobrodružné komedii Copak je to za vojáka… (1987) a trojice milenců stejného jména Mirek (agresivní desátník, plavčík a taxikář) v další Tučkově komedii Čekání na Patrika (1988), milý asistentky režie Aleny (Ute Christensenová) v Polákově pohádkové komedii Pan Tau (1988) aj. Rodenovou doménou se postupně staly složitě strukturované postavy rozporných hrdinů, někdy opisující nejednoduchý vývojový oblouk od podřízeného chování k aroganci. Takové příležitosti mu poskytla Pavlásková v postavách slabošského manžela Milana v autorských filmech Čas sluhů (1989) a Čas dluhů (1998), ukřivděného neschopného intelektuála Jaromíra v psychologicko-společenském dramatu Corpus delicti (1991) a šarmantního burziána Alexe v milostné komedii podle románu Barbary Nesvadbové Bestiář (2007). Tíhl přitom ke stále expresivnějším portrétům lidí, kteří se nezastaví před psychickým ani fyzickým nátlakem. Výtečně ztvárňuje hrdiny jako by uvízlé v bezvýchodné pasti partnerských či manželských vztahů, věrohodně postihuje napětí, které se hromadí v jejich nitru, než jako hrozivá nálož exploduje. Na jeho vzezření jsou nejpřitažlivější oči, které často až uhrančivě vyzařují z křečovitě sevřené tváře, zaujme i široké rozpětí hlasového nasazení, od brilantních ironických výpadů až k primitivnímu hulákání. Dokáže věrohodně ustát i postavy navenek téměř nehnuté, jejichž vnitřní napětí, zaváhání či nejistotu zprostředkovává změnou v držení těla, nepatrným gestem či pohledem, drobnou poznámkou: tajemný cizinec v poetickém milostném příběhu Hrad z písku (1994) režisérky Zuzany Zemanové, váhavý milenec Petr v epizodě M. Pavlátové Absolutní láska z povídkového filmu Praha očima… (1999), podivínský bratr Mirek Vančura v psychologické studii incestního sourozeneckého poměru Oběti a vrazi (2000) debutující A. Sedláčkové, ctižádostivý mladý architekt Kryštof ve Václavově komorní hořké „love story“ Paralelní světy (2001), upjatý potomek šlechtického rodu Richard Czadský v Jařabově dobrodružném thrilleru s prvky černé komedie Vaterland – lovecký deník (2004) a manžel hlavní hrdinky (I. Bittové) Richard v autorském, nezvykle intimním snímku Alice Nellis Tajnosti (2007). Kategorii nejednoznačných hrdinů dále reprezentuje titulní postava experimentální zpěvohry bratrů Šimona a Michala Cabanových Don Gio (1992), producent a představitel titulní role nové adaptace Mozartova Dona Giovanniho, muže posedlého zlem i vášnivou a nespoutanou touhou po svobodě. Se stejnou jistotou ovšem Roden vytváří i postavy zbavené jakéhokoli vnitřního chvění, postavy svým ustrojením monolitní, neproměnné ve svém chování. Zejména jeho studie bezohledných, násilnických povah, jakkoli je můžeme vnímat výrazově přemrštěné, fascinují přesností své kresby. Zatímco v černé grotesce Král Ubu (1996), kterou natočil F. A. Brabec podle Jarryho slavné hry, pojednal úlisného kapitána Obrubu ještě s okázalým řečněním, v Brabcově adaptaci Šlejharovy povídky Kuře melancholik (1999) se již setkáváme v postavě neohrabaného a krutého sedláka a otce malého hrdiny (Radko Chromek) s doslovným zhmotněním ničemnosti. Rovněž umrlý milenec v epizodě Svatební košile z Brabcova poetického hororu na motivy Erbenovy baladické básnické sbírky Kytice (2000) ohromuje svou monotónně stupňovanou žadonivostí, i když zde je předurčen záhrobním původem. Z rodu padouchů nejtěžšího kalibru pochází zlý černokněžník Skeleton ve Vorlíčkově pohádce Pták Ohnivák (1997). Pro režiséra Juraje Jakubiska se stal nejvhodnějším kandidátem pro zpodobnění autentické postavy intrikánského uherského šlechtice a palatina Györgye Thurza v nákladném historickém thrilleru Bathory (2007) o osudech kontroverzní šlechtičny známé jako Čachtická paní. Do ještě dávnější minulosti – do 13. století – je situována Nikolaevova středověká detektivka Jménem krále (2009), v níž Rodenův šlechtic Oldřich z Chlumu vyšetřuje záhadné vraždy. Strhující výkon, oceněný Českým lvem, předvedl jako tragický hrdina adaptace Koptova románu Hlídač č. 47 (2008) F. Renče, železničář Josef Douša, válečný veterán a podváděný manžel, který se díky dočasné ztrátě sluchu dozví o manželčině nevěře a pozná pravou tvář obmyslných sousedů. Režisér J. Němec ho pověřil ve svém hraném dokumetu Holka Ferrari Dino (2009) ústřední rolí filmového režiséra, který vzpomíná na bouřlivé události srpna 1968, kdy dokumetoval vpád okupačních vojsk do Prahy. Další ocenění – Cena české film. kritiky – ho čekala za výkon v Herzově hororovém dramatu Habermannův mlýn (2010). Osvěžující vybočení do komediálního žánru učinil v kriminální černé komedii Sklapni a zastřel mě (2005), kterou v britsko-české koprodukci natočil anglický režisér Agro Steen. Ujal se v ní hlavní role uhoněného manžela Pavla Zemana, u něhož si objedná za úplatu vlastní zavraždění čerstvě ovdovělý anglický turista Colin (Andy Nyman). Nešikovný Pavel však ve svém úkolu stále a znovu selhává. Kromě již zmíněných postav však vytvořil v české kinematografii ještě řadu dalších, méně podstatných rolí ve filmech Masseba (1989), Jen o rodinných záležitostech (1990), Silnější než já (1990), Kanárská spojka (1993), Pasti, pasti, pastičky (1998) a Dvojrole (1999). Od počátku 90. let se pozvolna rozrůstá i jeho zahraniční filmografie. Prakticky jako jedinému českému herci se mu podařilo díky pečlivě, cílevědomě a systematicky budované mezinárodní kariéře plnohodnotně prosadit dokonce v Hollywoodu. Jedná se sice o role vedlejší, vesměs záporné, ale zato nepřehlédnutelné. Jeho uhrančivé typy zlosynů jsou cizinci většinou slovanského původu. Poprvé na sebe upozornil jako vraždící psychopat českého původu Emil Slovák, kterého ztělesnil přímo po boku Roberta De Nira v kriminálním thrilleru 15 minut/15 Minutes (2001) režiséra Johna Herzfelda. Z dalších, téměř démonických kreací v amerických filmech zaslouží zmínit aspoň proradného rádce upírů právníka Karla Kounena v akčním hororu Blade II (2002), genocidou posedlého nacistu Strukera ve zfilmovaném komiksu Neprůstřelný mnich/Bulletproof Monk (2003), nesmrtelného ruského mystika Grigorije Rasputina v dobrodružném hororu Hellboy (2004), nájemného vraha Dragana v kriminální komedii Stůj, ten mobil není tvůj/Dead Fish (2004), ruského magnáta Jurije Gretkova ve špionážním thrilleru Bournův mýtus/The Bourne Supremacy (2004) a otce opuštěného ruského chlapce Emila Dačevského v bláznivé komedii Prázdniny Mr. Beana/Mr. Bean’s Holiday (2007). Už jako posluchač DAMU nalezl další tvůrčí platformu v televizi, kde své interpretační umění prověřil v řadě her a inscenací (Kvůli mně přestane, 1982; Ohnivé ženy, 1983; Ohnivé ženy se vracejí, 1986; Ohnivé ženy mezi námi, 1987; Večerní svítání, 1987; Sama uprostřed noci, 1989; Franz a Felice, 1992; Hodiny od Fourniera, 1995; Eine kleine Jazzmusik, 1996; Věrní abonenti, 2001; May Day, 2001; Krásný čas, 2006; Vánoční příběh, 2007), pohádek (Kmotři z blat, 1983; O štěstí a kráse, 1986; Rubínová pohádka, 1986; O sirotkovi z Radhoště, 1997) a seriálů (Malý pitaval z velkého města, 1986; Rodáci, 1987; Druhý dech, 1989; Černí andělé, 2001). Podobně jako ve filmu doplňuje také svou tv. tvorbu průběžně i zahraničními tituly.

 

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!