BROŽOVÁ, Marie

Marie BROŽOVÁ (* 14. 9. 1901 Hustopeče nad Bečvou, okres Hranice, † 29. 9. 1987 Praha) – herečka; dcera herce a divadelního ředitele Karla Brože (1851–1925) a herečky Kateřiny Brožové (1861–1951), sestra herců Růženy Opravilové-Brožové (1892–1976) a A. Brože, manželka architekta, scénografa a pedagoga Karla Lhoty (1894–1947) a divadelního režiséra Bohuše Stejskala (1896–1955), hrála též pod jménem Lhotová. Byla nejmladší z šesti dětí. Od dětství vystupovala na jevišti v souboru svého otce a pak prošla div. společnostmi ředitelů F. K. Štětky a Groha (1919–21), byla členka Národního divadla v Brně (1921–26), Městského divadla v Plzni (1926–31) a Městského divadla na Královských Vinohradech (1931–63). Na jevišti vystřídala snad všechny obory ženského herectví – od rolí dívčích a mileneckých (Hanička z Lucerny, Slávka v Měsíci nad řekou, shakespearovská Julie, Porcie i Viola) přes zralé ženy (Valča Peroutová ze Šrámkova Léta, Emilia Marty z Čapkovy Věci Makropulos, Solveig a další postavy z dramat Ibsena) až po postavy starých žen, matek a babiček, které se staly jejím hereckým údělem v posledních letech vinohradského angažmá (Deník Anny Frankové, Mladá garda, Přelom aj.). Charakteristickými rysy bohaté galerie jejích hrdinek byla podle mínění dobové kritiky prostota výrazu, pravdivost a síla milostného citu, něžný a půvabný ženský zjev, zpěvnost a melodičnost jevištní řeči a vždy bezpečný divadelní instinkt, jež z nich činili přesvědčivou interpretku jemných, ale vnitřně silných žen, a později nepatetické a citové postavy matek a babiček. Svět filmu ji dlouho opomíjel, než do něho jako čtyřicetiletá pronikla třemi úlohami v adaptacích známých literárních předloh českých autorů: psychicky nemocná vdova po sebevrahovi Marie Rynešová ve Slavínského dramatu podle Arbesova romaneta Advokát chudých (1941), profesorka zpěvu Májová ve Vávrově přepisu románu Karla Matěje Čapka Choda Turbina (1941) a manželka starosty Kovandy v Čápově filmové adaptaci Baarova románu Jan Cimbura (1941). Po osvobození vytvořila na plátně kolem čtyř desítek postav moudrých, trpělivých a trpících manželek, matek, babiček, tetiček, hospodyň, vychovatelek ve filmech nejrůznějších žánrů ze současnoti (Předtucha, 1947; Pan Habětín odchází, 1949; Zvony z rákosu, 1950; Na konci města, 1954; Černý prapor, 1958; Ženu ani květinou neuhodíš, 1966; Causa Králík, 1979; Konečná stanice, 1981), z bližší i dávnější minulosti (Divá Bára, 1949; Stříbrný vítr, 1954; Jan Hus, 1954; Psohlavci, 1955; Pochodně, 1960; Hra o královnu, 1980; Putování Jana Amose, 1983) a ve filmech pro děti a mládež (Případ Lupínek, 1960; Tři zlaté vlasy děda Vševěda, 1963; Ukradená vzducholoď, 1966; Když má svátek Dominika, 1967; Pavlínka, 1974; Jak se budí princezny, 1977). Jednu z mála ryze negativních postav vytvořila v úloze sobecké a žlučovité profesorovy ženy Julie Marešové v Delongově dramatu Dům na Ořechovce (1959). Hojně spolupracovala s rozhlasem a také s televizí, kde od počátku „živého“ vysílání účinkovala v mnoha inscenacích (Sbohem, deštivé město, 1960; Princezna Pampeliška, 1968; Jak chodí babičky spát, 1968; Naše tetičky, 1969; Podivný výslech, 1970; Kapacita, 1970; Hrabě Drakula, 1970; Alexandre Dumas starší, 1970; Návrat pana Ryšánka, 1971; Zajatec šílenství, 1971; O statečné princezně Janě, 1978; Rovnice o jedné krásné neznámé, 1979; Veronika, prostě Nika, 1981; Spor architekta Zítka, 1981) i seriálech (Rodina Bláhova, 1959; Nemocnice na kraji města, 1978; Sanitka, 1984; Vlak dětství a naděje, 1985). Byla jmenována Zasloužilou umělkyní (1966).

Váš e-mail
E-mail příjemce

BROŽOVÁ, Marie

Odeslat odkaz na heslo Marie BROŽOVÁ