V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

REMUNDA, Stanislav

Stanislav REMUNDA (* 22. 7. 1927 Praha, † 21. 5. 2012 Praha)  – herec a divadelní režisér; bývalý manžel herečky Blanky Vikusové (* 1925), životní partner herečky I. Janžurové a otec herečky a scenáristky S. Remundové a dokumentaristky a herečky T. Remundové. Jeho otec, vyučený pekař, dělal po celý život amatérské pokusy v uměleckých oborech, zejména divadle a malířství. Z brněnské Státní konzervatoře přešel na Pražskou konzervatoř, po jejímž absolvování (1948) studoval ještě rok na DAMU. První angažmá nastoupil v pražském Městském divadle Libeň, respektive Divadle S. K. Neumanna, odkud roku 1952 zamířil do trvalého svazku Ústředního divadla čs. armády, respektive Divadla na Vinohradech, kde od roku 1966 působil jako režisér psychologických děl (Kočka na rozpálené plechové střeše, Noc s leguánem, Měsíc pro smolaře, Lištičky), ale i komedií (Večer tříkrálový). Herecky zde exceloval v dílech české a světové klasiky (Jiráskův Jan Roháč, Ferchand v Hikmetově Legendě o lásce, Pierre Bezuchov ve Vojně a míru, Schillerův Don Carlos, Kristian v Cyranovi z Bergeracu, Jeník ve Fidlovačce). V polovině 70. let, kdy embargo ze strany filmu a televize omezilo hereckou práci I. Janžurové, začali spolu vystupovat v zájezdové inscenaci Život ve škatulce. Tato forma jejich společné jevištní činnosti se postupně rozrostla v rodinné agenturní divadlo (herecký kádr tvoří ještě obě dcery i jiní příbuzní), objíždějící republiku s autorskými komediemi (Dívka na koberci, Příliš silná káva, Vrátíš se ke mně po kolenou, Hypnotizérova nevěsta) a komedií G. B. Shawa Milionářka. Ve filmu debutoval na přelomu 40. a 50. let epizodními rolemi mladíků různého charakteru (Revoluční rok 1848, 1949; Veliká příležitost, 1949; Zítra se bude tančit všude, 1952; Divotvorný klobouk, 1952; Jestřáb kontra Hrdlička, 1953), které záhy vystřídaly větší postavy sympatických důstojníků naší armády (Zářijové noci, 1957; Práče, 1960) nebo sboru národní bezpečnosti (Křižovatky, 1959). Plejádu jeho kladných hrdinů narušila z tehdejšího dobového hlediska záporná úloha zlotřilého emigranta Pavla Ryse, který se do republiky vrátil ilegálně pro svou manželku (J. Švorcová), v dramatu z poválečného pohraničí Král Šumavy (1959) K. Kachyni. Kategorii mladých a čestných, avšak láskou zklamaných mužů rozšířil především jeho stavební kreslič Jiří, který se z velké lásky oženil s hezkou Martou (L. Vendlová), dcerou kdysi bohatého a nyní zatrpklého lékárníka (F. Smolík), v Sequensově psychologickém dramatu Útěk ze stínu (1958). Podobnou postavu, nikoliv ovšem manžela, nýbrž milence titulní hrdinky, vdané ženy a matky dvou školních dětí (B. Holišová), kterou její nevěrný manžel (I. Racek) nakonec opustí, vytvořil ve Vorlíčkově psychologickém příběhu podle novely Alexandra Klimenta Marie (1964). Předtím si ještě zahrál astronoma z ondřejovské observatoře doktora Přibyla v dětském filmu Karla Steklého Objev na Střapaté hůrce (1962). Ve druhé polovině 60. let se ve filmu na několik let odmlčel s výjimkou jediné role učitele ve Valáškově a Kachyňově komedii Naše bláznivá rodina (1968). Objevil se opět jako chladný a upjatý berní úředník Groman v Herzově přepisu románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy (1971), jediný potencionální nápadník stárnoucí maloměstské dívky Štěpy Kiliánové (I. Janžurová), která ho však svým uvolněným jednáním od sňatku odradila, aby se nakonec provdala za vlastního zhýralého bratrance (P. Čepek). V komedii Jaroslava Macha Zlatá svatba (1972) hrál po boku S. Budínová zetě manželů Kubzových (J. Šejbalová a B. Záhorský), na jejichž oslavu životního jubilea se sjede celá rozvětvená rodina. Poté již následovaly ve druhé polovině 70. let jen drobnější, nebo dokonce epizodní role řidiče autojeřábu (Za volantem nepřítel, 1974), německého vojáka (Osvobození Prahy, 1976), člena delegace (Parta hic, 1976), praporčíka VB (Což takhle dát si špenát, 1977) a naposledy podnikového ekonoma (Hrozba, 1978). K účinkování na tv. obrazovce se dostával spíš příležitostně, jak v inscenacích (Setkání 1960, 1960; Vrah byl odsouzen po právu, 1962; Světáci, 1963; Favorit, 1964; Jak chodí babičky spát, 1968; Konec jedné služební jízdy, 1971), tak i seriálech (Sňatky z rozumu, 1968; Zlá krev, 1986). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1998).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!