V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

RÁŽ, Vladimír

Vladimír RÁŽ (* 1. 7. 1923 Nejdek, okres Karlovy Vary, † 4. 7. 2000 Praha)herec; bývalý manžel hereček A. MyškovéA. Vránové. Lásku k poezii v něm zažehla a pěstovala v dětství maminka. Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze chtěl jít studovat medicínu, ale nacisté zavřeli vysoké školy. Protože rád recitoval, rozhodl se to zkusit na dramatickém oddělení pražské Státní konzervatoře, kam byl roku 1942 přijat. Na sklonku okupace, kdy byl i tento vzdělávací ústav uzavřen, pracoval nějaký čas v pletacím sdružení Dorka. Konzervatoř absolvoval až po válce (1947) a první angažmá nastoupil v Realistickém divadle (1947–49). Následující dva roky hrál v Divadle státního filmu a po dalších čtyřech sezonách v karlínském Divadle hlavního města Prahy se roku 1954 stal členem Národního divadla v Praze, jehož činohernímu souboru zachoval věrnost až do roku 1995. Od počátku umělecké dráhy měl všechny předpoklady stát se úspěšným představitelem romantických hrdinů, zvláště milenců, pro které byl vybaven přitažlivým zjevem (štíhlá atletická postava a ušlechtile profilovaná tvář oduševnělého výrazu), příjemným hlasem, schopným mnoha jemných odstínů, i pohybovou kultivovaností. K jeho typovému určení napomáhaly v počáteční fázi také lyrické postavy ve filmu. Následující vývoj Ráže na jevišti nesměroval k lyrice, ale k tvorbě složitých, rozporuplných charakterů, nesoucích v sobě konflikt. Proměnu prodělal i jeho styl přednesu, tlumený patos se měnil v civilní, pregnantní sdělení, zbavované postupně teatrality. Právě práce s hlasem zůstala jeho hlavním výrazovým prostředkem. K příznačným projevům jeho osobitého stylu patří rys dvornosti, světáctví a šarmu. Z osmi desítek postav, jimiž na naší první scéně zaujal v romantických hrách, psychologických dramatech, tragédiích i salonních komediích, zasluhují zmínit aspoň: Čapkův Loupežník, vladař v Nezvalově hře Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, baron Tuzenbach ve Třech sestrách, Biff ve Smrti obchodního cestujícího, Laertes v Hamletovi, Pelops v trilogii Hippodamie, Tybalt v Romeovi a Julii, Petr v Konci masopustu, Joseph Surface v Sheridanově Škole pomluv, hrabě de Guiche v Cyranovi z Bergeracu, car Alexandr ve Vojně a míru, Don Pedro v Shakespearově hře Mnoho povyku pro nic, Jakov Šalimov v Letních hostech, francouzský král v Králi Learovi, král Jindřich v Anouihově Tomáši Becketovi a Firs ve Višňovém sadu. S kladenským divadlem hostoval jako král Karel IV. v Noci na Karlštejně. S principy film. herectví se obeznámil už jako konzervatorista. Po epizodce úředníka balíkové pošty v kriminálním dramatu Bořivoje Zemana Mrtvý mezi živými (1946) ho zviditelnila až úloha studentíka s loutnou, po uši zamilovaného do záletné paní mistrové (M. Zoubková), v Cikánově historické komedii Alena (1947), natočené podle jedné z povídek Karlštejnských vigilií Františka Kubky. Jeho mladistvé charisma a temperament neunikly pozornosti režiséra Václava Kršky, který mu svěřil první hlavní roli – bouřliváka mladé obrozenecké generace, studenta Josefa Václava Friče – v historické fresce Revoluční rok 1848 (1949). Tvůrčí souznění obou umělců se úspěšně rozvinulo v dlouholetou spolupráci, ze které pro Ráže vyplynuly další velké postavy. Vedle skutečných historických osobností, jako byl vynálezce a mechanik Josef Božek v Poslu úsvitu (1950) a malíř František Ženíšek v Mikoláši Alšovi (1951), si dobře porozuměl s charakterní postavou sympatického profesora Ramlera v adaptaci Šrámkova Stříbrného větru (1954). Podobné kantorské postavy si později zopakoval např. ve filmech Jiřího Weisse Romeo, Julie a tma (1959) a J. Macha Valčík pro milión (1960). Rážovy schopnosti mistrně interpretovat autentické historické postavy začali brzy využívat i další režiséři: ve filmu M. Friče Tajemství krve (1953) ztělesnil objevitele krevních skupin MUDr. Jana Janského a ve Fričově adaptaci Jiráskových Psohlavců (1955) hrál vůdce chodských vzbouřenců Jana Sladkého zvaného Kozina. Ve Vávrově životopisném snímku o Boženě Němcové Horoucí srdce (1962) představoval věrného přítele Němcové (J. Švorcová), mladého lékaře a vlastence – bouřliváka Viléma Dušana Lambla. O mnoho let později v Soukupově životopisném filmu o spisovateli Jakubu Arbesovi (V. Preiss) s názvem Romaneto (1980) ztělesnil pražského nakladatele Bellmana, který projevil zájem o vydání Arbesova Svatého Xaveria. Později připojil ke svým postavám z dávnější minulosti i portréty osobností z novějších dějin našich národů: generál Ingr ve Vávrově Sokolovu (1974), Karol Šmidke v čs.-sovětském koprodukčním filmu Jurije Ozerova Vojáci svobody I, II (1975, 1978) a ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka, blízký spolupracovník prezidenta E. Beneše (J. Pleskot), v Traplově hraném „dokumentu“ Vítězný lid (1977). Tato linie postav zaujímá v Rážově filmografii podstatné místo, ale srdce diváků všech věkových kategorií okouzluje již několik desetiletí zejména jeho vlídný, spravedlivý a sličný král Miroslav, který probudil v srdci princezny Krasomily (A. Vránová) lásku k lidem a úctu k práci v Zemanově pohádce podle Boženy Němcové Pyšná princezna (1952). Do pohádkových bytostí se převtělil i později, když hrál chudého rybáře v Zemanově filmu Byl jednou jeden král… (1954) a elegantního a uhlazeného knížete pekel doktor Solferna v Machově ladovsky výtvarně stylizované drdovské pohádce Hrátky s čertem (1956). Z pohádkové říše pocházel i princ v Kašlíkově zfilmování opery Antonína Dvořáka Rusalka (1962) a svým způsobem i Radovid, sluha magurského kralevice Radúze (J. Tříska), ve Weiglově zpracování Zeyerova Radúze a Mahuleny (1970). Historický kostým oblékl také jako mladý husitský bojovník Tomeš ve druhém a třetím dílu Vávrovy husitské trilogie Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956) a podobnou postavu, ovšem v mnohem starším vydání, si zahrál i v dětském filmu Milana Vošmika Na Žižkově válečném voze (1968). Stejně suverénně jako tyto postavy z dávných věků vytvářel i charakterní postavy z doby nacistické okupace (Past, 1950) a také ve filmech ze současnosti (Tam na konečné, 1957; Případ ještě nekončí, 1957). Vedle postav kladných a veskrze sympatických, reprezentovaných např. švédským důlním inženýrem Hansenem ve Vávrově adaptaci románu Karla Čapka První parta (1959), to byly i role naprosto negativní: houslista-alkoholik Karel Mašek v dramatu M. Friče Dnes naposled (1958), rozmařilý a zhýčkaný Zbyšek v adaptaci klasické div. hry polské autorky Gabriely Zapolské Morálka paní Dulské (1958) J. Krejčíka, továrnický synek a reakcionářský student Boris Tajchman ve Vávrově Občanu Brychovi (1958), kapitalistický magnát Ferrer z Rychmanovy muzikálové parafráze Tylovy klasické div. hry Hvězda padá vzhůru (1974) a mnoho dalších. Několikrát se objevil i ve filmech kriminálního žánru: Tereza (1961), Zlá noc (1973), Rukojmí v Bella Vista (1980). Na přelomu 70. a 80. let hrál nejčastěji ve filmech režiséra Karla Steklého: opatrnického a ziskuchtivého advokáta Metelku v komedii Všichni proti všem (1977) a obchodníka se starožitnostmi Příhodu, který v komedii Příhody pana Příhody (1982) strávil nacistickou okupaci zazděn ve vinném sklepu a po osvobození si musel hledat novou cestu životem. Hrál v téměř padesáti filmech všech žánrů a jeho hrdinové pocházeli z nejrůznějších společenských vrstev, byli lidmi nejrůznějšího vzdělání, nejčastěji s vysokoškolskými tituly (lékaři, právníci), jejichž charakterová škála měla značné rozpětí. Prakticky shodný rejstřík postav vytvářel na obrazovce v desítkách tv. her, inscenací a filmů, např. Chvíle rozhodnutí (1961), Jediný horizont (1962), Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1965), Konec velké epochy (1965), Strach (1965), Žádám odpověď (1965), Lékař v rozpacích (1966), Deštník (1967), Zkažený svět (1969), Manon Lescaut (1970), Ve věci J. R. Oppenheimera (1971), Země zlatých plodů (1973), Půlpenny (1974), Nepřátelé veřejnosti (1974), Splynutí duší (1976), Smrt císaře a krále Karla IV. (1978), Osamělý jezdec (1979), Kamenný orchestr (1981), Opory společnosti (1982), Oblouk světla (1983), Dvě noci s císařem (1984), Domek u lesa (1985), Karanténa (1987), Šťastlivec Sulla (1991), Zapomenuté tváře (1994), Žabák (2001). Nepřehlédnutelné byly i jeho výkony v seriálech včetně normalizačních (Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; F. L. Věk, 1971; Byl jednou jeden dům, 1974; 30 případů majora Zemana, 1974–79; Zákony pohybu, 1979; Gottwald, 1986; Život na zámku, 1995; Zdivočelá země, 1997 a Hotel Herbich, 1999), z nichž vynikla postava Jana Borna z přepisu Neffovy pentalogie v seriálech Sňatky z rozumu (1968) a Zlá krev (1986). Nejmenší diváci ho znají z pohádek Mrtvý princ (1971), O ptáku Ohniváku (1980), Čertův švagr (1984), Až já budu královna (1984), Sedmipírek (1985), Princezna Slonbidlo (1990). Namluvil seriál večerníčků Pohádky o mašinkách (1987). Byl však také vynikajícím spíkrem dokumentárních filmů a recitátorem (Lyra Pragensis, tv. pořad Nedělní chvilka poezie). Jeho specificky zabarvený hlas, pod nímž tušíme vzrušenou vibraci citu, nalezl výrazné uplatnění v rozhlase a dabingu, kde se nesmazatelně zapsal mj. přetlumočením amerického herce Lexe Barkera (v roli Old Shaterhanda z cyklu film. indiánek podle Karla Maye) a francouzského herce Jeana Maraise. Za celoživotní mistrovství v dabingu získal Cenu Františka Filipovského (1997). Byl profesorem Pražské konzervatoře. Roku 1984 byl jmenován Zasloužilým umělcem. Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1993).

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!