V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

RAŠILOV, Saša

Saša RAŠILOV vl. jm. Wenzel Rasch von Hessen (Václav Rasch z Hesenu) (* 6. 9. 1891 Praha, † 3. 5. 1955 Praha) – herec; otec kameramana Alexandra Rašilova (1936–2000) a dědeček herců S. Rašilova ml. a Václava Rašilova (* 1976). Narodil se jako dvanácté, poslední dítě do rodiny zchudlého šlechtice. Když mu otec, správce šlechtického kasina v Nosticově paláci v Celetné ulici, v deseti letech zemřel, přestěhoval se s matkou a sourozenci na proletářský Žižkov. Vyučil se typografem (1909) a pracoval pak v pražských grafických závodech (1909–14). Po návratu z 1. světové války (1916) byl přijat jako komik do Varieté v Karlíně a ještě v téže sezoně začal vystupovat v četných pražských kabaretech, které v posledních letech války a krátce po ní prožívaly uměleckou i diváckou konjunkturu. Jako osobitý komik plný jiskřivé nápaditosti, pohotového vtipu a smyslu pro aktuálnost bavil obecenstvo zejména v Rokoku (od 1917), dále v kabaretu Bum (1919–20) E. A. Longena, později i v Revoluční scéně (1920–21). Ještě v Rokoku si jeho výkonů povšiml režisér K. H. Hilar, který ho pozval do Národního divadla, kde si teprve vytvářel soubor hereckých spolupracovníků. V Národním divadle setrval Rašilov od roku 1921 až do smrti. Během této doby se vypracoval ve vrcholnou a v mnohém směru i vůdčí osobnost činoherního souboru naší první scény, a to jak v oblasti komiky, tak i tzv. charakterního repertoáru. Povaha jeho herectví se značnou měrou formovala již v kabaretech. Zde si, stejně jako už předtím v hospodách dělnického Žižkova, kde se odbývaly jeho vůbec první improvizované herecké produkce, v praxi ověřil a osvojil elementární znalosti a zákonitosti řemesla: naučil se budovat svůj jevištní výkon na základě permanentního kontaktu s hledištěm. Bytostná potřeba hry a provokace poklidného okolí nalezla ideální uplatnění nejen na jevišti, ale projevoval ji hojně i v samotném životě: vydobyl si pověst jednoho z nejproslulejších bohémských šibalů a nevyzpytatelných mystifikátorů (naprosto věrohodně dokázal simulovat různé nemoci), srovnávaných v tomto směru např. s Jaroslavem Haškem, jemuž byl i svými tělesnými proporcemi velmi podobný. V počáteční fázi působení v Národním divadle byl platným hercem Hilarových expresivních inscenací, protože dovedl kreslit lidi ve zjednodušující, groteskně vyhrocené zkratce. Přes svůj robustní zjev (podsaditá korpulentní postava a dobrácky sympatický výraz kulatého obličeje) byl mimořádně fyzicky disponovaný a svým mimickým, gestikulačním i hlasovým nadáním uměl pronikavě a sugestivně odkrývat i temné stránky lidské duše. V další vývoji dospěl ke složitým komickým, a zejména tragikomickým realistickým studiím ušlápnutého, domýšlivého či jinak pokřiveného lidství. Hrával lidi bodrého humoru a živé lidové moudrosti, ale také hlupáky a omezence. Podával skvělé analýzy zejména lidí plebejského původu, kteří se vyšvihli a nyní se mstí za svůj původ nejen světu, z něhož vyšli, ale i těm, s nimiž splynuli. Nejlépe se cítil v klasickém repertoáru domácí, ruské a francouzské provenience, ale blízké mu byly také shakespearovské postavy. Z jeho nejhodnotnějších div. kreací zaslouží vyzdvihnout Sganarelle v domnělém paroháči, Molièrovův George Dandin a Argan ve Zdravém nemocném, šašek v Králi Learovi, Kalafuna ve Strakonickém dudákovi, podkolesin v Ženitbě, Klubko ve Snu noci svatojánské, Klásek a zámecký vrchní v Lucerně, Sancho Panza v Dykově Zmoudření dona Quijota, Šumbal a Habršperk v Našich furiantech, Vladimír Šťastlivec v Ostrovského Lese, Chrobák ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu, hejtman v Revizorovi, Piščik ve Višňovém sadu a Rasplujev ve Svatbě Krečinského. Jediné svědectví dokumentující různé polohy jeho herectví, i když ne právě v podobách nejcharakterističtějších, poskytuje alespoň film. Před kamerou stanul poprvé, ještě jako kabaretiér, v bohužel nedochovaném středometrážním hraném snímku společnosti Illusion Život šel kolem (1913). Prvním dochovaným záznamem jeho hereckého projevu tudíž zůstává postava policejního náčelníka v Antonově veselohře ovlivněné americkou groteskou Únos bankéře Fuxe (1923). V němé éře si pak do třetice zahrál jednu ze tří hlavních mužských postav lázeňských seladonů v klasické div. komedii Josefa Štolby Mořská panna (1926), kterou natočil Josef Medeotti-Boháč. Po těchto spíše náhodných a pro jeho umění ne právě nejdůstojnějších postavách vstoupil do zvukového období dvěma mimořádně náročnými rolemi, i když ve filmech nestejné umělecké úrovně. V sentimentálním životopisném příběhu spisovatele Jaroslava Haška Poslední bohém (1931) S. Innemanna, natočeném podle literárního námětu E. A. Longena, vytvořil titulní postavu, jejíž sentimentální ladění mu příliš nevyhovovalo. Půl roku po premiéře tohoto filmu se objevil na plátně v titulní roli Fričovy adaptace Haškova Dobrého vojáka Švejka (1931). Přestože Rašilovova situace byla značně obtížná, neboť pražské obecenstvo bylo zvyklé na Švejka v podání K. Nolla (který zemřel), své úlohy se zhostil se ctí. Pole film. komiky však bylo v té době bohatě obsazeno a Rašilova nic nelákalo, aby se pokoušel na plátně konkurovat svým někdejším kabaretním a div. přátelům. A tak teprve po několikaleté přestávce následovaly menší role bankovního sluhy a zahradníka Syrovátky v Krňanského melodramatu Bezdětná (1935), advokáta Macha v komedii M. Friče Mravnost nade vše (1937), uchechtaného magistrátního rady Spytihněva Hupnera v Krňanského zfilmování Herrmannova románu Otec Kondelík a ženich Vejvara (1937) a penzisty v Haasově příběhu Co se šeptá (1938). Hřejivě lidskou figurku taxikáře Mráčka, nepříliš pečlivého otce rozpustilé dcerušky Anduly (V. Ferbasová), zobrazil v Cikánově komedii podle nenáročného románku O. Scheinpflugové Andula vyhrála (1938). Herrmannovský film režiséra M. J. Krňanského Pod jednou střechou (1938) oživil plasticky vytvořenou postavou bohémského sochaře Apolonia Méršvajndla, jíž se profesí i humorně sentimentálním vyzněním podobal sochařský pomocník Králíček v Holmanově společenském dramatu Modrý závoj (1941). Sám pro sebe si napsal značně sentimentálně traktovanou postavu vycpávače zvěře Václava Barvínka, který doufá v lásku mladé květinářky Julinky (V. Matulová) a domnívá se, že zdědil milion korun. Jeho částečně autobiografický námět, zachycující ovzduší staré Prahy a proteplený lidovým humorem, zfilmoval pod názvem Přijdu hned (1942) režisér Otakar Vávra. Vávra ho pak obsadil i do dvou svých prvních filmů uvedených po osvobození, do historických obrazů podle spisovatele Zikmunda Wintra Rozina sebranec (1945) a Nezbedný bakalář (1946). V prvním hrál obtloustlého požitkářského frátera Bartola, ve druhém bohatého a lakomého rakovnického pekaře a konšela Hrušku. Historické kostýmy později nosil ještě několikrát, zejména v historických a životopisných filmech režiséra Václava Kršky Revoluční rok 1848 (1949), Mikoláš Aleš (1951), posel úsvitu (1950) a Mladá léta (1952). Mnohem závažnější však byly jeho postavy ve filmech ze současnosti, reprezentované úlohou lidsky důvěřivého vrchního respicienta pohraniční stráže Antonína Brože, brutálně zavražděného ordnery ve filmu Jiřího Weisse Uloupená hranice (1947). Divácky nejvděčnější se ale ukázaly přece jen postavy připomínající svým duchem jeho role předválečné a protektorátní, typy měšťáků a konzervativních tatíků. Dokládá to zejména titulní hrdina budovatelské komedie Rodinné trampoty oficiála Tříšky (1949) režiséra J. Macha. Ztělesnil v ní penzionovaného oficiála bytového úřadu Odona Tříšku, despotického otce početné rodiny, kterého duch nové doby, plný dobrovolných zemědělských brigád, během letního pobytu v pohraničí změní natolik, že se začne chovat lidsky a patřičně uvědoměle. Ze stejného rodu pocházela i v podstatě vedlejší postava hostinského Šimona Tatrmuže, poklidného dobráka, jehož největším potěšením bylo rybaření a hra na harmonium, kterého zrádně opustila jeho manželka Božena (J. Šejbalová), v Grussově adaptaci románu Karla Poláčka Hostinec „U kamenného stolu“ (1948). S těmito chlapíky má mnoho shodných rysů, i když ve zcela odlišném pojetí, velká postava hloupého, lakotného a po zásluze vytrestaného kupce Koliáše v Radokově téměř muzikálové verzi klasické div. hry V. V. Klicpery Divotvorný klobouk (1952). Zcela odlišného ražení byl vydřidušský kavárník Stýblo v Hubáčkově adaptaci sociálního románu Gézy Včeličky Kavárna na hlavní třídě (1953). O šíři a hloubce Rašilovova hereckého výrazu, zejména pak o jeho smyslu pro bizarnost postav a jejich osudů, nad jiné svědčí v pravdě nezapomenutelná postava Žida Mošelese v Radokově obludné vizi židovského utrpení za nacistické okupace Daleká cesta (1949), v níž s J. Plachým v roli starého Žida Abrahamoviče vytvořil dvojici, která mrazivě fascinujícím způsobem dokázala na velmi malém prostoru obnažit obludnost a zvrácenost nacismu. Kromě 34 film. a podstatně více div. rolí zanechal po sobě Rašilov také desítky historek a anekdotických příběhů, jež vypovídají mnohé o jeho nekonvenční povaze a svérázném humoru. V letech 1927–31 bydlel v hausbótu, kotvícím v podolském přístavu, než se přestěhoval do vily na Zbraslavi, kde shromáždil velkou sbírku kuriózních starožitností. Hercovy životní osudy a tvůrčí cestu přibližují středometrážní střihový dokument Saša Rašilov (1958), který natočil Bohumil Brejcha, a knižní monografie Antonína Dvořáka Saša Rašilov (1965), Achille Gregora Zbraslavský Rabelais (1974) a Ladislava Chmela Saša Rašilov & Saša Rašilov (2006). Laureát Národní ceny (1950) a Státní ceny (1951) a držitel titulu Zasloužilý umělec (1953).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!