V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

PRŮCHA, Jaroslav

Jaroslav PRŮCHA (* 24. 4. 1898 Plzeň-Škvrňany, † 25. 4. 1963 Praha)  – herec a divadelní režisér. Pocházel z dělnické rodiny. Vyučil se v Plzni lakýrníkem, ale řemeslu se nevěnoval a pracoval jako zámečník ve Škodových závodech. Již jako učeň hrál divadlo s plzeňskými ochotníky a statoval v plzeňském Městském divadle. Rovněž za svého pobytu v čs. armádě rozvíjel kulturní činnost (pořádal kabarety a loutková představení). Po návratu do civilu vstoupil roku 1920 do div. společnosti J. O. Martina, odkud se po čtyřech letech dostal ke „kamennému“ divadlu v Kladně, které posléze neslo dlouhá léta jeho jméno. Brzy se vypracoval do čela souboru a působil také jako režisér. Roku 1928 hrál tři měsíce v zájezdovém Divadle sdružených měst východočeských a českého severu se sídlem v Pardubicích, po rozpadu souboru nalezl zázemí v Osvobozeném divadle. Protože mu však styl her VoskovceWericha a Honzlových experimentálních představení nevyhovoval, odešel uprostřed sezony roku 1928 do Olomouce. Od poloviny roku 1930 působil v Zemském divadle v Brně, než jej v květnu 1931 angažoval K. H. Hilar do pražského Národního divadla, jehož členem byl plných 33 let (šéf činohry v letech 1951–53). První léta v novém prostředí naší první scény zaujímal postavení epizodisty, jemuž se jen občas dostalo významnějšího úkolu. Teprve po Hilarově smrti si vydobyl lepší pozici, vypracoval se na protagonistu charakterního oboru, vyžadujícího vážnost, vnější prostotu a střízlivost a také vnitřní pevnost projevu. Nejvlastnější mu byly postavy řešící zásadní společenské problémy, muži s vyhraněným ideologickým postojem, zejména postavy lidových a dělnických hrdinů, proletářů a vůbec lidí sociálně utlačovaných, ale také bojovníků za sociální spravedlnost. Kladl v nich důraz na realistickou typizaci, usilujíce přitom o strohou, zcivilněnou charakteristiku a zároveň o prožitek lidsky jedinečné postavy. Jejich protipól tvořily typy despotů, tyranů a utiskovatelů všeho druhu, modelované rovněž pevnými liniemi. Jen s obtížemi se mu dařilo vnitřně rozehrát psychologicky komplikované typy, s nezdarem se setkávaly také pokusy režisérů použít jeho herectví ve vysloveně komediální poloze. Umělecky nejpřesvědčivějších výsledků docílil v české klasice, např. jako tulák v komedii bratří Čapků Ze života hmyzu, Lízal v Maryše, Jakub Bušek v Našich furiantech, Martin Kabát v Hrátkách s čertem, Jiráskův Jan Žižka, vodník Ivan v Lucerně, doktor Galén v Bílé nemoci, ve světovém repertoáru vynikl zejména jako titulní hrdina Puškinova Borise Godunova, V. I. Lenin z Kremelského orloje, Bocman z Višněvského Optimistické tragédie a Shakespearův král Lear. Jako režisér vždy usiloval o co největší prostor pro hercovo vyjádření a sdělení. Film přivítal Průchu jako vyzrálého umělce na sklonku němé éry. Tehdy natočil v Hradci Králové a jeho okolí režisér Antonín Vojtěchovský poloamatérským způsobem srdceryvný příběh z 1. světové války Jménem Jeho Veličenstva (1928). Předlohou byla stejnojmenná div. hra Antonína H. Řehoře, v níž hrál Průcha již při její premiéře hlavního hrdinu, popraveného pěšáka Josefa Kudrnu. Ve zvukovém filmu mu byly souzeny, podobně jako v divadle, dlouho jen vedlejší role, často pouhé epizodky: blázen z Fričově Dobrého vojáka Švejka (1931), detektiv v Honzlově komedii Peníze nebo život (1932), rozhlasový hlasatel v satirické komedii M. Friče Hej-Rup! (1934), detektiv v Cikánově komedii U nás v Kocourkově (1934). Až roku 1934 vytvořil dvě náročnější historické postavy: hraběte Černína v Rovenského adaptaci románu A. V. Šmilovského Za ranních červánků a světového houslového pedagoga Otakara Ševčíka v sentimentálním příběhu z uměleckého prostředí S. Innemanna Hudba srdcí. Také v dalších letech se ještě několikrát objevil ve filmech čistě komerčního ražení, např. Pan otec Karafiát (1935) J. Svitáka, Pozdní láska (1935) V. Kubáska, Cikánův špionážní snímek Vzdušné torpédo 48 (1936) aj. Postupně se začal uplatňovat ve filmech renomovaných režisérů, jakými byli Vladislav Vančura (Láska a lidé, 1937), J. Rovenský, H. Haas, František Čáp, a především Otakar Vávra, který jej obsadil do téměř všech svých filmů. Rok 1937, který přinesl Průchovi státní cenu za div. výkony, byl mimořádně úspěšný i v jeho práci filmové. Vytvořil v něm osm rolí, některé z nich v umělecky náročných filmech patřících dnes do zlatého fondu naší kinematografie. Byl to např. český básník Václav Šolc v Cikánově Batalionu (1937) a sympatický ředitel továrny Hart, který se přidal ke stávkujícím dělníkům v satirické komedii M. FričeVoskovcemWerichem Svět patří nám (1937). První titulní postavu, stárnoucího hlídače železniční trati Františka Doušu, mu svěřil J. Rovenský v dramatu podle stejnojmenného románu Josefa Kopty Hlídač č. 47 (1937). Zcela odlišného charakteru byla téměř současně vytvořena postava vrchního rady Rudolfa Rese z Vávrova Panenství (1937). Na rozdíl od doušovy civilnosti zde jako by až přehrával svého chlípného, senilně dementního starce. Byl to však Vávrův režijní záměr a Průchův Res, jedna z mála jeho krajně nesympatických film. postav, se stal vynikající psychopatologickou studií. K těmto oběma vskutku velkým postavám se důstojně přiřadila rozsahem sice malá, ale politickým dopadem nesmírně závažná postava doktora Martina z protiválečného dramatu H. Haase Bílá nemoc (1937). Postava, která v původním dramatu neexistovala, se zrodila až rok po jeho div. uvedení, aby díky ní film dosáhl důležitého ideového posunu ve vyznění Čapkova díla. Protože právě doktor Martin, příslušník „malého sousedního národa“ ohroženého Maršálovou touhou po světovládě, dokázal správně rozlišovat mezi válkou útočnou a obrannou, a stal se tak protiváhou Galénova pacifismu. Kromě těchto tří výrazných postav mu předváleční filmaři nabídli řadu postav ne přímo salonních (ty mu byly a zůstaly cizí), ale nejrůznějších vzdělanců a příslušníků buržoazie: lékařů (Karel Hynek Mácha, 1937; Kouzelný dům, 1939; Muž z neznáma, 1939), lékárníků (Pacientka doktora Hegla, 1940), profesorů (Filosofská historie, 1937; Cesta do hlubin študákovy duše, 1939; Muži nestárnou, 1942), úředníků (Humoreska, 1939), farářů (Pohádka máje, 1940), důstojníků (Neporažená armáda, 1938) aj. Přitom se vždy hrdě hlásil ke svému dělnického původu a s velkým potěšením se ujímal postav v pravém slova smyslu lidových. Byli to sedláci z Čápových filmů Jan Cimbura (1941) a Mlhy na Blatech (1943), rýzenburský myslivec v Babičce (1940), zemitý havíř a pytlák Matěj Řezáč v Binovcově zfilmování Drdova románu Městečko na dlani (1942), hluchý kameník a rebelant Váňa v Bromově Skalním plemenu (1944). Vytvářel postavy revoltujících proletářů, bojovníků za sociální práva a hlasatelů vzpoury proti stávajícímu společenskému řádu, jako byl havíř Jakub z Vávrovy historické komedie Cech panen kutnohorských (1938). Komunistické přesvědčení ještě zřetelněji demonstroval ve znárodněné kinematografii, kde hrál v osmnácti filmech. Nyní to již byly převážně postavy lidové a také žánrová skladba filmů se posunula od předválečné veselohry k dramatu: jedinou komedií z tohoto období byl film V. KubáskaJ. Macha Velký případ (1946), v němž vytvořil dvě postavy: českého mlynáře Valnohu a velitele SA Konrada Peitela, kteří si byli k nerozeznání podobní, což přivedlo bodrého pana otce do řady nepříjemných situací. Mistrovství psychologické zkratky, s níž dovedl Průcha nejúspornějšími prostředky vyjádřit nejsložitější duševní stavy a pochody, uplatnil znovu v postavě propuštěného vězně – zedníka Záruby ve Fričově filmu Čapkovy povídky (1947). Jiného ražení byla role starého Bavora v nerudovských příbězích Týden v tichém domě (1947) J. Krejčíka a zcela odlišná postava stařečka ve Vávrově Krakatitu (1948), na jedné straně téměř božská a na druhé straně hluboce lidská. Rozhodující význam v jeho poválečné tvorbě měly role uvědomělých proletářů – bojovníků, ať již v dávné minulosti, v období nacistické okupace nebo v době budování socialismu: venkovský krejčí Jakub Skýva v okupačním dramatu v dalším snímku dvojice V. KubásekJ. Mach V horách duní (1946), povozník-písmák Verunáč v Cikánově dramatu O ševci Matoušovi (1948), zámečník Hošek z Vávrovy Němé barikády (1949), textilní dělník Dejmek ve Vávrově Nástupu (1952), sovětský delegát ve Spojených národech v silně tendenčním politickém dramatu režisérů Kadára a Klose Únos (1952), chodský rebel Matěj Přibek ve Fričových Psohlavcích (1955), starý dělník Vaněk ve Vlčkově adaptaci románu Antonína Zápotockého Rudá záře nad Kladnem (1955), komunistický funkcionář Bartoš ve Vávrově Občanu Brychovi (1958), prostý hlasatel husitské pravdy Mikeš v Daňkově Spanilé jízdě (1963). Při svých šedesáti rolích v celovečerním hraném filmu se nevyhýbal ani spolupráci s dokumentaristy. Roku 1940 natočil Jindřich Brichta pro 6. číslo měsíčníku kulturních aktualit Defilé zajímavý záznam proměn jeho hereckého výrazu. V 50. letech Průcha spolupracoval jako spíkr na komentářích politicky exponovaných dokumentů. Režisér Hugo Huška natočil střihový medailon o jeho životě a práci Národní umělec Jaroslav Průcha (1958). Televizní diváci měli možnost ho vidět v monologu F. Kolára v tv. inscenaci J. Krejčíka Hrdinové okamžiku. Důležitou složku jeho tvůrčí aktivity představovala i veřejná činnost. Na sklonku okupace se podílel na přípravě projektu poválečného organizačního uspořádání čs. divadelnictví, po roce 1945 zastával nejrůznější politické funkce v oblasti kultury a divadla. Za svou uměleckou i politickou činnost získal řadu ocenění a státních vyznamenání, obdržel např. třikrát Státní cenu (1937, 1949 a 1951), Cenu země České (1948), Řád práce (1958) a Řád republiky (1961). Roku 1953 jmenován Národním umělcem. Posmrtně byly knižně publikovány jeho vzpomínky Má cesta k divadlu (1977).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!