V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

PROKOŠ, Bedřich

Bedřich PROKOŠ (* 23. 10. 1912 Praha, † 20. 4. 1997 Praha)herec a funkcionář. Byl nejmladším z pěti dětí vyučeného sklepníka, zaměstnaného v nuselském pivovaru, který však zemřel den před jeho narozením. Po ukončení umělecké rytecké školy studoval ve večerních doplňovacích kursech tři ročníky obchodní akademie. V šestnácti letech se zapojil v rodných Nuslích do organizování a provozování (herec, režisér, dramaturg) ochotnického divadla při církvi československé, v jejíž ústřední celorepublikové radě vykonával funkci účetního až do roku 1945. Hlavní zájem však soustředil na vlastní div. odborné vzdělávání a kulturně osvětovou činnost v nuselském okrsku. Dlouho váhal s odchodem k profesionálnímu divadlu, neboť ho zrazovala nejistota o živobytí (staral se sám o stárnoucí matku). Rozhodl se proto až roku 1943, kdy vstoupil jako herec do nově utvořeného Divadla práce ředitele Františka Grabingera, které jezdilo, než bylo stejně jako ostatní divadla nacisty uzavřeno, po pražských periferiích a hrálo pro dělníky. V prvních poválečných měsících roku 1945 pomáhal zakládat Městské divadlo v Mostě a na podzim téhož se stal jedním ze zakládajících členů Realistického divadla v Praze. Roku 1954 byl angažován do Ústředního divadla čs. armády na Vinohradech, ze kterého v roce 1958 přešel do Národního divadla ve funkci uměleckého ředitele. Roku 1965 se vrátil do hereckého souboru Divadla na Vinohradech, ale po čtyřech sezonách se znovu ujal postu uměleckého šéfa činohry Národního divadla, kde od roku 1971 působil již jen jako herec. Své hrdiny obdařoval nepatetickým hereckým projevem se zjevným smyslem pro výraznou a zkázněnou službu myšlence, vnitřní napětí a rozpory usměrňoval do vnějšího klidu. Neotřelost tohoto přístupu spolu s lidsky hřejivou základní polohou jevištního sdělení byly výrazem jeho umění herecky dotvářet text. Přitom kladl důraz na intonaci v bohaté významové barevnosti zvuků, síly a tempa. Podařilo se mu vytvořit určitý typ současného hrdiny. Postavám české klasiky dodával přesvědčivosti jeho výraz chápavé mírnosti a dobroty. Začínal přirozeně mladými rolemi, ovšem již v Realistickém divadle hrál Perouta v Šrámkově Létě, ševce Hejla v Stehlíkově Mordové rokli, Kalafunu ve Strakonickém dudákovi. Na Vinohradech hrál např. Helmera v Noře, Valentu v Paličově dceři. Na naší první scéně měl nejraději Hrušku ve Vojnarce, dědečka Petra Dubského v Našich furiantech, bocmana v Optimistické tragédii, Esparbillu ve Vrchlického Soudu lásky, Dogsborougha v Brechtově Zadržitelném vzestupu Artura Uie. A protože začal hrát ve filmu až počátkem 50. let, tedy ve věku kolem čtyřicítky, mladistvé role ho zcela minuly. Hrál postavy zralých mužů, a to jak ve filmech ze současnosti (Štika v rybníce, 1951; Únos, 1952), tak i ve filmech historických, kde dokonce ztělesnil autentické osobnosti české politiky: levicového sociálního demokrata Josefa Hakena v Steklého Anně proletářce (1952) nebo zakladatele svépomocných dělnických spolků Františka Ladislava Chleboráda ve Strnadově adaptaci románu Antonína Zápotockého Rozbřesk pod titulem Čas lásky a naděje (1976). Objevoval se v uniformách armádních důstojníků (Dnes večer všechno skončí, 1954; Tanková brigáda, 1955; Hvězda zvaná Pelyněk, 1964), vytvářel kladné (jen zcela zřídka negativní) postavy příslušníků inteligence: inženýrů (Vítězná křídla, 1950), advokátů a soudců (Kavárna na hlavní třídě, 1953; Odvážná slečna, 1969), lékařů (Panenství a kriminál, 1969), profesorů v českých i slov. filmech (Dům na Ořechovce, 1959; Skaly a ľudia, 1959; Vždy možno začať, 1961; Milenci v roce jedna, 1973), ředitelů škol a podniků (Pohled do očí, 1961; Můj brácha má prima bráchu, 1975; Hřiště, 1975), vysokých úředníků, veřejných činitelů a funkcionářů (Letiště nepřijímá, 1959; Divoký koník Ryn, 1981; Každému jeho nebe, 1981) a samozřejmě otců dospívajících dětí, které představovali např. J. Šmíd (Vyšší princip, 1960), J. Brejchová (Labyrint srdce, 1961). Jednu z nejhezčích postav počátku 80. let mu svěřil Jaroslav Balík v adaptaci románu Zdeňka Pluhaře Konečná stanice (1981). Jeho major ve výslužbě, trávící sklonek života v domově důchodců, je člověk přes svůj věk nesmírně čilý a společensky aktivní. Jinak byl obsazován převážně do menších, někdy i epizodních rolí, tu dramaticky vážných, jindy laděných do komiky, ale vždy vrchovatě naplněných hřejivým lidstvím: kněz (Happy end, 1967), rektor vysoké školy (Kdo chce zabít Jessii?, 1966), předseda kongresu (Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, 1974), profesor (Což takhle dát si špenát, 1977), účastník mnohonásobné směny bytů a novopečený ženich pan Fliegl (Kulový blesk, 1978), dramaturg (Trhák, 1980), právník slavící promoci svého syna (Vrchní, prchni, 1980) a personální šéf (Křtiny, 1981). Důvěrně ho znají tv. diváci z předlouhé řady her, inscenací a pohádek: Bratři Jeršovové (1961), Samota (1965), Kráska a zvíře (1971), Smrt kmotřička (1971), Dlouhý podzimní den (1971), Chléb a písně (1971), Hlavní přelíčení (1971), Hotel Miramare (1972), Hodina pravdy (1972), Opory společnosti (1972), Svatý Michal (1973), Hvězda první velikosti (1973), Vrtkavý král (1974), Lekce z přítomnosti (1974), Velký oblouk (1974), Velká šance (1974), Dívka jako ty (1975), Vlny nad námi (1975), Kam uhnout očima (1976), Vedlejší cesta (1976), Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert (1977), poslední koncert (1979), Nezralé maliny (1980), Veteráni (1980), Svatební let (1981), pohled do nekonečna (1983). Podstatnou část jeho tv. repertoáru tvořily seriály, např. F. L. Věk (1970), Adam Šangala (1972), Nejmladší z rodu Hamrů (1975), My z konce světa (1975), Matka (1975), Muž na radnici (1976), Žena za pultem (1977), Zákony pohybu (1979), Bez ženské a bez tabáku (1981), Okres na severu (1981), Dynastie Nováků (1982), Sanitka (1984), Synové a dcery Jakuba skláře (1985) a Zlá krev (1986). Pro specificky teplý, sametově zbarvený hlas, který často slýchávali rozhlasoví posluchači, se uplatnil i jako spíkr dokumentárních filmů. Přednášel herectví na DAMU (1951–54). Nepřehlédnutelná byla jeho veřejná angažovanost, zejména odborářská a stranická: dlouhá léta byl předsedou odborových organizací (i v Národním divadle), funkcionářem Svazu dramatických umělců a předsedou Odborového svazu zaměstnanců v umění a kultuře (to mu vyneslo i řadu vyznamenání). K uctění jeho památky připravila jeho dcera Václava Prokošová s Otakarem Štajfem vzpomínkový sborník …a všichni jsme jen herci (1997). Laureát Státní ceny (1952), nositel Řádu práce (1962) a titulu Zasloužilý umělec (1963). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1994).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!