PROCHÁZKOVÁ, Zdenka
Zdenka PROCHÁZKOVÁ provdaná Hartmannová (* 4. 4. 1926 Praha)
–
herečka; bývalá manželka herce
K. Högera. Její otec, vystudovaný právník, pracoval v Živnobance. Ve svých uměleckých sklonech a zájmech měla oporu v matce, absolventce olomoucké konzervatoře ve hře na klavír. Od dětství se věnovala baletu, hře na klavír a zpěvu. Pro herectví se nadchla až jako studentka reálného gymnázia na Lobkovicově náměstí v Praze, kde hrála ochotnické divadlo a příležitostně vystupovala i na profesionálních scénách (Uranie, Městské divadlo na Královských Vinohradech). Byla přijata do dramatického oddělení Státní konzervatoře v Praze, ale po roce školu nacisti zavřeli a musela se zapojit do výroby v rámci totálního nasazení. Když se po válce na konzervatoř vrátila, její dokončení zkomplikovalo porušení školního zákazu profesionálního účinkování (hrála totiž ve filmu
Mrtvý mezi živými a na další film už měla uzavřenou smlouvu). Situaci vyřešil přestup na brněnskou konzervatoř, kterou absolvovala roku 1948. Předtím už však dvě sezony hrála ve Slezském národním divadle v Opavě. Roku 1948 přišla do Prahy, aby se nejprve stala členkou nově vzniklého souboru Divadla státního filmu (Heža v
Morálce paní Dulské) a pak své herecké vlohy rozvíjela na scénách Městských divadel pražských (1952–68), např. jako Líza Doolittle v Shawově
Pygmalionu, Elianta v
Misantropu, Štefka ve
Slečně Maličevské, Sylvie v Marivauxově
Hře lásky a náhody, Rosalinda v komedii
Jak se vám líbí, Desdemona v
Othellovi a mnoho dalších. Hostovala i v Národním divadle (
Sluha dvou pánů,
Živnost paní Warrenové,
Svatba Krečinského) a Divadle Na Fidlovačce (
Julie, ty jsi kouzelná). Subtilní dívčí postava, jemně profilovaná tvář oduševnělé krásy a niterný projev opírající se o technickou připravenost, zejména přesnou dikci, vytříbený cit pro zvukovou kvalitu slova, pohybová kultura s účinným smyslem pro poetickou hodnotu gesta – to byly základní prostředky, jimiž si rázem vydobyla postavení osobité lyrické herečky. Výrazové možnosti jejího projevu se postupně uplatnily v postavách složitějších charakterů, ať v komediálním nebo dramatickém repertoáru. Vytvářela bohatě odstíněné portréty žen povahově vyhraněných, rozhodných, jindy zas rozmarných, spontánně veselých a temperamentních, vášnivých i citově zdrženlivých, oplývajících vnitřní ušlechtilostí a vroucí něhou. Své jazykové znalosti využila jako konferenciérka Laterny magiky na Světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Od konce 50. let vystupovala s
K. Högerem po republice s literárními i scénickými pořady (
Zpěvy sladké Francie,
Noc na Karlštejně,
Evžen Oněgin,
Drahý lhář). Po roce 1968 pokračovala úspěšně v herecké dráze na evropských jevištích, především v Rakousku (vídeňský Burgtheater) a SRN (Düsseldorf, Kolín nad Rýnem). Matčin povážlivý zdravotní stav ji přiměl na sklonku 70. let k návratu do vlasti, kde účinkovala v estrádních zájezdových programech. Od 80. let své herecké i režijní aktivity naplňuje střídavě doma i v Rakousku. Základní znaky jejího div. herectví – aktivní lyrické ladění a tragicky činorodý výraz ve složitých ženských postavách – charakterizují i většinu jejích film. hrdinek, jimž dává zdravou pudovou sílu a energii, chytrost a přitom všem nesmazatelný ženský půvab a eleganci. V prvních třech filmech, které natočila ještě jako konzervatoristka, se setkala s
K. Högerem, jehož hrdinové byli citově vázáni na její postavy. V dramatu Bořivoje Zemana
Mrtvý mezi živými (1946) hrála jeho snoubenku, zahradnici Helenu Fejfarovou. Režijní prvotinu
J. Krejčíka na motivy Nerudových malostranských povídek
Týden v tichém domě (1947) ozdobila úlohou švadlenky Josefínky Velebové, kterou tajně miluje
Högerův nečestný právník Loukota. V dramatu
M. Friče Návrat domů (1948) představovala bývalou snoubenku
Högerova armádního důstojníka Mareše, jehož návštěva domova po skončení války mu přinese jen trpká zjištění. Partnerkou
K. Högera před kamerou byla později ještě dvakrát: v úloze Smetanovy ženy Bettyny v Krškově životopisném snímku o slavném českém skladateli
Z mého života (1955) a jako malířka Helena Rendlová, někdejší láska malíře Jana Xavera v Čechově komedii
Nezlob, Kristino (1956). Mezitím byla obsazena i do několika menších rolí: vězenkyně v Terezíně v Radokově okupačním dramatu
Daleká cesta (1949), prodavačky Marie Novákové ve
Fričově a Berdychově komedii
Bylo to v máji (1950) a dcery okresního hejtmana Páryse (
S. Rašilov) v Krškově poetické evokaci studentského období Aloise Jiráska
Mladá léta (1952). Ženskou protagonistkou hudební komedie
Písnička za groš (1952) ji učinil režisér
R. Myzet. Ztělesnila v ní referentku hudebního vysílání Čs. rozhlasu Evu Slavíkovou, která se svým kolegou (
R. Vrchota) podnítí mladého skladatele vážné hudby (
F. Hanus) k napsání písně pro široké masy posluchačů. V následujícím desetiletí se na plátně objevila pouze ve dvou vedlejších postavách manželek: právníka a majitele činžovního domu Veselého (
J. Adamíra) v Brynychově okupačním dramatu
A pátý jezdec je Strach (1964) a lékaře Rosena (
J. Vala) v Hoblově sci-fi grotesce
Ztracená tvář (1965). Nadále se v českém filmu připomíná jen velmi ojediněle v postavách atraktivních dam: advokátova hamižná klientka Cíglerová v
Čechově komedii
Jak napálit advokáta (1980), mondénní madam Ferat v
Herzově sci-fi hororu
Upír z Feratu (1981). Stejně sporadicky ji mohou diváci vidět v tv. inscenacích (
Filatelistická historie, 1978;
Když chcípne pes, 2003;
I ve smrti sami, 2004;
Žil jsem s cizinkou, 2005) a seriálech (
Nemocnice na kraji města, 1978;
Arabela, 1980;
Ulice, 2005). Odjakživa preferuje v herecké práci přímý kontakt s obecenstvem, proto se i v pokročilém věku věnuje uměleckému čtení a monologům na komorních scénách (např. představení
Drahý Diego v Lyře Pragensis). Je autorkou vzpomínkové knihy
Na jevišti mezi Prahou a Vídní (2004) a kulinářké knihy
Vášně, chutě, neřesti aneb Kohout, co si ještě nevrz (2007). Se svým osudem se svěřila v cyklu ČT
13. komnata (2010). Nadace Život umělce jí udělila cenu Senior Prix (1999).
