V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

BRODSKÝ, Vlastimil

Vlastimil BRODSKÝ (* 15. 12. 1920 Hrušov nad Odrou, † 20. 4. 2002 Slunečná, okres Česká Lípa, sebevražda)  – herec; bývalý manžel tanečnice, kritičky a pedagožky Boženy Křepelkové (* 1922) a herečky J. Brejchové, otec výtvarníka, hudebníka a herce M. Brodského a herečky T. Brodské. Vyrůstal v úřednické rodině nadšených ochotníků. Ve čtrnácti letech se s rodiči odstěhoval z Valašska do Prahy, kde se podle filmů svého oblíbence Freda Astaira naučil stepu. Při gymnaziálních studiích se živil jako tanečník v nočních barech. V roce 1940 se stal členem avantgardního divadla E. F. Buriana D 40, v jehož Herecké škole rozvíjel svůj smysl pro karikaturní, až groteskní postižení rysů postavy, mimicko-pohybové nadání a kulturu řeči. Po Burianově zatčení (1941) hrál do konce okupace v generačním souboru Větrník v Divadélku pro 99 (Husa na provázku, Sentimentální romance, Dobrý voják Švejk), v Pražském dětském divadle M. Mellanové, v Pražském divadelním studiu a v Nezávislém divadle. Po osvobození byl spoluzakladatelem úspěšného Divadla satiry (1946–47) a jednu sezonu strávil opět v Burianově Déčku (1947–48). V roce 1948 ho angažoval Jiří Frejka do Městského divadla na Královských Vinohradech, jehož scéně, která prošla administrativními proměnami (Ústřední divadlo čs. armády, respektive Divadlo na Vinohradech), zůstal věrný až do svého odchodu do důchodu (1984). Zpodobil zde plejádu obyčejných lidiček s nepatetickým tónem, pochopením pro jejich slabosti i s jistou dávkou sebeironie (Dobrý voják Švejk, Svatá Jana, Vím, že nic nevím, Válka s mloky, RUR, Dvanáct rozhněvaných mužů, Čtyři roční doby, Rozmarné léto). Hostoval také v Národním divadle (Stará dobrá kapela). Na jevišti, ale zejména před kamerou se etabloval jako představitel tragikomických antihrdinů, okouzlujících dojemnou bezradností, nepraktičností a bezelstností, u nichž se humor a moudrá shovívavost mísí s pocity nostalgického smutku a hořkého zklamání. Stal se jedním z nejoblíbenějších a nejzaměstnanějších českých herců, jehož filmografie čítá více než stovku titulů. Na film. plátně se poprvé objevil jako komparsista v davové scéně v satirické komedii M. FričeSvět patří nám (1937). Jeho skutečně první rolí byl vyhublý a věčně hladový mendík ve Vávrově historické komedii Nezbedný bakalář (1946). Zajímavou charakterní roli dr. Kozdery, spolupracovníka objevitele krevních skupin MUDr. Janského (V. Ráž), hrál ve Fričově životopisném snímku Tajemství krve (1953). Postavy lékařů si pak zopakoval ještě několikrát (Ztracená tvář, 1965; Pět mužů a jedno srdce, 1971). Z pozice figurkáře ho na post svrchovaného a osobitého komika povznesl režisér Z. Podskalského. Jejich plodná a velmi úspěšná spolupráce započala úlohou ušlápnutého a podceňovaného úředníčka Nováčka v satirické komedii Mezi zemí a nebem (1958), na kterou vzápětí navázala mistrně charakterizovaná postava kastelána Borovičky ve faustovské komedii Kam čert nemůže (1959). Poprvé zde zazářil ve dvojici s J. Sovákem, jehož partnerem v portrétování svérázných chlapíků z lidu byl v řadě dalších komedií (Spadla s měsíce, 1961; Král Králů, 1963; Čintamani & podvodník, 1964; Bílá paní, 1965). Vrcholnou groteskní kreaci předevedli ještě za podpory J. LibíčkaPodskalského komedii Světáci (1969), kde jejich trojlístek jihočeských fasádníků pracujících v Praze touží za každou cenu okusit noční radovánky velkoměsta. Zvláštní místo zaujímá také lyrická postava zamilovaného učitele Roberta, zosobňujícího princip dobra a svět dětské fantazie, z Jasného satirické pohádky Až přijde kocour (1963). Samostatnou kapitolu pak tvoří jeho role milovnické v dalších Podskalského komediích, ve kterých představoval typ intelektuálně upovídaných svůdců postavených do protikladu okouzlujícího energického ženství své tehdejší manželky J. Brejchové: záletný hudebník Ludvík Podzimek (Ženu ani květinou neuhodíš, 1966), geniální chemik docent Kostohryz (Ďábelské líbánky, 1970) a císař Karel IV. (Noc na Karlštejně, 1976). Kvality jeho herectví dokázali patřičně zhodnotit také režiséři z okruhu tzv. nové vlny. Pod vedením J. Menzela se proměnil ve čtyři zcela různorodé typy charakterů: kolaborantský rada Zednicek v adaptaci Hrabalovy okupační novely Ostře sledované vlaky (1966), sucharský major ve výslužbě Hugo ve vančurovské komedii Rozmarné léto (1968), ministr spravedlnosti v hudební komedii Zločin v šantánu (1968) a profesor filozofie na nucené brigádě v kladenských ocelárnách v hrabalovské tragikomedii Skřivánci na niti (1969). Spíše melancholickými tóny zabarvil své další dvě stěžejní figury 60. let – městského kostelníka Alberta považovaného na venkově za duchovního pastýře z podobenství E. Schorma Farářův konec (1968) a varhaníka a vystřízlivěného stranického funkcionáře Očenáše z venkovské kroniky Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci (1968). Ačkoliv ho filmaři v 70. a 80. letech zaměstnávali ve stejné míře jako předtím, nepřesahují jeho výkony až na výjimky standard kultivované profesionality. Objevuje se ve filmech nejrůznějších žánrů a ladění: od psychologických snímků (Plavení hříbat, 1975; Hodina pravdy, 1977; Nechci nic slyšet, 1978), přes kriminální příběhy (Smrt na černo, 1976), filmy pro děti (Ať žijí duchové!, 1977; Od zítřka nečaruji, 1978; Poplach v oblacích, 1979) až po komedie, které i nadále v jeho filmografii převažují. V 80. letech se postupně přehrál do rolí vlídných starých pánů i dědků: věrný komorník Ignác v parodii O. Lipského Tajemství hradu v Karpatech (1981), kloboučník Oulík v cimrmanovské detektivce L. Smoljaka Rozpuštěný a vypuštěný (1984), důvěřivý vesnický všeuměl Joska Platejz v komedii H. Bočana Smích se lepí na paty (1986). Mezinárodního úspěchu, podtrženého Stříbrným medvědem za nejlepší mužský herecký výkon na MFF v Západním Berlíně 1975, dosáhl titulní rolí nenápadného obyvatele ghetta Jakoba Heyma, iniciátora falešné zprávy o brzkém osvobození, v německém filmu Franka Beyera Jakub lhář/Jakob der Lügner (1974). Těsně před svou dobrovolnou smrtí se stal držitelem Českého lva za hlavní roli důchodce Františka Hány, jednoho z dvojice bývalých operetních sboristů, kteří se s náturou věčných kluků odmítají podrobit vážnosti stáří, v Michálkově smutné komedii Babí léto (2001). Značnou diváckou přízeň mu zaručovalo také pravidelné účinkování v desítkách tv. inscenací (Paní Bovaryová, 1960; Uspořená libra, 1963; Meze Waltera Hortona, 1969; Podezření, 1970; Jezevec, 1976; Mapa zámořských objevů, 1978; Počítání oveček, 1981; Případ Platfus, 1985; Naděje má hluboké dno, 1988; Utopím si ho sám, 1989; Smrt barona Gangary, 1991; Poslední koncert, 1997) a seriálů (F. L. Věk, 1971; Pan Tau, Arabela, 1980; Návštěvníci, 1981–83; Zlá krev, 1986; Uctivá poklona, pane Kohn, 1993; O zvířatech a lidech, 1993; Život na zámku, 1995). Za postavu opilce Fendrycha v Hubačově dramatu Tažní ptáci (1983) získal Zlatou nymfu na MFF v Monte Carlu 1984. Velké oblibě se těšil u malých posluchačů rozhlasovými večerníčky, ve kterých od roku 1960 vyprávěl jako skřítek Hajaja pohádky na dobrou noc. Kromě ocenění za konkrétní počiny byl vyznamenán prezidentem republiky Medailí za zásluhy v oblasti kultury (2001) a na MFF v Karlových Varech 2002 získal Cenu za mimořádný umělecký přínos světovému filmu in memoriam. Byl také nositelem titulů Zasloužilý umělec (1967) a Národní umělec (1988). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1993). Je autorem, respektive spoluautorem dětské knížky O ničem (1965) a vzpomínkových knih Dr(o)bečky z půjčovny duší (1995), Stará stodola dobře hoří čili Svět podle Františka (2002) a To že jsem já? (2002). Různé pohledy na jeho osobnost podávají knižní portréty Pavlíny Kubíkové Vlastimil Brodský (1986), fotografa Petra Našice Bróďa (2002) a Jana Macháčka Vlastimil Brodský (2003). Film. hold jeho umění vzdal O. Havelka celovečerním filmem Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský (1999) a režisér Jan Špáta v dokumentárním portrétu z tv. cyklu GEN (1994).
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!